Recenze (509)
Behind the Mask: The Rise of Leslie Vernon (2006)
Vřískot si může nechat zdát, že by z něj meta stříkalo takovýmhle proudem.
Big game (2010) (pořad)
Ahoj, já jsem Hellmuth, opravář komínů. Ani po vítězství ve fotbalovém šampionátu nepropukne tak nadšený brajgl, jako když to už po osmadvacáté v řadě projedu.
Perfect Days - I ženy mají své dny (2011)
Proč se dneska "komická hrdinka" rovná "dětinská, nezodpovědná, nesnesitelná píča"? Proč v tom nemůžu najít začátek, prostředek a konec? Proč jsou ty nejhorší nápady a charakteristiky okázale předváděny jako roztomiloušké? Proč Havran nechce přiznat, že na to koukal se mnou?
Lesní duch (2013)
Hell Hazers II: The Reckoning, kdyby si neuvědomovali svou odvozenost a stupiditu. Postavy posledních třicet let nesledovaly televizi, a tak dle hesla „logika? Jaká logika“ páchají ta nejdebilnější z debilních hororových klišé. Jedinou sympatickou postavu nepřekvapivě hraje Jewel Staiteová převlečená za Johna Lennona. Naznačené téma absťákových halucinací a mých vizualizovaných nočních můr to ze sraček neodůvodněných remaků nevytáhne.
Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic (2013)
Whatever you do, don't eat the fucking candy.
Pokoj 237 (2012)
Heleďte, já mám dumání o nesmrtelnosti filmového chrousta vážně v oblibě a s desítkami způsobů, jak vnímat Osvícení, jsem povšechně obeznámená, ale sorry, tohle je otravně namluvená, zhulenecky působící a nelogicky sestříhaná sbírka nesystematických, kavárenských a nepromyšlených dojmů mnohdy přejatých odjinud, která nemá úroveň ani průměrného DVD komentáře a chvílemi vůbec nesouvisí s obrazem – trochu ironické vzhledem k tomu, že se rozebírá dílo režiséra, který se vyjadřoval hlavně vizuálně. Právě kvůli nesystematičnosti a nespojitosti postřehů nelze brát předkládané interpretace vycházející z naprostých maličkostí příliš vážně (Kubrickův ksicht v mracích?! Dafuq?!) – což je upřímně řečeno poněkud bizarní, jelikož například myšlenka, že Osvícení pojednává na určité rovině o genocidě amerických Indiánů, je dnes vcelku obecně přijímanou teorií. Letmým nadhazováním odlišných povrchních interpretací navíc dochází k nezamýšlenému efektu, a sice naprosté odtrženosti od výchozího materiálu a klasickému diváckému dojmu „tamten si řekne, že je to o genocidě, tamten zas, že o holocaustu, další to chápe jako důkaz, že jsme nepřistáli na měsíci, každej v tom holt vidí, co chce“ – nelze tudíž než učinit lidový závěr, že kdo se film snaží vnímat trochu do hloubky, je pompézní, okázalý debil. O mizerné technické úrovni poznamenané krokováním, koktáním, nepřipraveností a nutností uklidňovat děcka řvoucí v pozadí ani nemluvě (ne, nedělám si srandu). Pro na první pohled za vlasy přitažené a zároveň fascinující, pečlivým studiem podložené, obohacující a přesvědčivě znějící rozbory tedy doporučuju jít radši za Robem Agerem na Collative Learning .
Stoker (2013)
Prozatím nejlepší film o zpruzelé emo píči, jaký jsem viděla. Ustálí se po více zhlédnutích.
Maniak (2012)
Varování migrenikům, epileptikům, čerstvě zotaveným z otřesu mozku a dalším hrdým majitelům nejrůznějších neurologických poruch a mozkových poranění: vyserte se na to a radši si doma pusťte osmdesátkový originál. Půl druhého kila za kinolístek lze promrdat i lépe než horečnatým válením po podlaze s pěnou u huby.
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Vyprázdněná, epizodická, odcizená manýra, která je de facto zbytečná a jakou Fincher natočil už bůhvíkolikrát. Za kreativně mrtvého ho nicméně prohlásím až jindy, jelikož zde měl aspoň dostatek rozumu na to, aby Lisbeth a lá zastaralou kyberpunkovou fantazii předělal na psychopatického asociála, věnoval jí sekundární pohlavní znaky a báječný ohoz a značně omezil odporný ideologický kontext předlohy, z nějž zbylo v podstatě jen převracení patriarchátu v podobě převzetí moci nad násilníkovým životem a sexualitou (díky bohu už aspoň není naznačováno, že co má péro, je potenciální pupkatý sadista), a to je navíc stejně vykráceno zcela jeblým erotizováním ústředního znásilnění. Nabízí se samozřejmě otázka, proč ztrácet čas něčím, co na rozdíl od švédské adaptace nefunguje jako detektivka a ucelený příběh a co škrtá ideovou podstatu předlohy, aniž by ji něčím nahradilo, ale nakonec nikdo, kdo koukne na Larssonovu nepřijatelnou misandrii a řekne, že tohle zůstane raději jen na papíře, si nezaslouží být příliš kritizován.
Muži, kteří nenávidí ženy (2009)
Vzhledem k tomu, že knihu považuju za jednu z těch kulturních ohavností, jejichž nepochopitelná obliba mě nutí klást si otázku, zda mají všichni kolem mě v hlavách nasráno, je malým zázrakem, že jsem první švédskou adaptaci schopná vnímat jako více méně normální (rozuměj severskou, a tudíž úchylnou a zneklidňující) detektivku. Fundamentální neumětelství předlohy bylo nahrazeno poměrně slušným řemeslem, postavy již nejsou pouhé karikatury, původní banální progresivní naivismus skrytý do hávu moudré apolitické objektivnosti zůstal jen v podobě nevyholených podpaží, klasického „křesťani a pravičáci jsou nácci“ a záhadné skutečnosti, že každý druhý chlap je buď nácek, vrah, nebo násilník. Příběh byl zlogičtěn (jeden příklad za všechny: zatímco v knize měli Harriet s Blomkvistem společnou minulost jen proto, že starý Vanger je bezskrupulózní kapitalista, který se ve volném čase rád baví manipulováním untrmenšů, ve filmu je to hlavní důvod Blomkvistovy posedlosti případem), a hlavně a především mi už nikdo zapáleně nekáže o tom, jaké jsou ženy týrané světice a muži ze své podstaty kastracehodná prasata. PS: O IT toho vím… no, celkem hovno, ale přece jen si jsem docela jistá, že není možné, aby Trinitin ošklivý mladší bráška prováděl hackování pomocí příkazového řádku a zadání „hacknout počítač Mikaela Blomkvista“.