kiddo

Vřískot si může nechat zdát, že by z něj meta stříkalo takovýmhle proudem.

Ahoj, já jsem Hellmuth, opravář komínů. Ani po vítězství ve fotbalovém šampionátu nepropukne tak nadšený brajgl, jako když to už po osmadvacáté v řadě projedu.

Proč se dneska "komická hrdinka" rovná "dětinská, nezodpovědná, nesnesitelná píča"? Proč v tom nemůžu najít začátek, prostředek a konec? Proč jsou ty nejhorší nápady a charakteristiky okázale předváděny jako roztomiloušké? Proč Havran nechce přiznat, že na to koukal se mnou?

Hell Hazers II: The Reckoning, kdyby si neuvědomovali svou odvozenost a stupiditu. Postavy posledních třicet let nesledovaly televizi, a tak dle hesla „logika? Jaká logika“ páchají ta nejdebilnější z debilních hororových klišé. Jedinou sympatickou postavu nepřekvapivě hraje Jewel Staiteová převlečená za Johna Lennona. Naznačené téma absťákových halucinací a mých vizualizovaných nočních můr to ze sraček neodůvodněných remaků nevytáhne.

Whatever you do, don't eat the fucking candy.

Heleďte, já mám dumání o nesmrtelnosti filmového chrousta vážně v oblibě a s desítkami způsobů, jak vnímat Osvícení, jsem povšechně obeznámená, ale sorry, tohle je otravně namluvená, zhulenecky působící a nelogicky sestříhaná sbírka nesystematických, kavárenských a nepromyšlených dojmů mnohdy přejatých odjinud, která nemá úroveň ani průměrného DVD komentáře a chvílemi vůbec nesouvisí s obrazem – trochu ironické vzhledem k tomu, že se rozebírá dílo režiséra, který se vyjadřoval hlavně vizuálně. Právě kvůli nesystematičnosti a nespojitosti postřehů nelze brát předkládané interpretace vycházející z naprostých maličkostí příliš vážně (Kubrickův ksicht v mracích?! Dafuq?!) – což je upřímně řečeno poněkud bizarní, jelikož například myšlenka, že Osvícení pojednává na určité rovině o genocidě amerických Indiánů, je dnes vcelku obecně přijímanou teorií. Letmým nadhazováním odlišných povrchních interpretací navíc dochází k nezamýšlenému efektu, a sice naprosté odtrženosti od výchozího materiálu a klasickému diváckému dojmu „tamten si řekne, že je to o genocidě, tamten zas, že o holocaustu, další to chápe jako důkaz, že jsme nepřistáli na měsíci, každej v tom holt vidí, co chce“ – nelze tudíž než učinit lidový závěr, že kdo se film snaží vnímat trochu do hloubky, je pompézní, okázalý debil. O mizerné technické úrovni poznamenané krokováním, koktáním, nepřipraveností a nutností uklidňovat děcka řvoucí v pozadí ani nemluvě (ne, nedělám si srandu). Pro na první pohled za vlasy přitažené a zároveň fascinující, pečlivým studiem podložené, obohacující a přesvědčivě znějící rozbory tedy doporučuju jít radši za Robem Agerem na Collative Learning .

Prozatím nejlepší film o zpruzelé emo píči, jaký jsem viděla. Ustálí se po více zhlédnutích.

Varování migrenikům, epileptikům, čerstvě zotaveným z otřesu mozku a dalším hrdým majitelům nejrůznějších neurologických poruch a mozkových poranění: vyserte se na to a radši si doma pusťte osmdesátkový originál. Půl druhého kila za kinolístek lze promrdat i lépe než horečnatým válením po podlaze s pěnou u huby.

Vyprázdněná, epizodická, odcizená manýra, která je de facto zbytečná a jakou Fincher natočil už bůhvíkolikrát. Za kreativně mrtvého ho nicméně prohlásím až jindy, jelikož zde měl aspoň dostatek rozumu na to, aby Lisbeth a lá zastaralou kyberpunkovou fantazii předělal na psychopatického asociála, věnoval jí sekundární pohlavní znaky a báječný ohoz a značně omezil odporný ideologický kontext předlohy, z nějž zbylo v podstatě jen převracení patriarchátu v podobě převzetí moci nad násilníkovým životem a sexualitou (díky bohu už aspoň není naznačováno, že co má péro, je potenciální pupkatý sadista), a to je navíc stejně vykráceno zcela jeblým erotizováním ústředního znásilnění. Nabízí se samozřejmě otázka, proč ztrácet čas něčím, co na rozdíl od švédské adaptace nefunguje jako detektivka a ucelený příběh a co škrtá ideovou podstatu předlohy, aniž by ji něčím nahradilo, ale nakonec nikdo, kdo koukne na Larssonovu nepřijatelnou misandrii a řekne, že tohle zůstane raději jen na papíře, si nezaslouží být příliš kritizován.

Vzhledem k tomu, že knihu považuju za jednu z těch kulturních ohavností, jejichž nepochopitelná obliba mě nutí klást si otázku, zda mají všichni kolem mě v hlavách nasráno, je malým zázrakem, že jsem první švédskou adaptaci schopná vnímat jako více méně normální (rozuměj severskou, a tudíž úchylnou a zneklidňující) detektivku. Fundamentální neumětelství předlohy bylo nahrazeno poměrně slušným řemeslem, postavy již nejsou pouhé karikatury, původní banální progresivní naivismus skrytý do hávu moudré apolitické objektivnosti zůstal jen v podobě nevyholených podpaží, klasického „křesťani a pravičáci jsou nácci“ a záhadné skutečnosti, že každý druhý chlap je buď nácek, vrah, nebo násilník. Příběh byl zlogičtěn (jeden příklad za všechny: zatímco v knize měli Harriet s Blomkvistem společnou minulost jen proto, že starý Vanger je bezskrupulózní kapitalista, který se ve volném čase rád baví manipulováním untrmenšů, ve filmu je to hlavní důvod Blomkvistovy posedlosti případem), a hlavně a především mi už nikdo zapáleně nekáže o tom, jaké jsou ženy týrané světice a muži ze své podstaty kastracehodná prasata. PS: O IT toho vím… no, celkem hovno, ale přece jen si jsem docela jistá, že není možné, aby Trinitin ošklivý mladší bráška prováděl hackování pomocí příkazového řádku a zadání „hacknout počítač Mikaela Blomkvista“.