Hwaelos

Popravdě jsem tušil, při tom všem, co jsem o Rivettovi četl, že jeho mi jeho tvorba nebude sedět, ale že to bude až tak k uzoufání, jsem nečekal. Paříž patří nám je jeden z těch filmů, u nichž by měli uvádět na festivalech nikoli reálnou, ale subjektivní délku, protože to bylo téměř k neukoukání (to je samozřejmě zlehčující nadsázka, ale popravdě to dost odráží, co se mi při sledování honilo v hlavě). Motivicky a strukturně je to starší bratříček Záhady Silver Lake, která byla ale ve výsledku koheznější a uvědoměle zábavná v uplatnění principu surface play a v baudrillardovském řádění s popkulturními odkazy. Co se honilo v hlavě Rivettovi, když vytvářel tuhle plytkou nedetektivku o celosvětové konspiraci (která neexistuje) s repetetivními, mizerně napsanými dialogy, se neodvažuju soudit.

Wyler mě tady překvapil. Velmi příjemně, musím říct. Film, který začíná jako klasické hollywoodské melodrama se v druhé polovině překlopí do poměrně temných tónů, kdy jedna dětská lež pozvolna rozleptá přátelství i vztahy. V této souvislosti je škoda dosti násilně přilepeného happy endu. Celkem by mě zajímalo, jestli to byl Wylerův nápad, nebo vstup producenta.

Haneke předkládá tradičně brutální scény, nad nimiž se člověku trochu zvedá žaludek (tentokrát již v samém začátku). Ideově je silný v tom, jak se mu zde daří zobrazovat rodinné patologie a morální otupělost, naopak hloupě, na samé hraně směšnosti, působí jeho kritika vlivu násilí (zprostředkovaného médii) na lidské vědomí. Ono kazatelství mi na něm asi nepřestane vadit.

Chabrolův celovečerní debut patří k startovním filmům francouzské nové vlny a nadchnul mě podobně jako kdysi U konce s dechem. V paměti mi nejvíc utkvěla krásná parelela, kdy se Francois ptá Serge, proč je ten starý rybník v tak hrozném, zaneseném stavu, a ten mu odpovídá, že aby se to spravilo, musel by se toho někdo opravdu chopit a chtít to změnit... což nikdo neudělá. To v kostce vypovídá, kam Chabrol celým snímkem míří. Je to ostrá kritika maloměšťáckých poměrů, kdy je zanesený rybník jen synekdochou zlenivělého, "zaneseného" myšlení, neschopnosti jednat a změnit se. Stejný je i titulní hrdina Serge, který si uvědomuje, že by mohl být lepším člověkem, ale vědomě si volí nic neudělat. Drobných, mrazivých detailů je ve snímku celá řada (např. Mariina věta po znásilnění: "Vjel do mě jako had"). Mimochodem na banalizaci znásilnění, které je mezi muži odbyto dvěma zlehčujícími větami, se ukazuje i to, že Chabrol skvěle rozumí svým postavám, ale jen málo pochopení projevuje pro ženy - to je ale ostatně typické pro celou novou vlnu prosáknutou sexismem různých podob. I přesto je to silných pět hvězd.

Zajímavé je, že Závrať je řazena do "new queer", ačkoli samotný vztah dvou gayů zde nemá zásadní důležitost (resp. že jde o homosexuální vztah není pro vyznění podstatné). Jistě, drobný osten namířený proti homofobii se zde objeví - např. když je porotou osvobozen vrah jednoho z mužů) - ale především jde o kvalitní umělecký film, který je velmi pečlivě zrežírovaný, do detailu promyšlený a s nádhernou kamerou evokující devadesátkového Antona Corbijna.

Satirický film jak vystřižený z Fieldingova Toma Jonese nebo z Barryho Lyndona ovšem s humorem, který se poetikou blíží Monty Pythonům. Podobně jako u Thackerayho je to, domnívám se, hlavně zrcadlo dobové společnosti - nezáleží proto na tom, jestli je Mick Travis nakonec dobrodinec nebo hrabivec (výsledek je vždy stejný, protože hlavní hrdina slouží jenom k předvedení světa). O čemž ostatně nejlépe svědčí finální rozboření příběhové iluze.

Asi mám nového oblíbeného Wylera. Osazenstvo policejní služebny jedné noci - v čele s charismatickým Kirkem Douglasem - je neuvěřitelně pestré a zábavné. Fakt, že se to krom první a poslední scény odehrává celé na jednom místě, je geniální a ukazuje, jak šikovně dokáže tenhle režijní veterán pracovat s prostorem. A pro film noir Wyler znovuobjevil kouzlo psychoanalitických teorií (naposledy jsem to myslím zaznamenal v Smrtelném hříchu) a jejich úvah o roli rodičovských vztahů na vzorce chování dětí.

Čekal jsem to divočejší, to musím přiznat. Princip kompozice, který jsem odvozoval dopředu z názvu, je oproti očekávání nakonec vlastně docela sevřený - jde o fragmenty ze života několika málo lidí, jejichž osudy se nakonec protnou. Nic bych proti tomu neměl, kdyby ony fragmenty byly motivovanější vždy(!). Možná změním jednou po další projekci názor, ale teď se mi zdá, že Haneke zůstal na půli cesty, kdy nám část fragmentů říká něco podstatné o protagonistovi, jindy nám to neříká nic (a tudíž je to významově redundantní). Samotná paralela výstavby s fragmentárností zpravodajství zprostředkovaného médii, kdy nikdy nepoznáme úplnou pravdu ze zlomků (různě upravené) předkládané reality, se mi zamlouvá. Přesto to řadím k těm slabším filmům, které jsem od Hanekeho viděl.

Surrealistický film v tom pravém slova smyslu. V historii kinematografie se vyskytuje hodně filmů, které se surrealismem zaklínají, nebo jsou do téhle škatulky házeny diváky, kteří nepochopili dějovou výstavbu díla. Tohle je ovšem surrealismus v ryzí podobě, kde je děj veden logikou snu s extrémně oslabenou kauzualitou, kde familiérně známá místa ožívají v groteskních podobách, v němž postavy příbuzných a známých mají pitoreskní podoby a jednají nepochopitelným způsobem a kde je naše rozumově motivované jednání předem odsouzeno k nezdaru. Slabinou snímku je naopak pokus o naroubování jakýchsi existenciálních přesahů do scénáře v podobě dlouhých, úmorných dialogů o smyslu bytí a morálky. Tvůrci dávají důraz na (co do rozpočtu) minimalistickou, ale mimořádně kreativní scénografii (Jurkův byt přes svoji malou rozlohu působí jako klaustrofobní bludiště), čemuž pomáhá i pozoruhodná kamera vedená nezvyklým a vlastně velmi neintuitivním způsobem. Moc by mě zajímalo, co tomuhle experimentu říkali v dané době soudruzi.

Pro mě velké překvapení. Ucelený dokument, kde nic nechybí, ani nepřebývá, a kterému okolnost, že z nedostatku prostředků vznikal dlouhých šest let, hrozně pomohla. Jennie Livingston se povedlo film velmi šikovně poskládat. Množství různých informací, které s ballroom queer komunitou souvisejí, třídí režisérka do menších celků, jež mezi sebou provazuje do logické posloupnosti, čímž se přes rozlehlé téma obejde pohodlně bez voiceoveru. Co je ale nejpřekvapivější, protagonisty dokumentu patří k chudé, rasově minoritní části populace, přesto je Paris is burning především oslavou svobody, kreativity a komunitního způsobu života. Samozřejmě negativní aspekty výpověďmi aktérů prosakují (většina z nich žije v nuzných podmínkách, zřekli se jich příbuzní, jedna z holek je před dotočením ubodaná někde pod mostem), ale přesto se díky primárnímu zaměření na ballroom kulturu daří z filmu neudělat disputaci o netoleranci a nechat účinkující vystupovat v roli hrdinů, a ne obětí. Dokument navíc zachycuje mimoděk velmi zajímavou dobu New Yorku 90. let (jak pro LGBT+, jakož i všeobecně) a nese stejně tak zajímavé info o genezi vogue dance.