Hwaelos

Leighův film je vlastně alegorie na druhou. Jednak po vzoru antického Odyssea (ovšem s tím rozdílem, že hlavní hrdina na konci návrat do Ithacy zavrhne), jednak po ironizujícím vzoru Joycova Odyssea, který je vlastně rovněž sledem náhodných setkání bez konečného výsledku. Z toho je možná patrné, že jsem si mnohem víc užíval koncept, než film samotný. Ale to bych pomíjel briskní a chytré dialogy, které je třeba ocenit o to víc, že vznikaly z větší části improvizovaně.

Můj ty Tondo západoněmeckej... Příběh agenta Zemana tentokrát ze Západního Berlína. Nikdy víc.

Banální námět o mladém, dravém muži, kterého žene touha po slávě a uznání, načež ho přivede na scestí, ale v poslední chvíli si uvědomí, že rodná hrouda a tradice jsou to nejdůležitější, je jako vystřižený z moralistních románů 19. století. Jenom je tu navíc ropa. Jakási "papírovost" celého konceptu je podtržena i rozdělením do struktury divadelních aktů. Oproti tomu je zde už patrné Murnauovo filmařské nadání, které se projevuje citem pro dobově neobvyklé kompozice (zprostředkování POV postavy, která shlíží z vyvýšeného okna nadhledem apod.).

Hned po projekci jsem si říkal, že vidět tohle v deseti letech, bezmezně to miluju. Opravdovej předchůdce Stranger Things, rovnou měrou roztomile naivní (a tak trochu osmdesátkově nablblý), jako zábavně napsaný (humor Shane Blacka je už tady patrný).

Překvapivé je, že je to vlastně spíš nemuzikál. Zpívaných a tanečních pasáží je tam (až na závěrečnou část) vlastně pomálu a mnohdy jde jen o "zkoušená" čísla pro muzikál v preprodukci. Stejně tak nejde o příběhový film, podstatnější je tu pocitová stránka. Scheider je tady překvapivě skvělej a skutečně jde o vrchol jeho kariéry. Fosse se svým týmem předvádí skvělý cit pro střih a záběrovou skladbu.

Z mojí dosavadní zkušenosti vyplývá, že zralou Bergmanovu tvorbu lze rozdělit do jakýchsi tří skupin: filmy rodové (např. Podzimní sonáta), filmy o lidském údělu (Sedmá pečeť) a výrazné experimenty (Persona). Fanny a Alexander pro mě spadá do oné první škatulky, která mi přijde nejméně zajímavá. První dvě třetiny filmu jsou věnované pomalému odvíjení rodové ságy a z mého pohledu by tuto část mohl autor výrazné zkrátit, protože jde vlastně o expozici pro závěrečný kontemplativní part, který je naopak možná tím nejsilnějším, co jsem z Bergmana viděl. Právě tahle nevyrovnanost mi brání hodnotit film jako celek lépe.

Určitou slabinou tohoto dílu z bergmanovské dokumentární trilogie je jeho biografičnost. Divák se dozví poměrně podrobné informace o rozličných angažmá slavného režiséra v různých divadelních souborech a dostane se mu vybraných střípků dalších zajímavostí (např. co ho celoživotně přitahovalo na Strindbergovi), ale to nejpodstatnější chybí - nějaký ucelený pohled na inscenační praxi. Režisérská práce spočívá do značné míry na interpretaci daného kusu, protože ve výsledku buduje vždy nový tvar, nepodobný předchozím adaptacím stejné látky. Jenže o tom, jaká specifika provázela Bergmanovy adaptace, se můžeme pouze dohadovat.

Základní přínos tohohle dokumentu je obrovský, protože přináší informace o úplných základech prohnilosti bankovního systému, který se točí v křivce neustále se navracejících krizí. Problém mám jen s dvěma věcmi. Ta menší se týká navrhovaného řešení: mám pochybnost, jestli participativně demokratická ekonomika může fungovat, protože masa lidí se většinou rozhoduje špatně, ačkoli je to nakonec na jejich úkor, a je snadno manipulovatelná (viz současný nárůst obliby populistických stran). Druhá výtka se týká formátu. To, co je tam řečeno, by vystačilo na hutné patnáctiminutové video na youtube (kde by to mělo patrně i větší impact). Hodinová stopáž je v tomhle případě neúměrná.

Rachel Brosnahan je nová Lorelai. Jinými slovy Mrs. Maisel má všechno, co měly Gilmorky - rychlopalné dialogy, takové množství vtipů, že to nestačíte chytat, ale zároveň i lidské kvality, které seriál odlišují od sitcomu. Jsou tam i slabší pasáže, které by zasloužily proškrtat, ale celkově jde o podařený scenáristický comeback. Jen jedna věc mi nejde z hlavy: na to, že jde o seriál o stand up komičce, je hlavní postava překvapivě mnohem vtipnější, když není na stagi, ale baví se s vlastními rodiči.

Představte si nějakou soc-realistickou klasiku z padesátek. Třeba Zítra se bude tančit všude. A všechna ideologicky zabarvená substantiva nahraďte slovem "láska". A máte Closer. Film s papírovými dialogy, kde se o citech jenom mluví, kde všichni hrají křečovitě, protože to s daným scénářem jinak nejde, film, který je úplně plochý a neživotný, ačkoli by se chtěl tvářit, že jde o ekvivalent de Laclosových Nebezpečných známostí.