Hwaelos

O Williamu Marstonovi jsem už ledacos četl, takže samotný příběh až takové překvapení není. V čem je ale film odvážný je to, že příběh o polyamory a (sub)dominanci naroubovává do strukturních prvků výstavby tradiční hollywoodské romance, čímž vlastně předkládá takový charakter vztahu jako něco ryze normálního. A to je sympatické.

Pro člověka, jemuž se při vyslovení slov "new age" a "ezoterika" ježí chlupy po celém těle, není dokoukání tohohle "dokumentu" úplně snadné. Ke svému dílu toho Moore řekne naprosté minimum (což jsem ostatně čekal). Pro toho, kdo hledá sondu ke zdrojům z nichž vyvěrá dílo "komiksového Jamese Joyce", je to ale celkem zajímavý příspěvek.

Po Temném obrazu a Béowulfovi mám pocit, že "hraná animace" je prostě slepá ulička, která moc nefunguje. Loving Vincent dokázalo tohle omezení alespoň částečně překonat. V mnoha scénách byl rozdíl krajinných záběrů nakreslených animátory a těch "pouze zkompírovaných" od Van Gogha znát minimálně. O to víc bohužel animace selhává na lidských figurách, zejm. tvářích, kde bylo vidět, že tvůrci vyšli vstříc podivné představě, že co je detailní a uhlazené, je pro diváka stravitelnější (když to člověk srovná s deformovaností malířových portrétů, je to k zaplakání). Příjemně ale potěší příběh, od něhož jsem v zásadě nic nečekal. Namísto toho je divákovi servírováno vyprávění jako vystřižené z Čapkovy noetické trilogie, v níž pokusy dobrat se objektivní pravdy narážejí na nepoznatelnost reality.

Tenhle dokument má v podstatě jen dvě chyby. 1) měla by z něj být delší dokumentární série, která by šla o kousek víc do hloubky. 2) Na to, kolik času je věnováno 40. a 60. letům, jsou devadesátky hodně odbyté - chybí zásadní tituly a namísto nich se jen krátce konstatuje, že se v komiksech častěji objevovaly sexuální a násilné motivy. To je trochu odbytá práce.

Spousta právnických řečí o tom, kterej vlastník Marvelu byl horší a kdo co kdy koupil nebo odprodal - a do toho jedna klíčová informace: Marvel byl v letech 96-98 v krizi, ze které mu pomohly filmy. To je tak všechno, co se divák dozví.

Je poněkud zaužívaným nešvarem, že první série nových seriálů se čím dál tím častěji stávají jakýmsi prequelem k dalšímu dění. Přesto Runaways nabízejí zajímavou a neotřelou premisu - v očích každého teenagera jsou jeho rodiče tak trochu padouchy, takže proč by v tomhle jednom konkrétním případě nemohli být opravdovými zloduchy? Scénář bohužel obsahuje množství situačních klišé, momentů, kdy se hlavní hrdinové chovají nelogicky a náhody se tu kupí taky snad až moc okatě (jeden člen party má nadpřirozené schopnosti, druhý je schopný hacker, třetího poslouchá dinosaurus a čtvrtý je technologický génius - a to jsem zapomněl na holku, co umí létat, a asiatku s kouzelnou holí). Zároveň ale drží Runaways příjemně civilní tón, nechybí jim humor a poměrně schopní mladí herci. Opatrné čtyři hvězdy a očekávání, co se z toho vyvine.

Jasně, je to jen školní cvičení s minimem děje, ale je vidět, že Chytilová koukala na Vertova opravdu důkladně a jeho montážní princip pochopila skvěle. Kopeckého voiceover je tu vlastně úplně navíc.

Jsem nadšený. Celkem rychle jsem pochopil a přijal, že to nebude volný pokračování The Wire a od té doby mi nic nebránilo užívat si každou minutu. Přesto mají oba seriály společnou základní vlastnost - roztříštěnou strukturu, v níž se zdánlivě nesměřuje k nějakému cíli a která nás nenechá o žádné z postav myslet, že je tou hlavní. Jednotlivé charaktery se prostě v daném prostředí potkávají a jejich osudy se různě prolínají, aniž by něčí příběhová linka byla vyloženě závislá na lince někoho jiného. Přesto všechno zvládají tvůrci udržovat nepolevující napětí ze sledování.

Dokumentární série o devadesátkách z produkce Toma Hankse, která skutečně danou dobu dokumentuje, tj. předkládá divákovi útržky dokumentárního materiálu, které ale jen minimálně kontextualizuje či interpretuje. Což znamená, že jde o příjemný nostalgický výlet do období mého dětství a dospívání bez další přidané hodnoty.

Na téhle filmové fan-fiction je vidět hodně snahy. Skalní fandové nebudou z přepisování jejich univerza nadšení (podobně jako před pár lety u Honu na Gluma) - to mě ovšem netrápí. Slabinou je ale hlavně scénář plný prkenných replik, s celkem nulovým dějem (vezmeme-li v úvahu hodinovou stopáž) a hodně nevěrohodným vykreslením vývoje hlavních hrdinů (mladej Raddle se chová jak dick, ale přesto ho ostatní berou jako nejlepšího kámiče...). Druhou kudlu do zad snímku zabodávají nevyrovnané herecké výkony, přičemž ten zřejmě nejhorší předvedla ústřední herečka. Kamera a vizuál jsou na druhé straně víc než dobré na amatérský film.