Hwaelos

Ve stručnosti: námět skvělý, hlášky dobrý, souboje velké plus, hudba výborná. Zvuk k nesrozumitelnosti špatný, herectví a pronášení replik smutný, režie a kamera slušný průměr na amatérský film, ale jinak neinvenční. Hodně by tomu pomohl lepší scénář a herecký kouč. Ztráta času to určitě nebyla.

Je v tom všechno. Breakfast Club, Stand By Me, Blízká setkání, Vetřelec, Akta X, Krajní meze, Faunův labyrint a trochu Silent Hillu. Atmosféra osmdesátek, kterou netvoří jenom kulisy, ale i způsob oblékání, typově vybraní herci, plakáty na The Thing a Evil Dead, hudba, použité fonty, kluci hrající Dungeon and Dragons a toužící po Atari, je dokonalá a všudypřítomná. Ale především, srdce seriálu tvoří skvělý scénář a výborné postavy, o nichž víme tak akorát (žádné hluboké psychologické sondy, ale klukovský svět je vykreslený bravurně). Stálo by to za hlubší analýzu žánrových vzorců, protože tenhle amalgám je umíchaný z nesourodých prvků prostě dokonale. Ale od srdce pětka!

Trend komiksových adaptací, rozjíždějící se před nějakými 10-12 lety a dominující dnes kinům i televizi, má zvláštní smysl pro ironii. Zatímco filmy tematicky čerpající z marvelovského univerza byly od počátku víc lehkonohé a v poslední době v důsledku toho až zaměnitelné, DC produkce v rukou Warnerů se pokouší spíše o temnější, a tudíž dospělejší ladění (i když to samozřejmě nemusí nezbytně znamenat, že jde o filmy v důsledku toho kvalitnější). Pozoruhodné je srovnání se seriálovou produkcí. Marvel (v podání Netflixu) vytvořil v posledních dvou letech několik skutečně skvělých nebo aspoň velmi dobrých sérií (Daredevil, Jessica Jones), kde o pochmurnost a dospělá témata v mezích žánru není nouze. Oproti tomu svěřilo DC svůj kapitál do rukou The CW, které chrlí velmi hloupé a schematické show, určené primárně teenagerům, kde vynecháte-li dva-tři díly, nic vám vlastně neuteče. Preacher je z tohoto pohledu velmi zajímavý seriál, od pohledu nesnadný k převedení na obrazovky, přesto to v jeho případě dopadlo víc než dobře. Je reprezentantem třetí cesty - sice striktně vzato spadá předloha také pod DC, ale pod jeho samostatnou odnož Vertigo, která produkuje dospělejší série, zpravidla nepříliš či nijak napojené na superhrdinský vesmír. V případě Preachera nejde zdaleka o první komiksový seriál ze stáje Vertiga, ale přesto se jedná o adaptaci nejpodařenější. Scenáristé si dovolili odchýlit se od předlohy celkem razantním způsobem - celá první série v zásadě odpovídá roztaženému prvnímu dílu a v mnoha ohledech se ho drží jen volně. Ale tvůrci zachovali jeho esenci - skrz naskrz černý humor, násilí, prokreslené a ujeté charaktery a řízné dialogy. Dokonce v některých základních aspektech ještě víc šlápli na plyn - člověk se v první sérii dočká blasfémie ve všech myslitelných podobách, explicitní brutality, zabíjení dětí atd. Díky tomu také nespadli do stejné nemastné-neslané louže jako NBC, když se pokusila obrousit drápy Constantinovi. Seriálový Preacher baví stejnou měrou jako komiks, dokonce o to víc, pokud jste byli jeho čtenáři, protože nerecykluje stejné nápady v jiném médiu. Předlohu bere jen jako volnou osnovu, ale s některými pevnými body, k nimž se vždy navrátí. To je - zdá se mi - nejlepší myslitelný přístup, tolik vzdálený seriálovému Luciferovi (abychom zmínili i třetí vertigovskou adaptaci), který převzal ze skvělého komiksu jen základní zápletku (Lucifer odešel z Pekla), aby ji pohřbil banální vyprávěnkou. Nejvíc ohromující je ale způsob vyprávění, který nedává divákovi nic zadarmo. Jednotlivé dějové linky se vynořují bez nějakého vysvětlení a až mnohem později se začnou systematicky křížit a proplétat. A právě tato systémovost a neochota vycházet publiku vstříc, aby náhodou netápalo, dělá z Preachera jeden z nejlepších, ne-li nejlepší seriál roku. EDIT: Jak tak čtu zdejší komentáře, často jsou zmiňovány dvě výhrady : jednak zmatenost vyplývající právě z pozvolného rozvíjení separátních charakterových linií, jednak (znalci komiksu) odchýlení se od předlohy (soft přístup na jedné straně a odlišné směřování děje na straně druhé). Tyto argumenty jsou mylné, protože byly zpravidla psány ještě v době, kdy první série běžela. Pocit zmatení zmizí, jakmile se začnou příběhové linky spojovat a věrnost předloze - jak už jsem o tom psal výše - se taky nakonec dostaví.

Vrcholný zážitek letošní LFŠ. Vzhledem ke stopáži a k jistým nejasným očekáváním stran mého prvního Viscontiho (pozdě, já vím...) jsem očekával pomalou inteleguání záležitost, kterou se bude nutné trochu prokousávat. Ale dostal jsem napínavý, jímavý a zároveň hloubavý film od první minuty. A bože - to snímání. Viscontiho dvorní kameraman Guiseppe Rotunno natočil Rocca tak, že by se dalo každé políčko filmu zarámovat a věšet na zeď. Namontování Dostojevského a Bible (jak o tom trefně ve svém komentáři hovoří Vypravěč) na příběh ze současné Itálie z filmu sice trochu čouhá, ale funguje to. Visconti ve svém vrcholném snímku hledá a obnažuje kořeny lidského zla, ale zároveň měří každé postavě i podíl na něm. Na svém divákovi pak nechává, jak rozřeší úvahu, zda je horší pasivní přístup Victora, Simoneho hrubiánská touha po přepychu, Roccovo (aka Aljošovo) věčné ustupování nebo celoživotní slabost prostitutky Nadi.

Efektové super. Pozoruhodný je způsob jejich využití. Kinematografie atrakcí zkrátka na nějakých 20 minut úplně převezme otěže nad vyprávěním a zatlačí děj někam do kouta. Ale stojí to za to, ať už jde o provedení povodně nebo o střídání modelu města s reálnou krajinou při dopadech meteorů.

Upřímně řečeno, šel jsem na Rodinný film bez větších očekávání a jaké bylo moje překvapení, když jsem natrefil na tak skvělý film. Omerzovi jde překvapivě dobře něco, co se v našich krajích moc nenosí - vyprávět nedoslovně. Většina toho skutečně podstatného se děje v elipsách, ve výpustkách, které si musí divák domýšlet a rekonstruovat v hlavě. Celkově jde o hodně metaforický snímek, což vynikne nejlépe v úplném závěru, ale zároveň nejde o žádný těžkotonážní art, jako spíš o chytrý mainstream. A ještě jedna zcela netypická věc - Rodinný film velmi věrně odráží to, co řeší a jak se chovají mladí lidé (adolescenti řekněme). Taková přirozenost a uvěřitelnost je v českých luzích nebývalá...

Roger Corman si údajně vyzkoušel acid jenom jednou při práci na filmu Trip, poté už nikdy. Těžko ale věřit, že při natáčení Plynu nebyl zduněnej jak hřib. Úplně ho vidím, jak tam stojí v rauši a říká si: "Co bych tak mohl ještě přidat? Americké fotbalisty rabující masnu? Jasně! Strážce amerických hodnot na golfovém hřišti? Super, já dneska jedu. Edgara Poa a indiány, jak američanům vracejí angličtinu? Tak určitě..." Boží groteska, ze které by měli surrealisté (alespoň ti méně dogmatičtí z let 60.) jistě velkou radost, kdyby se do našich končin tehdy dostala.

Příběh je ve Wajdových Kanálech až na druhém místě a je to znát. Přes veškerou snahu vystříhat se patosu zůstávají postavy spíš načrtnuté a šablonovité. V první části filmu, odehrávající se nad zemí, je to patrné nejzřetelněji. Se sestupem do kanálu se ale dostavuje tísnivá a psychologicky hutná atmosféra, která se do diváka zakousne. Co je ovšem brilantní je práce s kamerou. Jízdy a švenky jsou nápaditě komponované a dokážou v jediném záběru předat velké množství informací o spoustě postav na různých místech. Ale i ve statických záběrech se zpravidla zaráz dějí rozličné věci v různých plánech, díky přeostřování se vyjevují překvapivé detaily apod. Skvělá ukázka filmařské práce a právem výstavní skříň polské filmové školy.

Netypická Chandlerovská adaptace zaujme dvěma věcmi - jednak využitím hlediskového záběru (křečovitost tohoto přístupu tedy dokázali vytěžit už ve čtyřicátých letech!), jednak vynikajícími marlowovskými dialogy. Robert Montgomery je však patrně nejméně vhodným noirovým hercem, jakého jsem měl tu čest na plátně vidět a jeho kombinace s Audrey "křivé obočí" Totter v roli femme fatale je doslova smrtící. O uměle přilepeném happy endu (drsný detektiv opouští profesi) raději mlčet.

Pár dobrých vtipů (převážně slovních) a zaujme použití skotského dialektu. Jinak jen moře prázdnoty.