Hwaelos

Příklad toho, jak udělat dokument bez standardních mluvících hlav, prostřihů na odborníky v oblasti historie a nesourodě působícího natočeného materiálu. Bojar šel odvážnou cestou, použil jen archivní ilustrativní záběry, namluvené deníkové podklady a dokonalou řemeslnou formu. Rytmizovaný střih, který využívající paralelismů i kontrastů, je sám o sobě na jedničku, ale korunu tomu dává zvukový mix, v nemž se prolínají hlasy "dabérů", minimalistické hudební plochy, ruchy a ticho jako kontrapunkt. Pravdou je, že bych ocenil, kdyby byl dokument delší, a tím pádem méně skákal v čase, ale i tak je to jeden z nejlepších zástupců žánru za mnoho let.

Jisté je, že De Palmovi sebevědomí nechybí. Za celý dokument jsem neslyšel ani jedinkrát "udělal jsem chybu". Pokud se něco nepovedlo, je to vždycky vina někoho jiného. Ale to je v pohodě, režisérův "pal" být nemusím. Ovšem jeho tvorba v mnohém obdivuhodná je. Kvalitativně rozkolísaná? Jasně. Ale v jednom se De Palma nemýlí: co do vynalézavosti stylu a budování je skutečně pravým Hitchcockovým nástupcem. Celý dokument je vlastně jen rozbor stylových parádiček na filmech tohohle výjimečného tvůrce od počátku až po konec kariéry, což je za mě vůbec nejlepší způsob, jak k portrétnímu dokumentu o režisérovi přistoupit.

Zatím nejlepší Kurosawův kousek, který jsem viděl. Sice miluju dolarovou trilogii, ale jeden až nechápe tu Leoneho drzost, udělat (nadto nepřiznaný!) remake takového masterpiecu - a vyrobit nadto horší film. Vůbec ne nekvalitní, ale horší. Z druhé strany ale rozumím tomu, co ho na téhle látce lákalo. Yojimbo totiž nezapře inspiraci v klasických westernech. Půjčuje si jeho tropy a svou širokoúhlým snímáním s velkou hloubkou ostrosti, kde se v různých plánech mohou odehrávat různé věci, tohle zařazení ještě podtrhuje.

Rozhodně nejsoučasnější film posledních deseti let, který bylo možný vidět v české kotlině. Nařachanej a s postavama, který opravdu mluví tak, jak by vzhledem k svému věku a sociální vrstvě, měli. Mladej Guy Ritchie by měl radost.

Jeden by řekl, že Luhrmannova přepálená bombastičnost, umocněná prakticky konstantním využíváním digitální kamery a speciálních efektů, ta bombastičnost, která divákovi otevírala v úžasu ústa, když sledoval před dvaceti lety Moulin Rouge, už bude dnes působit křečovitě a nepatřičně. A možná by to i byla pravda (minimálně v Austrálii se to tak jevilo), ale Luhrmann si ke svému stylu umí vybrat i látku. A elvisovská pohádka k režisérově opulenci prostě hrozně sedne. Je vlastně úplně jedno, jestli je scénář realitě věrný, protože žádný jiný film posledních let nekřičel způsobem, jakým je natočený, do světa "tohle není realita". Ostatně lze vůbec polemizovat nad tím, jestli jde o životopisný film - není to snímek typu Ray, který se skutečně pokouší postihnout celý život interpreta. Elvisovy začátky a dobu jeho první slávy vidíme jen z rychlíku. Děj získá konzistentní drive až od chvíle prvního konfliktu s plukovníkem Parkerem, což dává smysl, protože Luhrmanna zajímá právě historie potýkání se těchto dvou osobností. Tohle byl v každém případě velký návrat velkého režiséra.

Nízkorozpočtovka z Portugalska, kterou ve světě zřejmě málokdo uvidí - a je to škoda. Je to hravý film jako od Gondryho, ale s bizarními dialogy z Naprosto osvětleno a s feelingem Amélie z Montmartru, kdyby byla Amélie odvážnějším filmem. Vlastně ta paralela sedí jen částečně: zápletka Amélie je postavená na tom, že hlavní postava mění svým nekonvenčním chováním a náhledem na svět lidi okolo sebe, kdežto v tomhle snímku naopak dospívá skrze podobné typy interakcí hlavní hrdinka. Svým způsobem je to vlastně bildungsroman, ale jeden z těch opravdu vyjímečných, kde si užijete každou minutu.

Lola běží o život meets Štěstí na dosah. Přiznávám, nejsem velký fanda sociálních dramat (bratři Dardennové mě např. celoživotně míjejí, jakkoli doceňuju řemeslnou stránku jejich filmů), ale tohle je festivalový masterpiece, který se mě dotkl. Drama s velkým D, které frčí na speedu tak, že vám nedá vydechnout. Gravel umí emoce přenést za pomocí neurvalé ruční kamery na diváka tak, že budete neustále uvnitř stažení úzkostí, jak tenhle boj dopadne. A jako třešnička na dortu přichází tak nějak samovolně také portrét stávkami sužované současné Francie.

Vpravdě pekelná jízda - a to neplatí zdaleka jen o nekonečné jízdě kamery. Lidský mikrokosmos zaměstnanců restaurace během jednoho večera vám nedá vydechnout. Ramsayho Hell's Kitchen je proti tomu pro děcka.

Viděl jsem už řadu dokumentů na tohle téma. Mnohé byly v dílčích aspektech zajímavé, ale žádný nebyl tak přesvědčivý a zároveň neuměl zprostředkovat tak věrně psychedelickou zkušenost jako tahle série. A to je její hlavní klad. Nepřináší zásadně nové informace, ale předává je uceleně a s jasným vědomím toho, co je hlavním smyslem série: vypovídat o tom, jak můžou psychedelika rozšiřovat naši mysl (v transcendetálním, léčebném i duchovním smyslu).

Na Ruttmannově příspěvku k subžánru městských symfonií je patrné jeho hudební zázemí. Jednotlivé segmenty jsou po vzoru hudební terminologie nazvané "akty" (ostatně i jeho dřívější Lichtspiel Opusy jsou stavěné jako rytmizované obrazy, tj. vizuální ekvivalenty hudby). Napříč jednotlivými akty je možné i vysledovat proměny frekvence (na rovině střihu záběrů i na rovině jejich rychlosti). Rovinami bychom mohli vést několik typů řezů: ten nejzřetelnější je samozřejmě časový (akty zachycují různá období dne velkoměsta), ale v rámci aktů jsou zřejmé i tematické bloky (doprava a pohyb, různé druhy práce, výroba, hry, kabaretní život atd.). O něco méně patrné jsou pak řezy napříč třídami, které Ruttman užívá kontrastně při střídání záběrů (chudá matka s dětmi, které se dožadují jídla vs. prostředí restaurace s luxusní kuchyní). Nabízí se srovnání s Vertovovým Mužem s kinoaparátem. Dalo by se říct, že Ruttmann je lyričtější a méně experimentálně divoký než jeho ruský kolega. Nenechává se tolik opájet filmovými možnostmi a spíše sleduje hlavní účel filmu (portrét života v konkrétním městě vyjádřený jako filmová partitura). Zároveň je Ruttmann také mnohem víc fokusovaný na život člověka, než na ideologickou reprezentaci tříd jako u Vertova. Pokud chcete nakouknout pod pokličku života v metropoli Výmarské republiky, určitě po tomhle klenotu sáhněte.