Hwaelos

Tohle je žrádlo. Vůbec jsem nečekal, že Wajda po výborných, ale ryze polských Kanálech natočí něco co bude mít šmrnc a radikálnost francouzské nové vlny a spirit rebelských filmů Jamese Deana (pravda Cybulski je ještě o něco víc přepjatej než Dean s Brandem dohromady, ale nevadí to zásadně). Popel a démant má fantastickou kameru, vynikající svícení (toho si člověk všimne málokde, ale tady určitě) a na svou dobu velmi odvážnej scénář. Co ale stojí za to sledovat především, je práce se symbolikou. Skrze ni totiž Wajda zpochybňuje národovecké hodnoty, ať už jde o falešně zahranou polonézu, na kterou tancují opilí komunisté s protějšky z druhé strany barikády nebo o zakrvácené prostěradlo, na němž umírá hlavní hrdina, které reprezentuje polskou vlajku.

Tohle je prostě nálož. Na to, co Keaton dokázal ve výtahové scéně, jen tak nezapomenu.

Tak z tohohle asi soudruzi neměli radost... Schormova kousavost v kombinaci s Špátovou kamerou, to je blaho.

U sledování jsem si vzpomněl na sugestivní vyprávění o cestách do Rumunska, které Nevrlý sepsal před 40 lety do knihy Karpatských her. Jeho přístup, stejně jako Hanákův, byl neironický, schopný observace, nostalgický - s touhou zachytit starý svět v momentu, kdy nevratně odchází.

Tohle je opravdu profesionálně odvedená práce. Greengrassovská těkavá kamera, perfektní střih, skvělá zvuková stopa a spousta emocí. Fascinující je hlavně to, že se příběh nevysloveně (v tomto případě doslova) točí okolo figury někoho, kdo se v něm vůbec neobjeví. (Patrně zemřelá) matka je lakunou, která je zdrojem veškeré tenze. Alespoň tak si já její nepřítomnost a konflikt mezi otcem a dcerou interpretuju.

Tohle je hrozně silná věc. Na první pohled upoutá fantastická kamera, v níž se různé druhy snímání mění podle duševních stavů hlavního protagonisty, ale neméně skvělej je i perfektní soundtrack. Rozhodně bych vypíchnul maskéry, kteří dokázali uvěřitelně postaršit jak Cumberbatche, tak i Jennifer Leigh a fantasticky nesnesitelného Pipa Torrense. Především je to ale herecké odstínění různých poloh hrdiny v podání Benedicta Cumberbatche, co tomu dodává potřebnej drive. Ať už je Patrick Melrose sžíravě sarkastickej, v rauši, roztřesenej na odvykačce nebo o samotě zhroucenej, budete mu to zobat z ruky. Tady opravdu dokazuje, jak silnej hereckej rejstřík má. Tahle minisérie rozhodně není pro slabý povahy - budete střídavě naštvaní, zhrození a stočení v křečích smíchu. Je to emoční horská dráha, kterou stojí za to absolvovat.

Tarantino utržený ze řetězu. Režisér vypustil tak exploitačně a situačně přepálený, náhodami překombinovaný a zároveň tak extrémně pomalu se odvíjející film, jako ještě nikdy ve své kariéře. Na první dobrou evokuje Hateful Eight Gaunery, ale opravdu jen na první dobrou - zatímco napětí bylo v Tarantinově prvotině budováno časovými skoky mezi scénami, tady vyzrálý Tarantino vystačí téměř výhradně s prací s mizanscénou. Pomohl si něčím, co by v dramatu o jedné místnosti použil málokdo - extrémně širokoúhlým záběrem, obvykle spojovaným spíš se snímky zachycujícími krajinné scenérie. Divák je nucený neustále těkat očima, aby zjistil, co kdo ve které chvíli (a v jakém obrazovém plánu) dělá a kam se záběr zrovna posouvá. To je svého druhu geniální tah.

Sama Mendese jsem posledních pár let trochu pustil z mysli. Ne, že bych poslední bondovky nesledoval (nebo neoceňoval), ale přeci jenom je to frančíza - ze své podstaty hodně odlišná od jeho předchozích filmů, kterými si mě získal (když pominu mladistvé nadšení z Americké krásy, např. Nouzový východ představuje jednu z nejbrilantnějších vztahových studií, co jsem viděl). Důvod, proč jsem na 1917 šel, byly spíš pozitivní pooscarové ohlasy. Druhá věc je, že válečné filmy nevyhledávám. Klasiky jako Stalag 17, Velká iluze, Lovec jelenů nebo Velký útěk mám sice hodně rád, ale všechny taky spojuje, že je tam té reálné války spíš míň než hodně. Takže se k podobnému filmu obvykle odhodlám jenom, když je okolo toho velký buzz (nebo když to točí Nolan, samozřejmě). Moje očekávání byla proto vlastně spíš nulová. 1917 mě nicméně natáhlo v prvních pěti minutách jak hadice od vysavače a na konci mě vyplivlo úplně vyšťaveného. Mendes využil triku, zpopularizovaného Hitchcockovým Provazem, který dodnes používá málokdo (protože je to zatraceně těžký a protože se to taky málokam hodí), kdy snímáte zdánlivě v jednom jediném záběru bez přerušení (pravdou je, že v 1917 k jednomu přiznanému časovému přerušení dojde, když je hlavní hrdina v bezvědomí). Fór je v tom, že když se vám to podaří dobře, docílíte velmi intimního sepjetí s tím, co prožívají hlavní hrdinové a navíc vám to dá možnost hrát si s očekáváními (někdy kamera vidí něco víc než postava, někdy naopak méně, což obojí vede k intenzivní práci s napětím). Přidejte k tomu opravdu skvělé herecké obsazení. To má mimochodem dvě roviny: a) ústřední duo, které vyráží na cestu, dost připomíná Froda a Sama, přičemž zdejší "Frodo" - stejně jako Elijah Wood v LotR - nepůsobí vedle svého "Sama" jako dvakrát citlivý chlápek, díky čemuž jeho emoce o to víc vyvstávají v drobných hereckých nuancích. b) Pokud vás nalákají velká herecká jména (Mark Strong, Colin Firth, Cumberbatch, Andrew Scott), je dobré vědět, že žádný z nich není v záběru déle než pět minut. O to víc zvláštní je, že se k takovému štěku upsali. Ale je radost je na plátně vidět, ne že ne... A co je taky konečně strašně silné, je samotný prožitek války. Je to tak intenzivní, že všechno to bláto, prach a špína v první půlce snímku jsou pro diváka skoro hmatatelné. Člověk si tu nejednou uvědomí, jak hrozný masomlejnek bez výsledku ta západní fronta v první sv. válce byla. Asi dva roky jsem sledoval sérii Great War, která mapovala týden po týdnu tuhle válku a nakonec jsem to vzdal, protože na té západní frontě to z dokumentárního hlediska byla prostě děsná nuda (někdo jednou za nějakou dobu dobyl nějaký kopec, za týden ho druhá strana dobyla zpátky). 1917 ukazuje tu nelítostnou realitu zbytečné války naopak velmi intenzivně.

Já vlastně chápu lidi, kteří píšou, že jde o banální vyprávěnku. Pro Jokera celkem nepochybně platí, že pokud člověk viděl trailer, dokáže děj poměrně efektivně předvídat. Po první půlhodině to možná zvládne i bez traileru. I tak ale podle mě existují tři dobré důvody, proč jde o výjimečný film. V první řadě nepochybně stojí herecký kumšt Joaquina Phoenixe, který nesleze ze záběru a jeho kreace je dechberoucí. Druhým důvodem je scénář (v kombinaci se suverénní režií), který vlastně nepotřebuje mít nečekané zvraty, protože rámuje snímek jako psychologický sestup do mysli narušeného člověka, který ještě k tomu žije v poměrně bezútěšném prostředí. Třetím - a pro mě hlavním - důvodem je vypovídání o současném stavu (prvního) světa skrze retro rámec světa fikčního. V tomto smyslu působí Joker jako svého druhu memento. Stav fikčního světa, kde arogance, politikaření a zvůle privilegované skupiny vede k stále širšímu rozevírání sociální propasti až do té míry, že to mobilizuje naštvaný dav k projevům násilí, je nápadně podobný tomu, co vídáme v televizním zpravodajství i dnes (a zdaleka se to netýká pouze nepokojů v afroamerické populaci, jakkoli tam je ta paralela nejsilnější). Svým způsobem jde taky o trochu výsměšný komentář k batmanovskému mýtu, který se vždycky opíral primárně o parapolicejní přístup k potírání zločinnosti, tj. k potlačování symptomů, namísto aby Bruce Wayne využil své brilance, vlivu a bohatství, aby docílil nějaké systémové změny. Je-li co Jokerovi vytknout, je to snad (v závěru) až příliš velká doslovnost v tom sociálním komentování dneška, a vlastně i poměrně zbytečné napojení na batmanovský origin. Ale to jsou spíš drobné vady na kráse.

Robbe-Grilletův scénář je pozoruhodný tím, jak účelně pracuje s prázdnotou, do níž můžeme dosazovat svoje významy. Vše řečené je záměrně nekonkrétní, jako kdybychom vzali klasický scénář a vytrhli z něj plnovýznamová slova, která mají odkazovací funkci, a ponechali pouze kostru toho, co zbylo. Nezůstane nic, co by nám komunikovalo význam, jen otevřená desémantizovaná struktura, na kterou můžeme navěsit svoje projekce, z nichž žádná nebude mít pravdivostní hodnotu, protože není snímkem ověřitelná. Film tak ve výsledku může fungovat jako velmi obecný příběh o paměti a touze, stejně jako vrstevnaté podobenství, ale budeme-li chtít svoje doměnky ověřit, nebude, oč je opřít.