Hwaelos

Milá jednohubka Evalda Schorma. Trochu voněla divadelními prkny, ale vtipkování Wericha a nádherné Brejchové nemělo chybu.

Film noir prostě milujete, nebo vás míjí a po dvou pokusech to s ním vzdáte. Obojí je legitimní a ačkoli patřím spíš do "milovnické" skupiny, rozumím tomu, proč někomu tento šálek kávy nic neříká. Existuje spousta seriózních studií o tom, co to vlastně film noir je. Jedna kvalitní vyšla před pár lety v Cinepuru. Nejčastějším sporem je totiž označení noiru jako žánru, což při různorodosti děl, která se do něj řadí, neobstojí. Mezi 40. a 50. lety se událo mnoho změn. Noir se z ateliérů přesunul do ulic. Z Ameriky do Evropy. Od postav lehkovážných detektivů k amorálním troskám. A tak dále. Jen si zkuste srovnat linku Maltézský sokol - Pojistka smrti - Třetí muž - Sunset Blvd. - Dotek zla. Jaký je tedy společný činitel všech těchto filmů? Za sebe to vnímám jako "prvek zveličení". Film noir prostě staví na kontrastu a hyperbole. Jen se podívejte: Hluboký spánek vás utopí v překombinované naprosto nereálné zápletce. Dialogy v Pryč od minulosti jsou jen sledem cynického chrlení přehnaných metafor. Welles by v Doteku zla našel temný kout i za dne na poušti. Třetí muž je zase tak přesvětlený, že postavy vrhají několikametrové stíny na okolní budovy, atd. Právě kvůli těmto atributům jsme nuceni uvědomovat si přítomnost média a umělost fikčního světa. Pokud tohle někomu vadí a chybí mu onen "ponor" do emocí, příběhu, postav, bla bla bla, nemá šanci si někdy nějaký noir užít. V tom případě si Třetího muže ani nezapínejte.

S filmy o cestování v čase mám velké problémy. Dost o tom svědčí i můj poslední komentář k Time Traveler's wife. Jinak příjemný Osudový dotek v tomto ohledu není výjimkou. Scott si však s tématem poradil dosti slušně. Je pravda, že happy end nakonec do filmu logický nonsens vnese, ale i tak je to chytrá mainstreemová podívaná.

Nunn svoji jedinou kinoprodukci odrežíroval s velikou úctou k předloze. Ponechal plnou verzi zápletky, i většinu dialogů v krásné shakespearovštině (já jsem viděl bohužel dabovanou verzi, ale podle neméně dobrých českých překladů). Jedinou novinkou je přesazení do 19. století. Režisérský přínos je tedy sice malý, ale dává vyniknout velikosti a nadčasovosti samotného dramatika. Velmi příjemně strávené, bezstarostné dvě hodiny.

Milovníci německého expresionismu tomuhle nemůžou říct ne. Ta patina, to líčení, ty kulisy a především efekty - to zahřeje u srdce. A tak jako průkopníci hororových podívaných ve dvacátých letech, i tady udělali z finanční nouze ctnost, když filmaři záměrně deformují realitu (zkreslení perspektivy, neobvyklé úhly pohledu, aby nebylo vidět, že loď nepluje na moři). Jen moderní střih prozrazuje, že jde o čtyři roky starý snímek. Příběh kašle na řadového diváka a namísto lineárního vyprávění zasazuje do sebe jednotlivé historky jako matrijošky. A je jasné, že dramatické finále se nekoná, protože v ústavu, kde celé vyprávění začalo, se taky končí - bez toho, aby hlavní hrdina vlastně udělal něco jiného, než vyprávěl celou tu bizarní story. Sympatická jednohubka. Lovecraft by měl snad radost.

Nenechte se mýlit, Ocet není dokument, jako spíš sofistikovaný filmařský fórek. Vít Klusák ukazuje už ve své prvotině, že má školu Moorovské drzosti a divákem vlastně manipuluje, resp. zkouší, jestli percepient na hru přistoupí. Výpovědi o Emilu Viklickém skládá z názorů "odborníků", kteří mohou být skutečnými znalci problematiky (grafologie, zdravá výživa,...), anebo to mohou být najmutí herci - stejně jako Viklického dvojník. Zasazuje je do nesmyslných prostředí (muzikolog v chemické laboratoři) a tak vlastně podtrhuje iracionalitu své dokumentařské snahy točit film o někom bez něj. Tato tendence vrcholí v nesmyslném konci filmu, kdy stojí samohrající klavír uprostřed louky připojený k vysavači.

Nejlepší choreografie Smooth Criminal od Landisova klipu.

Ryzí esence hollywoodského stylu, která je patrná od počátků studiového systému až po dnes. Nákladná dobrodružná kostýmová podívaná, která nic závažného neřeší a zábavnými peripetiemi se chýlí k happy endu. Pokračovatelem těchto blockbusterů jsou v moderní době třeba Piráti z Karibiku. Navíc, Errol Flynn je ne nepodobný Orlandu Bloomovi (až na tu příšernou ofinku). Na filmu je ještě vidět, že němá éra ještě tak trochu určovala strukturu vyprávění (občasné používání mezititulků a teatrální herectví), ačkoli, díky štědré podpoře snímku od studia Warner, si mohl Robin Hood dovolit použít technicolorové barvy. Post hollywoodské klasiky dokazuje i to, že v podstatě všechny pozdější adaptace sherwoodského zbojníka jsou vyprávěny prakticky totožně.

Tak předně: Díky csfd za předpremiéru v Brně. Asi potřebuju, aby se to ve mně trošku rozleželo, zatím můžu říct s jistotou dvě věci: Pouta rozhodně vybočují z českého porevolučního průměru. A už se na ně nejspíš nikdy nepodívám. Tyhle ponuré psychologické studie nejsou úplně můj šálek kávy a na jedno podívání mi stačí. Což ale neznamená, že pokud jsou dobře natočené, že to nedocením. Přiznám se, že mi první polovinu filmu trvalo, než jsem se adaptoval na žánr. Podle traileru jsem očekával spíš normalizační noir-detektivku s drsným drsoněm v hlavní roli. A dostal jsem hustej ponor do psyché několika postav, kde se děj takřka nehýbe, resp. cyklicky se opakuje, než dospěje do očekávaně tragického rozuzlení. Velkým kladem jsou určitě postavy, které jsou na první pohled šedivé stejně jako prostředí celého filmu, ale ve skutečnosti je fascinující sledovat jejich vývoj k destruktivnímu konci, který je postihne bez výjimky všechny. Antonín je z nich asi nejvýraznější figurou. Muž, který se nepozorovaně propadá ze šílenství světa, který pomáhá vybudovat, do svého soukromého šílenství. Klára, která je jako jediná bez poskvrny, ale semelou ji okolnosti, které si snaží celý život nepřipouštět. Tomáš, arogantní intelektuál, který vydává prázdné ideje za smysl svého života a tak dlouho se nedokáže rozhodnout, až zničí Kláře život. A v poslední řadě Pavel, morální figura pro literární veřejnost, který si libuje ve svém postavení opozičníka v totalitním státě a touží po nesmrtelnosti v učebnicích dějepisu natolik, že zaprodá vlastně kohokoli. Herci jsou neokoukaní a vybraní jsou myslím dosti slušně. Výborně korespondují s krystalicky depresivním fikčním světem, v němž pro ty správné (jsou-li nějací) není místo. Pokud vám tenhle styl vyhovuje, pak jsou Pouta filmem přesně pro vás. Jedinou výtku bych měl ke zvuku, v němž hudba občas přehlušuje dialog. "Šel jsi někdy do práce, když pršelo kamení? Já jo. A časem jsem přestal uhýbat."

To jsem vůbec netušil, že koncem dvacátých let dorazila evropská avantgarda i k nám. Nemluvě o tom, že první český film tohoto proudu vytvoří taková konzerva jako Vávra. Ale příjemné překvapení. Snímek je takovým spojovacím článkem mezi hrou světel v Rayově Návratu k rozumu a nasnímanou kinetickou plastikou Moholy-Nagyho v Lichtspiel.