Hromino

Co si budeme nalhávat, die Welle (ach, proč se zase čeští filmoví distributoři snažili být v překládání názvu za každou cenu "originální"?) těží především z výborného nápadu. Myšlenka zasadit jednu skutečnou událost do německého prostředí, na níž by se dala demonstrovat problematika manipulace, autokracie, možnosti existence diktatury a podobného přímo volá po tom, aby byla zpracována do filmu. Výsledek je podle mě ale trochu rozpačitý. Ano, očekávat od mladistvých nějaké prvotřídní herecké výkony by bylo ode mě asi hodně naivní, ale téměř po celou dobu trvání snímku jsem měl problém s tím, abych tomu, co se děje na plátně, uvěřil. Nápad rozvrhnout příběh do sedmi dní možná vypadá stylově v jiných filmech, ale ne v tomhle. Jeden týden mi na takové zvraty v chování postav přijde strašně krátká doba a jednoduše mi to připadalo místy přitažené za vlasy. Neřeknu nic, kdyby se to mělo stát v průběhu půl nebo rovnou celého měsíce, ale aby se za týden postavy jen kvůli nošení bílých košilí, dupání do rytmu, jednomu logu a panu Wengerovi takhle zbláznily, to mi přišlo už moc. Opět bych neřekl nic, kdyby měly nějakou strašně moc silnou hnací ideu, která by je tak nadchla, že by kvůli ní a panu Wengerovi udělaly opravdu cokoliv už za týden, ale co bylo tady? Ne, prostě mi přišlo, že místy tvůrci opravdu hodně popustili uzdu své fantazie na úkor uvěřitelnosti příběhu a některých postav. Ale dobře, pokud tohle pomineme, jde o film, který má určitě smysl zhlédnout. Režijně jde sice podle mě o poněkud fušerskou práci a připadalo mi, že se při natáčení filmu hodně pokukovalo po jiných snímcích, ale tak stejně jako u české kinematografie neočekávám, že by v ní opravdu vizionářských a osobitých režisérů bylo více než prstů na mé pravé ruce. Nicméně kvůli pár opravdu povedeným momentům, nápadu a několika postavám dávám 3*.

Stalker je druhým ruským filmem, který jsem viděl (prvním je samozřejmě Mrazík). Mám se za to stydět? Inu, pokud by neexistoval nějaký Andrej Tarkovskij, nejspíš by mi to bylo i nadále jedno. Po zhlédnutí Stalkera se chci ale přinejmenším obeznámit s filmovou tvorbou tohoto režiséra, protože to, co jsem právě viděl, byla naprosto skvěle natočená filmová poezie. Stalker je film velmi pomalý, ale nikoliv nudný. Plno táhlých záběrů, poutavá hra s barvami a detaily, k tomu ještě výtečně tajemné hudební podkreslení a celá tahle dvě-a-půlhodinová plejáda zásadních otázek, na něž si musíte ve větší míře najít odpovědi sami, s vámi zacloumá jako málokdy. Knižní předlohu jsem nečetl, ale tak trochu jsem věděl, o čem je. Myslím si však, že Tarkovskij si z ní vybral jen to nejlepší. Uchopit předlohu volně ve formě filmové básně bylo v tomto případě jednoznačnou výhrou. Mnohem lepší, než kdyby tuto látku někdo rozmašíroval v akční sci-fi, v níž by se divák ukájel něčím úplně jiným než zde, celý potenciál Zóny by byl nahrazen jen pár větami stylu "neplatí tam naše fyzikální zákony, lidi se tam mění a dostaneš jen to, co opravdu ze srdce chceš" a zbytek byl jen akční řež s hromadou efektů. Tohle je zkrátka film, u něhož bych si remake určitě nepřál, proto věřím, že nikdy něco takového Hollywood v budoucnu nenapadne a prokáže aspoň téhle klasice pana Tarkovského nějakou úctu. Tenhle film je vynikající, naprosto mě dostal a myslím, že budu nejspíš brzo muset svou topku filmů přehodnotit. Prvotřídní filmový zážitek, na nějž jen tak nezapomenu. Víc už asi nemá smysl psát, protože k tomuto snímku se objektivní komentář píše hodně těžko a nejlepším komentářem filmu by asi bylo pouhé: podívejte se na to a udělejte si na to taky názor!

Tak u Záskoku dostala moje bránice pořádně zabrat. Jde o mého druhého Cimrmana, kterého jsem viděl – prvním bylo Dobytí severního pólu. A zatímco tehdy jsem se spíš jen usmíval a po zhlédnutí dal 4* s menším údivem nad tak vysokým hodnocením ostatních, tady musím dát 5* s čistým svědomím a bez váhání. Tohle bylo opravdu něco precizního – jak úvodní přednáška, tak i samotná hra. Ale hra byla stejně větší pecka. Svěrák v roli herce Prácheňského byl naprosto fascinující, ty perly pronášené z jeho huby zkrátka neměly chybu – původně jsem měl v plánu tady vypíchnout pár z nich, ale jelikož jsou všechny skvělé, byla by škoda jednu před druhou jakýmkoliv způsobem upřednostňovat – ostatně skoro každý komentář zde nějakou z nich cituje. Další herci jsou také skvělí, především Brukner v roli Vlasty (pohlaví si rozhodněte sami). Inu, přestože se v divadle téměř zásadně nudím a chodím do něj nerad, v případě možnosti vidět Záskok naživo bych si tuhle příležitost rozhodně nenechal ujít. Paráda! Vím, že je to sice můj druhý viděný Cimrman a na vynášení rozsudků o tom, které z viděných představení je tím nejlepším, ale vážně se domnívám, že lepší představení než Záskok už jen tak neuvidím. Ale kdoví – možná se mýlím. :)

Celý tenhle seriál byl jedním přesným tahem na mou branku. Vzhledem k tomu, že si opravdu libuji v nechronologicky vyprávěných příbězích, které do sebe postupně zapadají, a navíc ještě seriál slibuje zakomponování mysterie, fantasy, gangsterky a taky napětí, nic jiného než pětihvězdičkový zážitek jsem neočekával. Má očekávání byla do puntíku splněna. První díl byl sice pěkně zamotaný a řádně mě navnadil na sledování dalších dílů, ale od druhého dílu se začala příběhová vlákna pozvolna rozmotávat a já tak mohl přijít celému tomu příběhu nesmrtelných a jedné (větší) události na Flying Pussyfootu pomalu na kloub. A že to byla opravdu jízda! Perfektní ending i opening, který vám zpočátku pomůže zorientovat se v postavách a při každém dalším dílu vás bude nabádat k hádání jmen postav (heh, tak to fungovalo alespoň u mě), pěkná retro stylizace a nešetření krví a napětím. Největším zásahem jsou ale jednoznačně postavy a příběh. Ano, postav je sice mnoho, ale každá z nich je osobitá a věřím, že si alespoň takové tři postavy dokáže každý divák oblíbit. U mě jsou to rozhodně dvojka Isaac a Miria (od teď jedna z mých nejoblíbenějších filmových dvojic – o nich bych fakt dokázal básnit hodně dlouho) a sympaťák Firo. Sakra, ještě nikdy jsem si nepřál, aby mě někdo vykradl, ale pokud by to měli být Isaac a Miria, pak by mi to snad ani nevadilo (pokud by mi teda ukradli jenom dveře, že jo). Heh, ten samotný závěr seriálu v roce 2001 s nimi byl opravdu úsměvný. :) Co dodat na závěr? Snad jen: „Ajzakkůůůů!” – „Miriááááá!”

Druhý Kurosawa, jehož jsem měl čest vidět, tentokrát už bez mrknutí na pět hvězd. Co na tom, že je to z padesátých let, co na tom, že je to černobílý, co na tom, že to trvá tak žalostně krátko, když je to odvyprávěno tak poutavě a divák jako já se u toho ani na minutku nenudil? Šibnutý Toširó Mifune byl vynikající, myšlenka odvyprávět jeden přiběh třemi (nebo vlastně čtyřmi) různými pohledy na věc à la Lola rennt, k tomu ještě pěkná hudba na podkreslení a taková pěkná myšlenka s dítětem na závěr – ano, tímhle mě Kurosawa opravdu přesvědčil k nahození pěti hvězd a dodal mi chuť podívat se i na jeho další snímky. Vlastně mám teď chuť se i znovu podívat na Sedm samurajů, třeba bych tomu nyní už dal plný počet.

„Ohajó!” – mohl bych snad tento komentář začít něčím jiným než právě pozdravem, jenž u mě v prvním openingu zaručeně vždycky vyvolal úsměv na rtech a plně mě pohltil již po několika prvních vteřinách do světa tohohle seriálu? Nejspíš ne. Čím to, že si mě tento šónen tak získal? Když nad tím tak přemýšlím, tak tady vyloženě neokoukaných prvků žánru šónen moc nevidím. Hrdina má sen stát se x-em (v tomhle případě hunterem jako jeho papá), samozřejmě jako správný pianěr vyděržá ledacos, pro své blízké a přátele by se rozkrájel až na půdu, pak samozřejmě buď on nebo někdo jemu blízký má za sebou nějakou nepěknou minulost a nejlépe ještě choutky mstít se, pak je hrdina dále takový, makový a bla, bla a do třetice bla. Je toho docela hodně, co na jednu stranu dělá z tohoto seriálu po přečtení obsahu odsouzeníhodnou záležitost, ale nenechte se zmýlit. Tam, kde tvůrci neohromují originalitou, ohromují propracovaností charakterů postav. Neříkám, že by to bylo v rámci japonských filmů a seriálů něco neobvyklého, ale tady je to povzneseno ještě na nějaký vyšší level. Opravdu si nemůžu momentálně vybavit postavu, jejíž osud, respektive další vývin v příběhu mi byl ukradený nebo že by mě prostě nezajímala. Ústřední čtveřice mě po celou dobu seriálu precizně bavila, vedlejší postavy jim zdařile sekundovaly. A nemůžu samozřejmě zapomenout na Hisoku – od teď se dívám na karty už trochu jiným pohledem. Pohledem s respektem? Bází? Snad obojí. Psychopatické postavy, jakou je Hisoka, mě vyloženě baví, a přestože bývají často záporné, nejde jinak než mít je rád. Dalším zásahem byl děj – ano, je sice moje smůla, že jsem viděl tento seriál až poté, co jsem viděl hromadu podobných seriálů, které se jím zjevně inspirovaly, na druhou stranu musím přiznat, že i když základní dějové schéma není nikterak originální, jeho podání a detaily jsou velmi napínavé a poutavé. Jednotlivé části hunterské zkoušky byly parádně napínavé (nejvíce asi část, kdy se hrdinové museli dostat ven z věže) a jisté momenty i zábavné. A i přesto, že se v seriálu umíráním rozhodně nešetří, mi stejně po každém díle zůstal úsměv na rtech a v duši chuť po dalším dílu. Dokonce i tehdy, když byl díl fillerový, jelikož tohle je jeden z mála případů, u nichž jsou i ty fillery velmi povedené a člověku z nich není blivno. Sečteno podtrženo – jeden z těch vynikajících starších šónenů, na který se opravdu stojí za to mrknout.

West Side Story jsem toužil už delší dobu zhlédnout a rozšířit si tak obzory ve starších filmových muzikálech. Ano, teď už jsem West Side Story viděl, teď už mám obzory ve starších filmových muzikálech (snad) rozšířenější. Ale to je asi tak všechno. Viděl jsem – líbilo se mi to – odcházím. Kde je nějaký hlubší zážitek, kde jsou nějaké songy, které by se mi zatraceně hluboko vryly do paměti a já měl nutkání si aspoň nějaký z nich v duchu notovat? Možná je to trochu hloupé přání, ale ať už jsem viděl jak The Sound of Music, tak Mary Poppins, ba dokonce i Grease, vždycky jsem měl po jejich zhlédnutí chuť pustit si nějaký výstup, nějakou skladbu z dotyčného muzikálu, případně si aspoň nějakou melodii zanotovat. U West Side Story jsem však tu potřebu neměl. Ne že by skladby nebyly povedené, ale na to, jaké je okolo tohoto tříslovného názvu děláno haló, jsem přece jen čekal větší pecku, která mě nabije pozitivní náladou na maximum. Nestalo se tomu tak úplně. Hlavní hrdinové hrají velmi dobře, choreografie hudebních čísel je prvotřídní, příběh coby moderní variace na Romea a Julie celkem povedený, romantika mi pohladila duši, hudba se mi možná do paměti úplně nevryla, ale když jsem se na to díval, pasovala mi k filmu, líbila se mi. Ale do pěti hvězd tomu u mě prostě pořád ještě něco chybí. Možná je to způsobeno tím psycho úvodem s bezmála pětiminutovým čuměním na statické čárky, jejichž pozadí měnilo barvu? Možná je to tím, že jsem na tom byl v kině, kde bylo nesnesitelně debilní publikum, které neustále luskalo prsty spolu s hrdiny na plátně a téměř každou scénu nahlas a dosti nevybíravými poznámkami komentovalo? Možná kvůli první půlhodině, která byla i mně mnohdy nechtěně směšná? Možná kvůli odfláknutému závěru? A možná taky kvůli všemu výše uvedenému nemůžu tu pátou hvězdu dát. Co naplat, že muzikály mám hodně rád, když jsem už tak trochu zmlsaný jinými kousky a u každého dalšího muzikálu mám podobná očekávání. Škoda, že je West Side Story nemohl úplně naplnit.

Nepamatuju si, kdy naposled mi připadala délka filmu tak žalostně krátká jako právě u Absolventa. Nesmírně přitažlivý mix v podobě perfektních hereckých výkonů, podmanivé kamery a vůbec tak trochu netypických režijních vychytávek Mika Nicholse, v dnešní době již klasických hitovek Simona & Garfunkela (tento komentář samozřejmě právě píši za hudebního doprovodu Scarborough Fair) a povedené zápletky, která by možná na první pohled mohla znít tuctově a divák by od ní mohl očekávat, že se nevyhne jistým klišé žánru, ale není tomu tak. Absolventa bych nepovažoval vyloženě za komedii jako takovou, kde se budete smíchy popadat za bránici a v průběhu sledování několikrát odcházet pro něco k pití, abyste si svlažili následkem několikaminutového smíchu vyschlé hrdlo, jde spíš o film, kde se vyskytuje několik úsměvných momentů, ale jako celek se jako komedie rozhodně netváří. Téma rebelie, vzepření se řádu, pravidlům, rutině a společenským systémům je zde naznačeno více než povedeně a mně nezbývá nic jiného, než sem vpálit plný počet a litovat toho, že to nemohlo být ještě o něco delší. I když ono je to tak vlastně možná i lepší. Jasný must-see film pro každého.

Opět jeden z těch případů, kdy jsem k nějakému filmu – respektive seriálu – neoprávněně přistupoval se značnou skepsí. Fantasy je mým velmi oblíbeným žánrem, ale i v něm jsem docela vybíravý. Nedívám se na každý film, u něhož zmerčím štítek "fantasy". Nebylo proto divu, že když jsem uviděl ten všeobecný povyk okolo nějakého seriálu od HBO, který má být údajně fantasy, nebral jsem zdejší hodnocení příliš vážně a říkal jsem si, že to si určitě jen zdejší sebranka fanoušků HBO honí triko a klasicky vychvaluje do nebes každý výtvor, který tato stanice vypustí do éteru. No dobrá, to jsem možná napsal až příliš nadsazeně, ale podstata je v tom, že jsem tenhle seriál po přečtení synopse a několika zdejších komentářů zkrátka odsoudil jako přehnaně nadhodnocenou záležitost. Stejně jsem si ale řekl, že by nebylo špatné se aspoň na jeden až dva díly mrknout, jen tak pro jistotu, ať vím, zda je to opravdu tak nadhodnocené, jak jsem si myslel. Dobrá, zčásti taky proto, že mi to jeden známý, který rovněž miluje fantasy, doporučoval. Tak jsem se podíval na první díl – a nebyl jsem překvapen. Řekl jsem si, že je to opravdu dost nadhodnocené. Jako ano, pár zajímavých chvil tam bylo, na pár chvil mě to zaujalo, ale celkový dojem nebyl nijak zvlášť valný. Spíš mi to připadalo jako takové středověké porno s pár náznaky příběhu, jak už přede mnou někteří jiní uživatelé napsali. Ale řekl jsem si, že i když mi to doposud přišlo průměrné, mohl bych zkusit ještě díl druhý, ten mě třeba překvapí více. A pozor – překvapil. Příjemně. Tady už si několik postav opravdu získalo mou pozornost, zajímaly mě – nejvíce asi Daenerys Targaryen a téměř všichni Starkové. Až po tomto díle jsem se už čistě ze zájmu kouknul na třetí a čtvrtý díl... a pak už to šlo samo. Po čtvrtém díle mě to chytilo naplno a nepustilo až do konce první řady. Ano, naturalistické scény a hromada sexu tam sice byly i nadále, ale už ne v tak velkém měřítku, abych si říkal, že pouze na tomhle nejspíš stavěli tvůrci, když seriál vytvářeli. Co si budeme nalhávat, hlavním tahounem seriálu jsou postavy, děj a promyšlenost tamního světa. Ano, ze začátku na mě byly nahrnuty postavy s kadencí přibližně 15 nových postav za jeden díl, ale pak už jsem se v tom trochu zorientoval, kdo kým je a kdo ke komu vlastně patří. Ale i přes jejich značný počet má každá svoji duši, svůj charakter, své typické jednání – a to je právě to, co se mi na tom tolik zalíbilo. Jsem rád, že se seriál nezaměřuje jen na jednu postavu, ale že nabízí v každém díle pohled na více postav navzájem mezi sebou soupeřících, aby si každý dokázal mezi nimi najít své oblíbence a ty, které bude nenávidět. Postavy, které jsem si oblíbil, jsem již napsal výše, takže teď ti, které nesnáším: Joffrey Baratheon, Malíček a všichni Lannisterové. No dobrá, Tyriona ještě skousnu, ale zbytek rozhodně ne. Heh. Jdu se co nejrychleji kouknout na druhou sérii, ať jsem do tohoto světa opět plně ponořen. Mimochodem, tento komentář budiž radou pro ty, kteří nad tímto seriálem rovněž ohrnují nos a zároveň váhají nad tím, zda se na to stojí podívat. Odpovídám: ano, stojí! — Edit (po zhlédnutí třetí série): Tak se nám zprvu zajímavý příběh zvrhl v telenovelu, jež mi opravdu, ale opravdu příliš nevoní. Možná se na další série někdy kouknu, ale v brzké době to určitě nebude.

Povedený destilát filmové melancholie, u jehož sledování jsem se právě při tom správném citovém rozpoložení místy málem rozplynul blahem. Jsou tam sice kýčovité obrazy, ale při jejichž pozorování jsem většinou v ústech neměl podobný pocit odporu, jako jsem měl při sledování jiných přestylizovaných snímků. Krásné v detailech, krásné ve své vnitřní skromnosti. Padající lístky sakur, poletující vločky sněhu a jeden malý lidský příběh, který jsem si dokázal vychutnat. Pan Šinkai zkrátka tyhle snímky dělat umí. –– „Hey... They say it's five centimeters per second. The speed at which the sakura blossom petals fall... Five centimeters per second.”