Isherwood

Legendami opředená (léky nafetovaný pokusný králík Rodriguez v potu krve šetřící na rozpočet, dva opravdoví kaskadéři měnící převleky, kompletně vymyšlené závěrečné titulky – za vším stál Rodriguez sám) low-budget stylovka, která pro akci znamená to, co Jacksonovo Bad Taste pro splatter. Mnohokrát omletá klišé dostala nový cool kabátek, který režisér spíchnul pomocí jednoduché kamery, úsměvných fines (zrychlený obraz při vytáčení telefonu) a pořádné porci nadhledu, která tenhleten mix road & revenge movie drží pohromadě. Samozřejmě, kritik se šťouralem v tom uvidí pouze nezdařené stylistické cvičení pro pozdější jízdu, žánrově zatížený fanda naopak velmi svojskou guilty-pleasure zábavičku s tušenou předzvěstí něčeho většího.

Fulciho obrazová kompozice je standardně úžasná. Nápady opravdu nešetří a navíc ke klasickému nášupu likvidačky živých/mrtvých přidal i pár chytrých a originálních prvků (neskutečná podmořská akce). Taktéž kladení většího důrazu na ženskou sexualitu jinde než v rolích bezbranných obětí, dává filmu mnohem erotičtější nádech, který v kombinaci s pohledy do dáli očí něžnějšího pohlaví (všimněte si, že hlavní hrdinky je mají buďto zelené či modré) tvoří notně tajemný a mnohem provokativnější nádech. Na druhé straně si nelze nepovšimnout faktu, že kdyby režisér více dbal na kontrole vlastního filmařského postupu (dokončování scény jako celku, uvozující záběry, trocha dějového pročeření jinak stojaté vody) vynikla by celá ta kompozice zmasakrovaných těl mnohem, ale mnohem výrazněji. I když nutno uznat, že možná právě o tomhle celá tato italská filmová vlna byla…

Líp to natočit nešlo! Tom Tykwer uchopil zdánlivě nezfilmovatelnou Süskindovu předlohu a odvyprávěl ji. Podobně jako autor barvitým popisem, tak i režisér vizuálními finesami zprostředkovává podprahový vjem, o nějž nás filmové médium ochuzuje a který přivádí divácké smysly do stavu vlastní pochybné zmatenosti. Tady nemá smysl polemizovat nad v rámci krimi silnou nevěrohodností logiky apod. Tykwer poprvé od Lola Rennt dokazuje, že brilantně zvládnuté řemeslo dokáže říci (téměř) vše.

Samotný pohled na tloušťku svazku knižní předlohy dává tušit, že úkol, jak přecpat rozvětvený děj do dvou hodin filmu, byl pro režiséra opravdu nesnadný. Wright zvolil dosti nešťastný způsob občasné zkratkovitosti, která vám hned na začátku vyrobí příšerný guláš ve jménech a rodinně-společenských vazbách. Škoda tohoto zaváhání, protože kdyby se stopáž protáhla o 20 minut, vynikly by ty nádherně naaranžované emoce zatraceně lépe. Takhle totiž zůstal pouze příslibný náznak toho, jak chytlavě dokáže režisér vyprávět: kamera čaruje, výprava usazuje, herci decentní, jak se jen na Angličany sluší a celková kompozice zavání tím nejsladším kýčem. Jenže celý tenhle kolotoč zásnub a svateb je natolik citlivě, vtipně, příjemně a hlavně upřímně natočený, až mu lze mnohé odpustit. V současnosti nelze v mantinelech daného žánru sáhnout lépe.

Mel Gibson definitivně opustil mainstream a po odvážném našlápnutí svým náboženským opusem si sebejistě kráčí vlastní cestou filmových cest, nerespektujíce kritiku, diváka ani dolarové výdaje/příjmy. Jenže zatímco posledních pár hodin Ježíše Krista se umělo dotknout (byť jakýmkoliv způsobem) každého diváka bez rozdílu jakéhokoliv náboženského či společenského cítění, se sklonkem mayské civilizace je to trochu těžší. Prostinký příběh o cestě do pekla a zpět je postaven na pouhopouhém divákově vjemu audiovizuálních orgií, bez hlubší zpětné citové vazby. Pro to, aby šlo naplno vnímat hodinové (!) sprintování pralesem, musel by se Gibson v počáteční expozici více věnovat vztahům mezi postavami a ne jenom bezmyšlenkovitě vtipkovat o nepotenci jednoho z hrdinů. Taktéž forma s přibývajícími minutami ztratí dech. Sázka na digitální kameru nevyšla (na klasickém materiálu by se celek vyjímal mnohem lépe a filmověji) a Hornerova hudba je ke konci lehce monotónní. Přesto se nedá hovořit o nudě ani v nejmenším a jenom s povděkem kvitovat Gibsonovu snahu o to, aby se v Hollywoodu vyprávělo i trochu jinak.

Ryze gentlemansky distingované zpracování klasické látky, které děj bez zbytečných průtahů v podobě jakýchkoliv formálních excesů žene dopředu svižně elegantní Fisherova režie. Je trochu škoda režisérova váhání v hlavním bodu, kterým je samotná postava nemrtvého hraběte. Christopher Lee je ve své roli absolutně necharismatický, čemuž možná dopomáhá i omezená délka jeho celkového působení ve filmu. Oproti tomu mnohé zachraňuje bombastický Peter Cushing v roli Van Helsinga, který svým charismatem, postřehy i celkovým podáním role nechává své herecké kolegy v jiných zpracováních dané látky daleko za sebou. Snímek, který rozhodně stojí za shlédnutí nejenom kvůli slavné závěrečné scéně.

Vysokorozpočtová áčková záležitost, která oplývá vynikající výpravou, působivými triky mága Harryhausena, ale také neomluvitelně tristním příběhem, který z režisérské stoličky kočíruje chronický erotoman se sklonem k fašismu. Silikonem vytvarovaná kráska Raquel Welch svými proporcemi zaujme hned, ale mnohem divácky atraktivnější (v rámci celkového pobavení) zřejmě bude dokonalá árijská pravěká společnost obdělávající záhony a honosící se dokonalým vzhledem, za nějž by se nemuseli stydět ani současné módní časopisy. Škoda toho vynaloženého úsilí, na tak neambiciózní látku je ho téměř škoda, jinak by to bylo absolut.

Film dvou rozporů. Na jedné straně Al Gore jako obratný a vtipný řečník, který na diváka sype jeden fakt za druhým, o jejichž věrohodnosti nemůže pochybovat ani obyčejný laik (grafy, srovnávací fotografie). Na straně druhé Al Gore politik, jenž si tímto staví živnou půdu pro svou další politickou dráhu (filmový Oscar mu k tomu jen a jen pomáhá). Přesto nutno uznat, že jeho protiproudové plavání má něco do sebe a ve vysoké státní funkci by mohl mnohé změnit. To už ale záleží na voličích na druhém konci Atlantiku.

Kachyňova formální strohost (střídání pouhých dvou lokací, statická Illíkova kamera) je přímo hozená rukavice ústřednímu hereckému tandemu, který ji zvedl více než důstojně. Tak strhující herecký koncert, podle skvěle napsaných not Jana Procházky, se jen tak nevidí. Paranoia doby, vrtkavost politických partají komunistického režimu a v neposlední řadě trhliny desetiletého manželství naservírované do jedné nekonečné noci. Před třiceti lety soudruhům nevonící odraz doby, dneska varovně vztyčený ukazovák, který si zaslouží více než pouhé promítání v klubových kinech!

...za zcizovací efekty v podobě Douglasových cinefilských komentářů v Noci krve.