Isherwood

Snyder přišel bavit! Elegantní recyklant klasického sandálového dobrodružství a hrdinského eposu zabalil do nádherně přestylizovaného audiovizuálního balíčku, který se samotnou historií má společného opravdu pramálo a hledání dějinných souvislostí se snad ani nedá nazvat diváckým ignorantstvím. Drtivá většina současné produkce je na tom stejně, tak proč se v tom rýpat zrovna tady, když už od začátku je nad slunce jasné, že patetická fráze bude součástí každého Léonidova (nejcharismatičtější vojevůdce filmového plátna několika let nazpět Gerrad Butler boduje!) monologu, ryze chlapsky namachrované řeči každého dialogu a že samotná bitva nebude ničím jiným, než obrazovým obžerstvím té nejlepší jakosti. Užil jsem si Třístovku pro její relativní originalitu do poslední kapky digitálně redendrované krve, kterou hrdinové prolili a rozhodně nemám o budoucnost další hollywoodské produkce strach. Podobných boomů už tady bylo několikero a za pár let si mladí rozzlobení pubíci najdou svůj nový kult. Spíše překvapuje, jak moc lidí najednou po shlédnutí 300 prahne po ryzí intošině, která však přežila (a přežije) všechno.

Celek notně připomíná závěrečnou práci z kamerových zkoušek na filmařské škole, což Raimi okořenil šíleně kakofonickým hudebním doprovodem a jasně tím vykreslil své režijní trademarky. Cheryl Cuttridge má hezky stavěnou ústní dutinu, která se vyjímá zvláště při děsuplném křiku, zato Scott Spiegel zaujímá pozice ne nepodobné Michaelu Myersovi z Halloweenu. S přihlédnutím k roku výroby je strana inspirace těžce určitelná. Ale jinak se rozhodně jedná o povedený napínák s bravurně zvládnutým cílevědomým shozením celé zápletky do sebeparodického vyústění. Bravo Same!

Bizarní možná, originální rozhodně. Bohužel taky poněkud režijně neukočírovaná záležitost, která po strhujícím nástupu začne omílat stereotypní muzikálový systém bez další inovace a jakékoliv invence. Sharman boduje slibnými náznaky, ale razantnější přitlačení na pilu mu uniká mezi prsty. Je to docela škoda, protože takhle celá tato šílenost stojí na nohou jenom díky božskému Timu Currym, jehož tranďácká kreace nemá na filmovém plátně obdoby. V součtu stejně zábavný jako (bohužel nedoceněný) De Palmův Phantom of the Paradise.

Od první minuty Aronofosky diváka bombarduje audiovizuální smrští (osvědčená spolupráce s kameramanem Matthewem Libattiquem), kterou nejsou smysly s to ji napoprvé pojmout všechnu. Hledání léku na nemoc jménem smrt je neskutečně strhující (děj), zároveň očistná (forma) a zvláště dokonale intimní (partnerský vztah) podívaná, která si žádá několikeré shlédnutí ke svému plnému pohlcení. Nadreálně silný filmový kus, který dokáže vzít za emoční nitky jak tajemným středověkem, tak mystickým vztahem mezi člověkem a stromem života, ale zároveň i fádní skutečností dneška. Povinnost pro všechny cyniky, kteří vidí současnou kinematografii až příliš bledě.

Nicolas Cage skóruje! V záplavě obludností, které na nás v poslední době chrlí je těchto pár vteřin vskutku unikátních. Ale až Zombie natočí celovečerní verzi, bude Cage až na druhé koleji, ty nazi kočičky vypadají ještě rajcovněji. Úchylná libůstka. :)

Mohlo to vyznít jako laciná kritika společnosti, která k takovému činu ty dva dohnala, mohla se z toho stát nic neřešící polemika o nutnosti nejvyššího trestu a nebo taky pouze tuctový thriller o bezcitném zločinu. Jenže to by nesměl Richard Brooks režírovat natolik protřele, aby jeho snímek nebyl, podobně jako geniální Capoteho kniha, „pouhou“ nezúčastněnou rekonstrukcí s dokumentární autenticitou, která navíc boduje i ve formální sféře (kamera, střih). Avšak i přes svou zdánlivou odtažitost nakonec film působí i jako docela solidní emocionání vyšťavovák, který však nevzbudí ani lítost ani soucit, ale naopak chladnokrevný pocit satisfakce, byť notně pochroumaný.

S mírným odstupem času, pilně věnovaného přemýšlení, a po druhém shlédnutí, jsem přeci jenom nakonec tomuto Carnahanovu dítku přišel na chuť. Sice zůstává pravdou, že trailery slibovaly něco úplně jiného, ale výsledek je nakonec přeci jenom zábavná stylovka, která v současnosti rozhodně čouhá nad průměr (a vinu protentokrát nalepme na vychytralý marketing). Hlavně díky perfektnímu režijnímu tahu, a vynikajícímu castingu (Ryan Reynold boduje!), se tento dosti nesourodý celek drží docela pohromadě. Jak bohužel stále vidno, Carnahan jako scénárista nic moc (Buddyho existenciální drama), ale oproti tomu jako řemeslník více než zdatný (střídaní jednoho cool kamerového celku za druhým, samotné střelecké dostihy). S Guyem Ritchiem rozhodně neporovnávat, oba hrají na úplně odlišných hřištích, tohle je mnohem šílenější a místy notně zvrácená podívaná, která rozhodně nenudí, ale při pohledu na ni stále platí, že až režisér natočí ryze akční podívanou, daleko za hranicemi Hollywoodu se mu budou klanět.

Legendami opředená (léky nafetovaný pokusný králík Rodriguez v potu krve šetřící na rozpočet, dva opravdoví kaskadéři měnící převleky, kompletně vymyšlené závěrečné titulky – za vším stál Rodriguez sám) low-budget stylovka, která pro akci znamená to, co Jacksonovo Bad Taste pro splatter. Mnohokrát omletá klišé dostala nový cool kabátek, který režisér spíchnul pomocí jednoduché kamery, úsměvných fines (zrychlený obraz při vytáčení telefonu) a pořádné porci nadhledu, která tenhleten mix road & revenge movie drží pohromadě. Samozřejmě, kritik se šťouralem v tom uvidí pouze nezdařené stylistické cvičení pro pozdější jízdu, žánrově zatížený fanda naopak velmi svojskou guilty-pleasure zábavičku s tušenou předzvěstí něčeho většího.

Fulciho obrazová kompozice je standardně úžasná. Nápady opravdu nešetří a navíc ke klasickému nášupu likvidačky živých/mrtvých přidal i pár chytrých a originálních prvků (neskutečná podmořská akce). Taktéž kladení většího důrazu na ženskou sexualitu jinde než v rolích bezbranných obětí, dává filmu mnohem erotičtější nádech, který v kombinaci s pohledy do dáli očí něžnějšího pohlaví (všimněte si, že hlavní hrdinky je mají buďto zelené či modré) tvoří notně tajemný a mnohem provokativnější nádech. Na druhé straně si nelze nepovšimnout faktu, že kdyby režisér více dbal na kontrole vlastního filmařského postupu (dokončování scény jako celku, uvozující záběry, trocha dějového pročeření jinak stojaté vody) vynikla by celá ta kompozice zmasakrovaných těl mnohem, ale mnohem výrazněji. I když nutno uznat, že možná právě o tomhle celá tato italská filmová vlna byla…

Líp to natočit nešlo! Tom Tykwer uchopil zdánlivě nezfilmovatelnou Süskindovu předlohu a odvyprávěl ji. Podobně jako autor barvitým popisem, tak i režisér vizuálními finesami zprostředkovává podprahový vjem, o nějž nás filmové médium ochuzuje a který přivádí divácké smysly do stavu vlastní pochybné zmatenosti. Tady nemá smysl polemizovat nad v rámci krimi silnou nevěrohodností logiky apod. Tykwer poprvé od Lola Rennt dokazuje, že brilantně zvládnuté řemeslo dokáže říci (téměř) vše.