Peabody

Nemám rád americké pokrytectví, podle kterého ukázat ňadro je hrozná věc a PG letí nahoru, ale být sprostý jako dlaždič, dohadovat se, která z hrdinek má líp zapařenou píču a ustřelit někomu hlavu je ok a v pohodě pro 12 leté děti. Ve filmu je několik hezkjých nápadů, ale naprosto zbytečná vulgarita (asi jaou vtipnost toho že farář se jmenuje Šoustal), mne z kina vyhnala.

Moc nerozumím lidem, kteří píší o skvělém výkonu Ondřeje Pavelky, mne místy tahá za uši a zdá se mi slabší stránkou celé inscenace, ve většině scén s dobrými herci, jako jsou Hartl, Brzobohatý (jeden z báječných výkonů), a další je to zvláště citelné. Ovšem V. Beneš je snad ještě horší, doporučuji každému si srovnat jak pan Abrhám zahraje tu radost psychopata že je mu věnována pozornost minimální mimikou, ale s obrovskou silou a jak musí pan Beneš neustále kroutit očima a "ksichtit se", nejen když dělá legraci ale i při čtení rozsudku. JInak je pochopitelně Klepetář a vražda Vorosmartyové velmi zajímavé téma, zde zpracované komorně, úsporně a řekl bych sice Kolihovsky trochu studeně, ale pěkně vygradovaně.

Zvláštní film, ve kterém standardní romance zabila jinak docela zajímavé téma a vše završilo obsazení Cary Granta do role, která se pro něj moc nehodí. Jde o příběh tří pilotů, kteří mají během lehce zfixlované dovolené (což je normální, sám jsem v 70 letech podobně s celým autobusem "jako" putoval na Duklu) možnost se vyhnout dalším bojům tím, že se napojí na vojenský průmysl. To je docela nezvyklá věc ve filmu, protože o vojenskoprůmyslovém komplexu a zájmech vydělávat na válčení peníze e většinou diskrétně mlčí. Stejně tak o snaze postavy debutujícího Ray Walstona využít vojenské kariéry k tomu, aby se dostal do k Kongresu, což se mu podaří. Když se ale CG a ostatní dozvědí, že jejich loď byla potopena a všichni zahynuli, rozhodnou se vykašlat se na průmyslníky a vrátit se do bojů za své padlé kamarády. Klasické, ale ne zcela nemožné hrdinství. Nicméně tohle vše je - jak také ukazují ostatní recenze - pro diváky zcela zastřeno standardní romancí Cary Granta s původní snoubenkou jednoho loďařského magnáta, kterou místo plánované Audrey Hepburn hraje docela slušně pěkná modelka Suzy Parker, dabovaná Deborah Kerr - její jméno nahoře v titulcích je tudíž nepřesnost). Vše trapně obkresluje vrnící, pištící a poprsím vrtící Jayne Mansfield. Donen navíc vše natočil jako dlouhý ukřičený mejdan v hotelu, takže je únavné poslouchat neustálé přehrávané a uřvané americké dialogy. Pro mne jako milovníka Cary Granta je to zajímavé, ale jinak je spousta lepších filmů a rozhodně radím se podívat na Monkey Business, kde hraje se skutečnou Marilyn a ne její nekvalitní napodobeninou, nebo, pokud ho chcete ve válce, pak pozdější Father Goose, i když tam se mu taky partnerka zcela nepodařila. S Katherine Hepburn ovšem září v dřívější Leopardí ženě. Tady dělá co může, ale je silně limitován okolím a pojetím filmu.

V zásadě nezávazná zábavná hříčka, naštěstí zcela bez politických determinací. Pešek a Juřička jsou v pohodě, ale, pokud se mi podařilo dohledat, je to debut 17 leté Ivany Chýlkové, která tady v culíčcích má dvě věty, jeden polibek na tvář za odměnu Michalu peškovi a jednu bublinu ze žvýkačky. Taková bakalářská studentská srandička.

hodně špatné a těžce normalizační, i když tam není žádná schůze KSČ, ani brigáda socialistické práce. Trapné texty moralizující nad věčným tematem - jaxi.mladí.neváží.toho.co..my.rodiče.jim.dáváme - jsou zabaleny do tak uvědomělého hávu ředitele který se od soustruhu vypracoval na kandídáta věd (nezpochybňuji, že mohli tací existovat) a učitelky z chudých poměrů, že to je jak od Vojtěcha Trapla a taky to herci obdobně děsivě recitují, což už je ale problém JK jako režiséra, jak zvládnout herce. Jenže Jan Kačer, jakkoli hezky mluví a dobře vypadá, nikdy jako filmový režisér, pokud si vybavuji, nic pořádného nenatočil. Jeho divadelní práci bohužel neznám. Ale filmy? Jsem nebe je zcela plytká romance s děsivým Viktorem Sodomou, na kterou se dá dívat jen kvůli Milušce Voborníkové, která se uměla pohybovat a v minišatech i plavkách byla prostě k sežrání. Město mé naděje z doby Kačerova desetiletí v ostravském divadle, převážně s místními herci, je to neméně trapný budovatelský film jako tahle histórie. Jiřina Froňková je snesitelně civilní, ale mužské role ředitele (školy i jakési fabriky, ostatně i učitele hudby) jsou hrané děsivě. Takže snad to zachrání mladí ? Marie Logojdová jako učitelka ve 27 letech docela odpovídá, byla to krásná dívka, jenže tady nemá kromě pár slzí co hrát. Totéž platí o Marku Ebenovi, který varíruje své romantické jinochy, v tom je milý, ale jen tak žmoulá kytičky kolem M Šplechtové. Vzrůšo v tom, jestli jsou to pampelišky, nebo narcisy, nějak nepociťuji. Kdyby aspoň zkoušel svést svou výše zmíněnou učitelku, hned by mi to přišlo zajímavější a pochopitelnější. Miluše Šplechtová taky ukazuje jen variace na oprsklou mladou, i když na maturantku silně nevypadá. Ovšem v závěru se napraví, protože i její otec pochopí a atd atd. Zdeněk Žák s natuženou čupřinou je ve svém věku srandovní, ale aspoň zpestřuje, což se o M, Nesvadbovi říci nedá, ten jako obvykle nic nezahraje a je tedy jen loutkou, jakkoli vlastně právě on provede onu chemickou "zápletku".

Upřímně řečeno mám pocit, že část kritizujících exhibuje nad tím, že film o v e l k é m Hitchcockovi je komorní. Nejsem si jist, nakolik je velikost AH velikostí Francois Truffauta a nakolik to, o čem se v mé oblíbené knize rozhovorů píše, je to, co Hitchcock zamýšlel a nakolik je to to, co v něm Francois Truffaut chtěl najít, našel a vsugeroval ostatním. Dosti hlubokomyslných úvah - na premiéře jsem se dobře bavil, měl jsem pocit, že to je film pro mne jako filmového fanouška, že je tam hodně odkazů a vtípků, ve kterých se orientuji a tuším oč jde. Mám to raději než např. Tarantina a jeho dialogy, které se - podle mne - tváří hlubokomyslně, ale mají hloubku Paola Coelha (pro mne Balaton). Myslím, že Hitch chtěl lidi především bavit, občas lehce šoknout, ale nikoli intelektuálně vyčerpávat (na to jsou jiné filmy a to je onen Truffaut-inside). Helen Mirren je milá, když spolu po tolik let žijí dva lidé, navíc aktivní ve stejném oboru, musí to občas být o nervy a většinou - i dnes - toleranci nese spíše žena. Film není přepsychologizovaný, ani zupsychoanalytický, takže Hitch se kouká na pěkné blondýny (ale to není klišé, jak zde někdo psal, to je jeho realita, Tippi Hedren by mohla vyprávět), žárlí na ně, ale to také byla realita. Strhávám bod za zcela zbytečné reminiscence onoho nepodstatného reálného masového vraha, přišly mi nalepené na povrchu.

Vstupní konflikt Chýlková Roden je zahraný – nejspíš pod vlivem pokynů paní režisérky jako šmíra první třídy (jinak jsou to totiž herci, takže je do téhle trapárny musel někdo dotlačit). Narvání do TV je prostě směšné – paní Pavlásková nikdy neslyšela, co je imploze klasické skleněné obrazovky? Tomáš Vorel – cameo jako bič - se rtěnkou a transvestit , OMG, co to bylo? Že by předzvěst Jak ulovit milionáře? Paralela mezi těmito tituly je dost silná. “ To bylo dobrý, kdo to byl?”, odchrčené Danou Hlaváčovou, taky síla. Sexuolog Petr Weiss v dalším cameu, ten se nenechal zesměšnit, mluví jako člověk. Kromě něho snad jen Vladimír Dlouhý je snesitelný a Táňa Vilhelmová se taky Ireně Pavláskové ubránila. Ostatní podlehli. Holubová absolutně trapná (jako většinou), jak ji Chýlková otlouká o zárubně a pak pustí na dveřích, OMG ??? Poslední role Renaty Becerrové (tedy pak ještě jakýsi studentský film), škoda, tady je I ona nevýrazná, snad kromě založení fanklubu. I další dialogy jsou děsivé (“Srdce mi odumřelo” “Jste pašík. Ale Tatínku, pašák!” HA HA HA “Já nepotřebuju štrůdl, já potřebuju zpěvačku.” HA HA HA “Nemůžu vypudit komunisty, africký filmy netáhnou ?!?) ), přehrávání směšné až trapné, místy je to prostě vyložené panoptikum – porada lékařů na psychiatrii. Absolutní režijní nemohoucnost pokud jde o vedení herců I Lucie Bílé (ale kouká se na ní docela dobře, když si člověk vypne zvuk). Což doporučuji každému, postsynchrony se dělaly asi v poklusu. Návrat nevinného dítěte před vraždou manželky jakýmsi nesmyslným bodcem a pak ucvaknutí neucvaknutí na konci, odchod do světla – proboha proč si někdo napíše scénář, když to vůbec neumí? Ale to bych se musel ptát na totéž pokud jde o producentství a režii (nemluvě dotaz na matčinu dramaturgii podpořenou Martinem Bezouškou ???).

Upřímně řečeno je to špatná divadelní patetická recitace, mám pocit, že jen vznešenost recitovaných myšlenek brání leckomu dát odpad. Ty potřísníš krví mečem kolébku našeho syna ? Nehledě k tomu, že LIbuše umírá sešlostí věkem a nemá ani vrásku a vypadá tak na 30. Já vím, že tehdy žili krátce, ale sotva drželi takovýhle vzhled. Když ze sebe drtí Vidím město veliké..., a pak se zhroutí je to opravdu síla, skoro jako mlynářovo dítě. Nebo ty cukající se holky v kůžích před modlou, brrrr Zcela zjevně v této době Brno nemělo moc co nabídnout Na Janu Hlaváčovou by se jistě hezky dívalo, kdyby to nebyla Jana Hlaváčková, která hrála tu LIbuši (bylo jí taky 27 let, takže na sešlost věkem tedy fakt ne). Vlasta Peterková za mlada těsně po absolutoriu, o hodně později hospodyně Blaženka z Četnických humoresek, . Taky to není Antonín Navrátil, ale Arnošt Navrátil, skoro moc chyb.

Ano, je to krátké, ale to je asi všechno. Mám velmi rád Viktora Preisse, ale tohle je pro mne odpudivá šarže - přehrávající mrckující figurka (ale jak zde zjištuji, někdo má rád i tuto jeho polohu - "geniální komik ??? WTF). Vše je jasné od počátku, pokud by někdo chtěl argumentovat, že je to tak prostinké proto, že je to pro hodně malé děti, mám pocit, že tak malé děti ani nejsou. Točilo se to řekl bych tak jeden den (asi stejně trvalo napsat scénář), každá postava hraje zcela jinak, někdo civilně, někdo s nadhledem, fakt to bylo pro mne utrpení. Konec, kdy tam všechny postavy naběhnou a od jinak dobrých herců pana Satoranského, Hanu Maciuchovou, Hanu Ševčíkovou po Oldřicha Vlacha dělají Brum Brum Brum, to je fakt na zvracení, nebo to můžeme brát taky jako postmoderní happening.

Budoucí hvězdy natočil Marc Allégret v roce 1955, Je to asi desátý film Brigitte Bardot. Tentokrát černovlasá BB hraje společně s něžnou blondýnkou Isabellou Pia dvě studentky operního zpěvu ve Vídni. Obě, jak jinak, milují svého pedagoga, slavného tenoristu Jeana Marais. Jenže obě postupně zjistí, že ten doopravdy miluje svou manželku, rovněž slavnou zpěvačku, která jezdí po štacích po celém světě, takže s ním je jen málo. Při čekání na ni je sice docela ochoten se utěšovat se studentkami, ale pravá láska je nečeká. Isabelle při tomto poznání málem spáchá sebevraždu, kdežto Brigitte to jen obrečí a naopak jí to přiměje k tvrdší práci a konečnému úspěchu. Film je míněn vážně, ovšem dnes působí mírně jinak, BB vzpomínala, jak legrační bylo předstírat, že zpívá árie z Toscy a Madame Butterfly, protože tanec dělala, ale zpěv nikdy. Nicméně jsou tu roztomilé scény s klasickými klišé, když Jean M ironizuie BB při jejím zpěvu a řve na ni, ona roztrhá noty, hodí mu je pod nohy a hrdě odejde. Pak se na soukromé hodině nechá políbit, lehce osahávat, ale pak mu z pohovky decentně uteče. Ovšem pastvou pro pánské oko jsou tu baletní trikoty, těsné svetříky, BB v trikotu na štaflích v baletní scéně, mozky se odkrvují. Vtípek, kdy Jean Marais odebere při hodině zpod lavice studentce knihu s výhružným tónem se slovy „Vy tady čtete detektivku ?“ Když ale zjistí, že jde o Kinseyho report (ženský), knihu jí vrátí se slovy „Tak to jen čtěte dál.“