Subjektiv

Loutkový film o lidech obyčejných a dnešních - smutných, unavených, čekajících a nedočkávajících se, osamělých, nepochopených, tu starých, tu mladých, zapomenutých, nepovšimnutých... Film je krátký, lidí mnoho, jejich problémy filmově prozkoumané - originální jen v bizarnosti jejich závěrečné, šťastné(?) seberealizace. Příjemně zvláštní jen v trhaném pohybu loutek, z kterých snad více než z živých herců čiší životní vyčerpání. Slabé ***.

Romantický seriál o mladém Keiichi Morisatovi, kterému se zjeví nádherná bohyně Belldandy s tím, že mu splní jakékoliv přání. A on si přeje, aby se do něj zamilovala. Což se samozřejmě stane. Tak spolu tak nějak žijí, objeví se tam ještě její mladší sestra Skuld a starší Urd, obě mají totiž strach o Belldandino štěstí. Ač se jedná o legendu žánru, tak pro mě je tento seriál jenom průměr. Navíc mi není moc sympatické to půjčování si propriet a jmen severské mytologie, vše za účelem zahalení banálnosti do třpytivějšího hávu.

Sledovat všední život bohyně Belldandy a jejího milovaného klienta Keiichiho Morisaty mi přišlo nudné. Božsky banální a svatě klišoidní - chtělo by se říci. Mé poslední setkání s Belldandy, tedy alespoň s Belldandy, která miluje Keiichiho. Lepší **.

Vybráno z wikipedie: "Kognitivní hledisko snění: Sny jsou pouhé vedlejší produkty zpracování informací, a tudíž nemají žádný psychologický význam. Christopher Evans tvrdí, že vždy jde o mentální úklid a jedná se o bezesmyslný šum vyvolaný nervovým systémem nebo periodickou kontrolu nervových okruhů." Takže my se teda koukáme, jak si Vaše manželka uklízí bordel v hlavě. Dobře jste si ji vybral, mistře Lynchi, hodí se k Vám!

Další z variací na téma, kterak outsider vyleveloval, veliké činy vykonal a všem ukázal zove Accel World. Ve světě budoucím nepřistupuje k internetu pomocí počítačů s klávesnicemi, ale skrze neurální rozhraní. Prostě si to píchnete do hlavy. Někteří si to ale umí píchnout tak, že se jim zrychlí mozkové pochody o několik řádů a přece se potvora mozek nezačne vařit. Má to ale háček, musí se za to platit bodíky, které získáváte i ztrácíte bojem s dalšími urychlenci. Kdo vyleveluje až na úplný vrchol, zažije jistě něco velikého. Celý seriál si máme myslet, že tím někým je Haruyuki Arita, mrňavý tlouštík s komplexem méněcennosti. Možná tomu tak nakonec i vážně bude. +++++ Chytře si to autoři vymysleli, boje tu musí být, i kdyby na chleba nebylo. Pravda, během prvních čtyř dílů se pořádně odehrál jen jeden, poněvadž se nám pořád něco vysvětlovalo ve "vzdělávacích" dialozích a hlavní hrdina potřeboval nalít do žil sebevědomí, naříkat nad svým neblahým údělem, a to vše zřejmě proto, abychom na konci obdivovali, jak velký kus cesty urazil. Jeho senpai v urychlování je už motýl a on pouhá prasečí housenka, která už ovšem stihla bůhvíčím oblbnout dvě školní krasavice. U té druhé na to stačilo pár minut. Ostatně, nejspíš všechny postavy psal scénárista horkou jehlou. +++++ Scénář má ale díry i na jiných místech. Dám příklad. SPOILER. Cynický a nejspíš skrz naskrz prohnilý Cyan Pile (Takumu), chodí nějaký čas s Haruyukiho kamarádkou Chiyuri. Využívá toho k tomu, aby mohl zcela neodhalen bojovat s Black Lotus (Kuroyukihime), o jejímž pobytu se dozvěděl...NĚJAK. Aby na něj nepadlo podezření, nabourá se do Chiyurina neurolinkeru, což ho NĚKDO naučil nebo se to NĚJAK naučil sám. Prostě to umí. Nejenom, že umí toto, ale nemá problém NĚJAK hackovat auta, používat je k vraždění v reálu a nadto mile chodit do školy a s holkou. Vraždící monstrum z něj NĚCO udělalo (a jestli je jednoduše takový, pak je jednoduče nudný). Nejspíše si vybral Chiyuri proto, že mu NĚCO řeklo: "Haruyuki se nejspíš taky urychlí." KONEC SPOILERU. +++++ Ne, že by to vůbec nebylo možné, ale cítíte tu odfláklost? Vše se nakonec dá zaplácnout nějakou vybájenou odpovědí. Poctivě vyprávěné dobrodružství s logickým a přece překvapivým směřováním bych to však nenazval. Mohu se plést, ale více jak 4 díly neuvidím.

Roztomilé dívenky, tu mírně lstivé, tu naivně zabouchlé, ondy nešikovné a dva kamarádští a překvapivě i vcelku sympatičtí kluci spolu procházejí středoškolským životem. Blbnou, koulují se, chodí do školy, společně vaří a dělají s mírným vtipem a až nesnesitelnou roztomilostí to, co člověk možná kdysi trochu zažil. Řada podstatných věcí v jejich životech ale chybí. Pořád si užívají, drama neznají, jen komédii. Jistě, Acchi kocchi je komedie, ale komediální dílo má být vtipné hlavně pro diváka a postavy ať si klidně trpí. Tentokrát to ale (zase) někdo uchopil za špatný konec. Postavy mají neustále důvod se hihňat a divák... ne, že by přímo trpěl, ale ke smíchu ho nic moc nepřivádí. Končím po třetím díle.

Že trpí Aspergerovým syndromem jakýsi Adam, no prosím. Ale proč, proboha, jeho Aspergerovým syndromem musí trpět i stejnojmenný film, mi již jasné není. Skutečnost, že jeho Aspergerovým syndromem musí trpět Subjektiv, je skutečně k uzoufání. Už bez syndromu je Adam přeslazená kýčovitá vyprávěnka, která si však byla tak moc vědoma své nicotnosti, že se rozhodla: "A já budu něčím zvláštní." Zkoumajíc wikipedii zklamaně prohlásila: "Aj, aj, autismus už je pasé - Rain Man, Malaton..." Ale vyprávěnka to nevzdala a proklikala všechny odkazy od autismu směřující, Aspergera nevyjímaje. Spolykala to, natrávila a na diváka vyvrhla, ve vysvětlovacích chvílích i s encyklopedickou dikcí (žel informační hodnota trochu degradovala). A tak teď i Subjektiv ví, že musí být tolerantní, až se zamiluje do dívenky, která tuhle nemoc má, protože je to moc, moc citlivá bytůstka - miluje třebas hvězdičky, mývaly a mě. Jenom neví, jestli jsou citliví lidé hollywoodští filmaři.

Admirál je svým způsobem až nemravný film. Kolčak se v něm stává prototypem Muže, který čestně bojuje za svého cara, potom za svou vlast proti rudým ďáblům a je vždy galantní k dámě svého srdce. Plytká romantika a něco bojování, žádná politika. Romantika, do níž manželka Kolčaka a manžel jeho milenky Timirjevové záměrně vstupují co nejméně, aby náhodou nenarušili domnělou čistotu vztahu ústřední dovjice. Čistotu tak bělostnou, že v ní není místo pro hádku, vášeň, slzy, sex... jen zamilované pohledy a gentlemanská gesta. Jakoby kolem nezuřila válka, nejdřív mezinárodní, pak občanská - jejich láska je oázou klidu za všech okolností. Láska, z níž drama činí jen hrozící smrt. +++++ Příznačně se film vyhýbá všem možným politickým komentářům. Kolčak za války bojuje za cara, aby se o svých dovolenkách vracel k nákladnému šlechtickému životu s bohatými armádními kumpány, vznešenými dámičkami a dvorskými radovánkami. Pak z ničeho nic přichází teror nižších tříd. Kdopak je učil krutosti? Kdopak je hnal do války? Kdo je nechal umírat za ideály, co nebyly jejich? Kdo je prakticky přihrál rudým do tábora? Nesraly je ty bály boháčů, za něž měli umírat? Filmový Kolčak v tomto směru není schopen ani sebereflexe, ani reflexe ruské situace. Zdá se být popraven lůzou, zrazen lidem, zrazen československým legiemi, zrazen francouzským generálem - nezrazen Láskou! Ble. Silná *.

A.D. Police se vrací do světa Bubblegum Crisis, v jehož Mega-Tokiu se stále vyskytují boomers, androidé plnící různé úkoly, ale i řada lidských kyborgů. Hlavními hrdiny však tentokrát nejsou členky samozvaných strážců pořádku Knight Sabers, nýbrž zcela oficiální příslušníci AD Police, specializovaného útvaru, jenž má na starosti všechny problémy s boomers, od vyšetřování ilegálních úprav až po jejich fyzickou likvidaci, utrhnou-li se ze řetězu. +++++ Směs akčního, policejního a sci-fi žánru dostala dle mého názoru vyspělejší postavy, snad jakoby zestárly s divákem původnějšího Bubblegum Crisis. Mega-Tokyo stále zůstává nádhernou všeobklopující kulisou plnou světel, rychlostních silnic, potemnělých barů, pokoutních kyberdílniček, mrakodrapů a tunelů, po kterém se prohání stroje vrcholně osmdesátkových představ o budoucnosti za zvuků dokonale vhodných, stejně starých diskotékových hitů. Výrazný vizuální styl, prostředí, témata a snad i odtržení (nebo jen nezobrazení) většiny postav od těla společnosti posouvají AD Police někam k hranici, ba možná hluboko do území neo-noiru. +++++ AD Police sestává ze třech kratičkých povídek, z nichž každá se svým způsobem zabývá podstatou vědomého bytí, ne nutně lidského. Osobně mezi nimi vidím velmi malé, až mizivé rozdíly v kvalitě, ale přesto... první díl se mi líbil o něco méně než zbylé dva, které z obou stran ohmatávají hranici lidství (a "strojství").

Sovětská válka v Afgánistánu je často vnímána jako ruský Vietnam. Vyprahlá horská krajina je sice úplně jiná než vlhká džungle, obě se však hodí ke geurillovému způsobu boje. V takovém často nejde poznat, kdo je nepřítel a kdo nevinný civil. Afgánský zlom se odehrává v jakémsi nastaveném čase tohoto konfliktu, normální hrací doba už je dávno pryč, poražený tým se chystá do šaten, ale rozhodčí ten konec ne a ne písknout, tak se pořád musí hrát jakoby na plno. Nadšení nováčků se kříží s únavou a rutinní setrvačností, s kterou veteráni dál a dál táhnou plnění svých nyní již nic neznamenajících misí. Veteráni již natolik splynuli s afgánskou realitou, že návrat do vlasti, která se jim podle všeho za léta bojů dosti odcizila - zchudla, přišla perestrojka a glasnosť, média válku kritizují - neznamená návrat domů. Jsou zcela vytrženi z normálního světa a jejich jedinou prací je válka - ráno nástup na válečnou směnu, pak padla a domů na buňku, kde je čeká možnost opít se s kolegy, splnit "manželské" povinnosti či zajet v ótéčku do města na nákup. Ale ani tady nejsou doma, sem totiž patří úplně jiní lidé, mezi nimiž vládnou nepřehledné kmenové vztahy, vstupuje do nich islám, obchod, úmluvy, příbuzenství či dávné křivdy. Může stát, že z přítele se stane nepřítel a z nepřítele zase obchodní partner. Kdo včera neznamenal nic, dnes po vás vystřelí Stingerem. Cizost místních ostatně ukazuje hned první scéna - obřízka domorodého chlapečka. Země paradoxů, jedna z nejchudších na světě, ve které ale každý má zbraň a v obchodech jde sehnat zboží, o kterém se v Sovětském svaze lidem ani nesní. I válčení samo skýtá pochmurný pohled, boje dávno přišly o svou slávu z dob Velké vlastenecké války. Osobní odvaha při útoku, jindy tak obdivuhodná, se ve válce, která již byla prohrána stává hloupostí a je často odměněna ne hrdinskou smrtí, ale doživotním zmrzačením. Sovětská armáda může vyhladit celé vesnice pokynem pár slov ve vysílačce a stejně zítra bude přepadena ze zálohy a utrpí ztráty. Afgánci sice utrpí několikanásobně vyšší, ale jejich bojovného ducha to neláme. SPOILER - Zvláště výjimečné vnímám dvě scény. Za prvé zastřelení civila na bazaru ve městě, z kterého Bandura pomocí dvou granátů do záňadří strčených učiní teroristu. Za druhé vybombardování kišlaku (vesnice) vrtulníky, které z povzdálí pozoruje s lhostejnou úlevou hlouček vojáků a jeden se přitom krmí konzervou. Jich se to totiž už netýká. KONEC SPOILERU. Afgánský film je špinavý a odtažitý, ale je špinavý a odtažitý právem - zaprášenou tečkou za SSSR. A ta vojenská technika - mňam.