noriaki

Pokud by někdo přemýšlel, proč o téhle operaci neslyšel v hodinách dějepisu, a nazarazila by ho existence nadpřirozeně mocných, nezničitelných děl, tak by se jeho pochybnosti o historické věrnosti musely rozplynout už před polovinou snímku. Tohle by nikdo nikdy nenaplánoval, neprovedl a nepřežil. Partička hrdinů se dostává do těch nejbezvýchodnějších situací, a ze všech vyklouzne s neotřesitelnou sebejistotou a profesionalitou. Spíše než pravověrný válečný film jsou tak Děla z Navarone krásně ubíhající dobrodružný film z období Druhé světové války.

Zrůdná obyčejnost rutinních rozsůdků smrti a následných masových poprav je sice hypnotická, ale film nemá zdaleka takový dopad, jaký by vzhledem k tématu mít měl. Kamera dává filmu zvláštní mysteriózní atmosféru, což podporuje i nepříliš kvalitní zvuk. Namísto syrového pocitu bezmoci před mašinérií polykající lidské života, se u mě dostavila zvláštní odosobněnost od probíhajících hrůz. Aniž bych chtěl přímo srovnávat, tak filmy z nacistických vyhlazovacích táborů jsou mnohem, mnohem působivější. Za historickou sebereflexi má od mě ovšem Alexandr Rogožkin jedničku s hvězdičkou.

Ve srovnání s o sedm let starším Pattonem působí MacArthur mnohem méně jako válečný film, protože je zcela podřízen osobě samotného generála. Po exhibici George C. Scotta se to zdálo skoro nemožné, ale Gregory Peck opravdu upozadil úplně všechny a všechno. Měl štěstí, že scénář mu nekriticky fandil a režisér respektoval historický úzus, takže ho kamera sleduje maximálně uctivě a v tom nejlíbivějším úhlu. Příběh opomíjí nejrůznější kontroverze, případně některé překroutil po svém. Je to spíš oslavná óda, než přímo životopisný film, což ovšem není na škodu.

Chvění se od mnoha jiných ekohororů z přelomu osmdesátých a devadesátých let liší, protože se mu podařilo uniknout zapomnění. Částečně za to může fakt, že vyrostl do sedmidílné ságy a přidal k tomu seriál. Já jsem zůstal jen u prvního dílu, ale ani tak jsem nezapomněl na specifickou atmosféru a sympaticky odlehčenou zápletku. Režisér nepříliš kvalitních, ale příjemných dobrodružných komedií si upravil hororový námět podle svého, a natočil malý kult.

Kriminálka bez napětí, bez vzrušujících scén a bez skutečného pátrání. Jan Schmidt se pokusil o příběh, v němž odpočívající Exner nonšalantně ukáže svou extratřídu, jenže jediné co se mu povedlo, bylo zachytit atmosféru ospalého městečka. Na působivosti kapitánovi nepřidalo, že jsem vraha vypátral dřív než on - včetně motivu. Jiří Kodet se ovšem do role hodil víc než Michal Dlouhý, takže dokud neuvidím další díly, bude mít pro mě Exner jeho tvář.

V jednotlivostech je Prey velice slušný hororový akčňák, ale jako celek je to tak trochu bída. Než jsem se pronudil k první zajímavé scéně, odpočítalo se skoro pětačtyřicet minut. Pak sice tempo zrychlilo, jenže zbytek rozčilujících atributů nezmizel. Indiáni působí jako lidi z 21. století kteří si na indiány jen hrají. Francouzi se naopak chovají jako smyslu zbavení divoši. Hlavní hrdinka není schopná na pět pokusů trefit králíka, ale pak se hecne a vymydlí otrlou partu zabijáků. Závěrečný souboj radši komentovat nebudu. Dan Trachtenberg natočil pár výborných scén, a šikovnou režií dovedně zakryl, že pracoval s mnohem menším rozpočtem, než by se na sérii slušelo. Scénář bohužel neokecal. V hierarchii predátořích filmů bych Prey zařadil mezi Predators a AvP. Na první dvojici se nechytá ani omylem.

Další ze zapomenutých syrových dramat natočených chvíli po Sametové revoluci, tentokrát o to smutnější že se týká života dítěte. Vracenky jsou ještě méně dětským filmem než blízká příbuzná Obecná škola, odehrávající se o pár let dříve, na druhé straně Únorového převratu. Svěrákův film se těžkým tématům nevyhýbal, ale děj se kolem nich netočil. Ve Vracenkách je proměna doby a postupné utahování šroubů útřední motiv. Politické procesy, nastupující cenzura a ostrakizace nepohodlných jsou mrazivé, i když je vidíme filtrované notně zjemněným pohledem dítěte. Zvláštní poetika okořeněná citlivým humorem dává ještě více vyniknout nelidskosti tehdejšího režimu.

Dějově sevřenější a rozsahem omezenější je Waterloo - pomyslný pátý díl Bondarčukovy tetralogie Vojna a mír. Jenže jak se to vezme. Slavná série má dlouhý první díl, a ten zbytek jsou spíše krátké filmy - dva nemají dokonce ani sto minut. Tohle má poctivé dvě a čtvrt hodiny kanonády, přestřelek, zákulisních intrik a osobních dramat.  Bitevní vřava je intenzivnější, ovšem postavy mi tentokrát tolik k srdci nepřirostly. Paradoxně jsem měl touhu fandit Napoleonovi, protože i když byl psychicky vyčerpaný muž na sestupu, přesto byl pořád sympatičtější než přespříliš sebejistý vévoda z Wellingtonu.

Historickou věrnost řešit nehodlám, ale řekněte mi, proč měl nový komunistický režim potřebu přiživit se na dávno mrtvém sporu mezi katolíky a protestanty? Výsledek tomu odpovídá, takže se mi v hlavě stále vynořovala myšlenka, že KSČ potlačující zakázané názory, a bděle dohlížející na ideologicky rebelující obyvatelstvo, je od Jezuitů k nerozeznání. Promyšlenější scénář a schopnější režisér by podobným kacířským myšlenkám učinili přítrž, ale Steklý se na nic takového nezmohl.

Druhá série je bez debat kvalitnější než první, ale i tak se povedlo pokračování epizody Schopnost slitovat se protlačit na její pomyslný vrchol. Konec je ještě depresivnější než minule a ještě definitivnější.