RobLord

Kvůli holkám v prádle či bez mohu jít na porn tuby a web cams. Pokud si pouštím horor, očekávám napětí - ve slasheru např. ala Pátky 13.

Navzdory tomu, že má tento současný duchařský celuloid 98 minut, sledoval jsem ho něco přes dvě hodiny. Působil na mě totiž jako Rohypnol. Několikrát jsem si zdříml nebo dokonce tvrdě usnul. Vracel jsem si prospané pasáže, přičemž mne zcela míjely lekačky (film jsem se pokoušel sledovat ve sluchátkách, ale nelekl jsem se ani jednou) a já čím dál tím více ztrácel zájem o děj – neptejte se mě, o čem to vlastně bylo… nevědomost je možná lepší. Žádný z filmů podle knihy Susan Hillové si mě ničím nezískal, tedy vyjma rezidence Eel Marsh, kterou lze navštívit nebo z ní prchnout pouze za odlivu. Z tohoto nápadu šlo vytěžit mnohem, mnohem více(!), a to už ve snímcích z roku 1989 a 2012. Co si budeme povídat, Eel Marsh není zrovna chatou z Evil Dead nebo duchy obklopenou rezidencí z knihy Coldheart Canyon od Clive Barkera. Tohle zkrátka není povedená duchařina jako původní Amityville, Witchboard, Poltergeist, The City of the Dead nebo American Horror Story – Murder House. Angel of Death je naprosto typickým zástupcem MDLÝCH moderních filmových „hororů“ s asijsky digitálními strašidly a vynucenými akustickými lekačkami. Z mého úhlu pohledu je navíc otřesně (přesněji nesympaticky) herecky obsazen – mnohem působivější výkon podali František Němec a Josef Somr v TV filmu Travis, tedy v českém zpracování Ženy v černém z roku 1997. Angel of Death (stejnojmenná skladba od US thrasherů Slayer je milionkrát brutálnější a děsivější) je ještě mdlejší a bezbarvější než podobný The Awakening z roku 2011, při jehož sledování se mohl divák alespoň trochu těšit z pár dobrých nápadů a sympatického hereckého ansámblu. V porovnání s novinkou jménem Grizzly je to neopečovávaný trabant vedle luxusního ferrari. Kéž by současnou generaci „hororových“ tvůrců vystřídali talenty ve stylu Sama Raimiho, Johna Carpentera, Tobe Hoopera nebo Clive Barkera! A kéž by se mladší generace nebo „hororoví panicové“ podívali na filmy jako The Exorcist nebo Hellraiser, aby konečně přestali protěžovat odpady typu Mama a Žena v černém!

Dobrý (opravdu dobrý!) thriller. Jen téměř 30 leté Jamie jsem nevěřil těch 19.

Když jsem se naivně domníval, že se na Torture Chamber bude dát dívat, jelikož má na ČSFD několik přívětivých recenzí, šeredně jsem se zmýlil - jsem těžce nepoučitelný. Kvůli tomuto zbytečnému celuloidu jsem vstal ve 3 hodiny nad ránem, abych si vychutnal hrůzostrašné noční dobrodružství. Zklamala mě už první scéna, ze které jsem pochopil, kam se bude film propadat a poroučet - jedná se o odpad zhruba na stejné podúrovni jako české trashe od Spěváčka, Zídka nebo Vojkůvky: amatérský look, mizerné herecké výkony, časté WTF momenty. Těžko uvěřit, že je Dante Tomasellimu 45 let (tipoval bych jej na kluka ze základky, který začíná s psaním hororů) a myslí všechny ty hovadiny smrtelně vážně. Torture Chamber jsem vůbec nebyl s to dokoukat.

Silné válečné životopisné drama, které má tři vrstvy: 1) se děj točí kolem týmu v anglickém Bletchley Parku, který se zaměřil na prolomení německých šifer a tím výrazně zvrátil průbeh II. světové války; 2) nám film říká, že "nenormální" lidé (podivíni), mohou dokázat velké věci. Navzdory tomu je "normální" okolí neakceptuje; 3) snímek vypovídá o absurdní (falešné) morálce, která přetrvala i v časech moderní a postmoderní západní společnosti. Ačkoliv se šiřitelé morálky (sami s celou řadou kostlivců ve vlastní komoře: např. homosexualita a pedofilie moralizujících církví) často zaštiťovali a zaštiťují etikou nebo Bohem, oni sami byli a jsou skutečná monstra, která vidí raději v druhých - "Peklo jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí." Jean-Paul Sartre. Předpokládám, že vedle ocenění a přijetí se na adresu tohoto filmu ozvou "zastánci tradičních evropských hodnot," kteří jej samozřejmě prohlásí za současnou propagaci "monstrózní homosexuality", kterou nemálo lidí ještě dnes vnímá podobně zpátečnicky jako v časech totalitní náboženské éry, tedy jako obludnou ďábelskou nemoc.

Kdyby Maria vrazila matce pár facek, sbalila si věci, odešla z domu, chytla se party metalistů a začala si vydělávat pornem, nebyl by její osud tak tragický a ještě by si náramně užila daru života. Jenže užívat si skrze tělo je smrtelný hřích (hahahaha!) a pokud člověk následuje Krista, čeká jej život věčný. Má to ovšem jeden zásadní háček: s životem a tělem máme každý úplnou zkušenost, kdežto o životě posmrtném můžeme pouze fantazírovat. Podle mého soudu je bláhové vzdát se plnosti života jen proto, že se to doporučuje v jedné staré knížce. Fundamentalismus je v realitě postateistického aeonu především NEVHODNÝ (eufemismus). Film Kreuzweg ukazuje ve 14ti obrazech kalvárie tragický osud dospívající dívky, likvidované katolickým brainwashingem. Je jen málo věcí, o kterých smí Maria ve svém životě rozhodnout svobodně. Její nemocná psychika, zamořená infekcemi církve a rodiny, volí mučednický osud.

Zatím nejlepší film, který kritizuje současný stav světa.

Z Wikipedie: "Michael Ruppert byl 13. dubna 2014 nalezen mrtev, krátce po dokončení vysílání svého pořadu na internetu. Jeho smrt nesla znaky sebevraždy." Kdy už se ovce proberou?

Jupiter je jméno největší planety naší sluneční soustavy. Jmenuje se tak i jedno floridské městečko, kde svůj domov našlo obludárium německé přistěhovalkyně Elsy Mars. Jmenovaná skrývá jisté tajemství, které ji spojuje s lidskými zrůdami. Freak Show je pro ně útočištěm před strachem a znechucením "normálních" lidí - rádoby ne-zrůd (ne každá ohavnost je viditelná na povrchu...). Elsa však není jediná, kdo sbírá zrůdy, kdo vydělává na bizarních tělesných deformacích. Elsa žije snem, že se z ní stane hvězda - prodává fyzické anomálie na pódiu obludária spolu se svým pěveckým talentem; druhý zájemce nepotřebuje, aby zrůdy zpívaly, tančily a bavily obecenstvo, vlastně je pro něj mnohem výnosnější, když se zrůdám jejich životní funkce zastaví. Floridský Jupiter děsí série brutálních vražd, cirkusem obchází duch zajímavě rozdvojeného aristokrata a cosi shnilého páchne mezi jupiterskou smetánkou. Díl za dílem poznáváme životní osudy zrůd, z nichž jeden nás zavede kupříkladu do bahna předválečného pornoprůmyslu a jiný nazpátek do strašidelných útrob panství Briarcliff (dočkáme se i návratu doktora Arthura Ardena alias SS Hanse Grupera, viz. druhá sezóna Asylum). Ani v rámci IV. série se American Horror Story nevzdává své svěží originality. Jestliže v 80. letech viděl Stephen King hororovou budoucnost v Clive Barkerovi, pak dnes jistě spatřuje spousta fanoušků žánru budoucnost filmového či spíše seriálového hororu ve jménech Falchuk / Murphy.

Harmonovi - psychiatr Ben, jeho žena Vivien a jejich dcera Violet - se z východního pobřeží, přesněji z novoanglického Bostnu v Massachusetts, přestěhují do kalifornského Města andělů. Nový dům znamená nový start v rodině, kde to kvůli Benově nevěře pěkně skřípe. Harmonovi však netuší, že prázdně vypadající dům ve stylu viktoriálského L. A., je plný (nejen) špatných vzpomínek... "Nudné klišé," odfrknete si. "Takových filmů nebo seriálů jsme už viděli, že-" Stop! Zadržte. Máte pravdu, ale v případě seriálu American Horror Story nemůže být o nějakém klišé řeč. Ryan Murphy a Brad Falchuk (nepřehlédnutelní už díky Plastické chirurgii s.r.o.) se v dnešním televizním světě stali podobně originálními tvůrci hrůzy, jako byli svého času Mistři děsu H. P. Lovecraft, Stephen King nebo Clive Barker.