fabecc1222

Pro příště bych vážně doporučil, aby byla jen jedna velká debata, jelikož chtě-nechtě, se vesměs všechny debaty opakují. Letos to ČT vychytala tím, že byla první, a od té doby se všechny debaty točí v kruhu stále okolo toho samého, a nic nového nepřináší. Debata na Primě byla fajn, Terezie Tománková dobře připravená, jen je absolutně zbytečné, aby tam byli dva moderátoři, když Suchoň za celý večer neřekne nic přínosného. Stejně tak vyřadit i placený komparz, kde největší úlet byla Holubová, přicházejíc z raperského koncertu.

Pokud jste před lety zaregistrovali film Melancholia, tak vás u sledování Běžných selháních trkne až nápadně velká podobnost s tímto filmem. Tvůrci to sice nikde nepřiznávají, ale je jasné, že Melancholia je ve velkém inspirovala, a celý námět je přebraný právě z ní. Cristina Grosan a Klára Vlasáková však nejsou Lars von Trier, a nedokážou tak prodat tíživou atmosféru blížící se katastrofy takovým způsobem, aby to ve vás zanechalo nějaké hlubší zamyšlení. Běžná selhání jsou také jedním z těch filmů, které pocitově trvají asi tak dvojnásobek své délky, a to hlavně kvůli extrémně pomalému začátku, představujícím postupně jednotlivé charaktery a příběhy. Tři ženy, tři nudné příběhy o vlastním porozumění si uvědomění si svého místa ve světě.

Asi nejvíe dětský a infantilní film z Jackieho Americké produkce. Tvůrci už od začátku hrajou na rovinu, takže víte, že s předlohou to kromě jmen a námětu nemá společného vůbec nic. Jackie si jede svou klasiku, kdy do filmu zakomponoval několik zábavných akčních scén, Cécile de France je tou správnou květinkou na ozdobu, ale s Cooganem to bohužel nefunguje tak dobře, jako třeba s Wilsonem nebo Tuckerem. Stejně jsou největší peckou různá camea, kterých je ve filmu teda požehnaně, a zvlášě totálně ulítlý výstup Arnolda dokáže potěšit. Pro Jackieho fanoušky je tento film určitě povinnost, a nijak je neurazí, no fans předlohy budou určitě dost prskat.

Zatim nejlepší díl, přitom paradone založený na sexuálních a fekálních narážkách, ale je vidět, že i s tímto tématem se dá potenciálně dobře pracovat, a ne jen prvoplánově prdět, zvracet apod, jak to dělají jiní tvůrci. Musim říct, že za chudáka Cyrila mě fakt fyzicky bolelo. Celkově ta hlavní trojka to zatím dost táhne, ostatní postavy spíš tak do počtu. Camea Lábuse a Jiráka opět k ničemu, aspoň Halina to v závěru potáhla.

O trochu slabší než první díl, ale stále dost povedené. Tentokráte to netáhne ústřední partička, ale Schmitzer a jeho senzační past na zlodějíčky. Víc se také projeví Pavel (Dáša) a je tu super ten kontrast toho progresivnismu, transgender a reakcí na to od zabedněných socek z Mostu, kteří se zároveň bojí přiznávat, jak se jim vlastně Dáša líbí, no a kdyby byla cigoška, tak kdo ví...

Když na nás vlítnul ze všech stran Covid, tak do dopadlo na všechny sféry, včetně té herecké. Herci se museli přizpůsobit, a kdo procitnul, tak začal natáčet různé skeče na dálku, skrze videohovory (Zdravíme domácí Třídní schůzku). Tady viditelně někoho napadlo vzít dva výborné herce, kteří si ze sebe umí udělat srandu (Což je u takovéto věci základ) a vsunout je do situace zkoušení určité divadelní hry. První řada je hodně přirozená, civilní, je fajn vidět herce v podstatě sám za sebe. Do toho různé aspekty daného období, které všem lezou na mozek. Tohle se vážně povedlo, a jsem zvědavý, kam to povede dál.

Asi už nejsem úplně cílovka, a jako malý špunt bych třeba hodnotil a vnímal jinak, stejně tak, kdybych tenhle animák viděl už jako dítě, a zpětně k němu měl nějakou nostalgickou vazbu. Ale tím, že už jsem ho viděl jako prostý dospělák, tak už vidím spíš hlavně klasický jednoduchý příběh, k tomu nějakých pár slušných písní, ale třeba oproti Shrekovi mi chybí ta satirická vsuvka. Občas se díky překladu povede nějaká dobrá narážka na domovské reálie, ale asi toho není tolik, abych byl naprosto spokojený. Postavy jsou fajn, Locika má tu správnou auru superkladné postavy, ale chtělo by to za mě víc propracovat a udělat víc originální věci okolo.

Objektivně bych řekl velmi vydařená debata. Asi zatím nejlepší z letošních voleb, a možná i několik voleb zpět. AB ozářen Ježíšem se uráčil přijít na ČT,a viditelně dobře připraven, a s jediným cílem, vyprovokovat Pavla k nějaké negativní reakci, aby Pavel vystoupil ze své role, ve které vystupuj po celé volby. Pavlovi nezávidím tuhle situaci, a uvidíme, jestli všechny duely ustojí. Zatím teda drží jako skála, a je vidět, že obranu má dobře postavenou. I Řezníček, asi trochu ze začátu zaskočený, že AB dovalil, zkušeně korigoval všechny jeho řečičky okolo, a nenechal se zbytečně vyvést z míry. Objektivně říkám, dobrá práce ode všech.

U tohoto dílu ještě více zamrzí viditelně nízký rozpočet, a někdy až do očí bijící TV zpracování, protože tato tématika nabízí prostor i pro větší scény a velkolepější obrazy, ale nedá se svítit. Tam kde tvůrci nemohli rozhazovat, tam opět museli nahrazovat precizně napsanými dialogy, a slovními výměnami, kterým tady jasně vévodí mač mezi "Šachistou" Benešem a "Boxerem" Moravcem. Dny po Mnichovu jsou z politického hlediska určitě jedny z těch nejtěžších v naší historii. Co bylo správné, co mohlo být jinak, co se mělo udělat, co se neudělalo, to je věc názoru, a pro plné pochopení je asi třeba více, než jen jedna epizoda. Což je i vidět, Moravec nedostane tolik prostoru, aby se mohla naplno rozjet jeho kolaborace, a ta je tak jen načrtnuta v závěru. Martin Finger vytahuje jednu ze svých nejlepších rolí, díky maskérům i v brilantní podobě na E. Beneše, a i Daniel Landa v rámci svých hereckých možností ukazuje, že by se mohl ukazovat více.

Blondýna je asi tak stejně náročný film, jako měla sama Marilyn Monroe život. V main streamu v poslední době asi nevzniklo o moc více skoro až experimentálních - psychologických filmů, které by vzbudili takovou pozornost.  Andrew Dominik má viditelně tvůrčí uměleckou vizi, a i skrze výbornou prací kameramanů a skladatelů dokáže přenášet jednotlivé motivy. I tak ale nelze označit Blondýnku za vyloženě zdařilý film. Je otázkou, jestli takovéto výrazné vyjadřovací metody aplikovat zrovna do životopisně se tvářícího filmu. Tvůrci než samotný životopis jakoby se chtěli naladit do samotné duše Marilyn, a přenést její vnitřní pocity na svět přímo takovými pocity, jaké ona sama prožívala. Když jde ve filmu Marilyn na casting, a producenti si řeknou, že je to výkon jak z psychiatrie, tak přesně takový je i tento film. Shluk jednotlivých psychologicky a emotivně velmi znervozňujících a někdy až opravdu nepěkných scén, z kterých se vám bude dělat ouzko, a které vrcholí sexem s prezidentem JFK, což je určitě jedna z nejodpornějších sexuálních scén poslední doby. Ana de Armas vytahuje dost možná nejlepší výkon své filmové kariéry, a zaslouženě se zařazuje mezi hereckou elitu své generace.