DaUr

Film, který nemá krom silné emoční roviny (opuštěný starý muž, kterému zemřela žena a děti na něho nemají čas) téměř nic nabídnout. Herectví Roberta De Nira, ač téměř perfektní, je už celkem okoukané a ani pro něj vcelku neobvyklá role tento fakt nezachrání. Zbytek osazenstva je poměrně nevýrazný - krom samotného otce nemá žádná postava dostatek prostoru na nějaké zázraky. Příběh je vesměs komorní, zaměřující se především na vzájemné vztahy mezi členy typické americké rodiny, ale kvůli krátké délce filmu nemá příležitost jít více do hloubky a tak pouze klouže po povrchu. Nenadchne, neurazí a po nějaké době se vytratí z paměti.

Ohromný kus filmařského řemesla, ale pro moderního diváka zároveň běh na dlouhou trať. Extrémně dlouhou stopáž podbarvuje velice pomalý střih, střídající statické záběry se... statickými záběry a s minimem hudby, místo níž se častěji objevuje prostý zvuk vanoucího větru. Ale přes to všechno se je na co dívat a vůbec by nevadilo, kdyby to mělo ještě o hodinu navíc. Pokud totiž divák ví, do čeho jde, a nečeká "japonskou akční řež" (akční scéně se podobá pouze jedna, navíc dosti krátká), dočká se nádherného pohledu do tamější kultury a velmi silného příběhu o lásce, smrti, utrpení a bolesti. Vzhledem k vysokému počtu postav, ve filmu se vyskytujících, dostane každý tento prvek svůj prostor a díky krásně přirozenému vývoji postav můžeme sledovat i vývoj těchto emocí samotných. V dnešní době, plné epileptického střihu, tedy Rudovous působí jako pohlazení po duši.

Ultimátní magořina. A jedna z nejoriginálnějších a nejnápaditějších věcí, jaké jsem měl v poslední době možnost vidět. Jděte do háje se stereotypem, tenhle surrealismus jen tak neomrzí a mluvící kůň s indiánem a kovbojem by mě dokázali bavit i o hodinu déle. Vlastně ani nevím, proč se neodhodlám k maximálnímu hodnocení - a po krátké úvaze usuzuji, že důvodem je jednoduše to, že originalita není vše a Panice přece jen něco málo chybí. Ale rozhodně se jedná o snímek, který budu hojně doporučovat dál a ke kterému se v budoucnu rád vrátím.

Válka světů po anglicku, aneb jak se tlupa chlupatých mimozemských opic pokusila dobýt Londýn. Ač levné, béčkové a až bolestivě jednoduché, tak díky svižné režii a díky očividnému smířením se tvůrců s tím, že se má jednat o zábavnou jednohubku bez výraznějších ambicí koukatelná podívaná, která díky své krátké stopáži nestihne začít nudit. Efekty jsou díky vychytralému zobrazení mimozemšťanů dostatečné, mrtvými se nešetří (což mě celkem překvapilo) a herci se snaží, takže já se i přes všechny vypsané nedostatky výtečně bavil.

Tak pravdivé, až to bolí. Realistický portrét zkrachovalé existence, která si svou zbytečnost nechce připustit a snaží se zapadnout zpět do všedního života. Díky úctyhodnému výkonu Andrewa Garfielda si ale i přes své činy získává sympatie diváka a film i bez jakýchkoliv příběhových či technických vychytávek dokáže vtáhnout do děje a vyvolat emoce a otázky, přičemž přímočarým odpovědím na ně se šikovně vyhýbá. 90%.

Díky nedávno nalezené zálibě v asijských filmech jsem se odnaučil vychutnat si film méně pouze proto, že nepochopím úplně všechno, co chtěl tvůrce říct. V tomto případě onen pocit nejistoty trochu mám, ale i přes to mě Trier dostal - jak úchvatnou vizuální stránkou, tak ohromným množstvím nejrůznějších motivů, díky kterých budu nad Antikristem přemýšlet ještě hodně dlouho. Explicitní scény nevadily, dodaly ten správný odér šílenosti a perverzity, a dokázaly, že režisér asi opravdu nebude tak úplně normální. Což je, pro nás diváky, jedině dobře.

Na jednu stranu nádherný film - citlivý, pečlivě natočený, se sympatickými postavami a s povedeně nenásilným seznámením s velmi zajímavou japonskou tradicí. I přes vážnost tématu, která se v několika scénách projevuje velmi silně (především během některých obřadů, a v samotném závěru), dokáže vyloudit úsměv na tváři a vtěsnat do příběhu typický asijský humor. Na stranu druhou ale v některých místech zdlouhavá a trošku, trošku stereotypní podívaná bez výraznějších zvratů, což by nevadilo u snímku typu 3-iron, který prázdné pasáže vyrovná poetičností a krásou detailů, ale u "lidového vyprávění" jako je Okuribito to není to pravé.

Koncentrovaná deprese. Hypnotická, oslňující, krásná.

Často se poslední dobou setkávám s filmy, pro které je typické heslo "vítězství formy nad obsahem". Podobně je tomu tak i u Aloise, s tím rozdílem, že ona forma není až na způsob ztvárnění nijak převratná, a obsah je na takové úrovni, že by nad ním zvítězila i animace o několik kategorií slabší. Pokud se Nebel vážně dostane do boje o Oscary, zanevřu na tato ocenění ještě více než jsem učinil již loni, kdy sošku pro režiséra získal rutinér z King's Speech namísto Christophera Nolana.

Původního Englishe mám poměrně v oblibě, takže jsem se tohoto "Rebornu" velmi, velmi bál. Všichni víme, jak podobná pokračování často dopadají. Ale nakonec jsem byl vcelku příjemně překvapen. Ano, děj je stupidní, ano, jakákoliv originalita chybí, ano, pointy většiny vtipů jsou předvídatelnější než konec Harryho Pottera, a ano, Atkinson už jen filtruje své staré grimasy a skeče, ale přes to všechno film víceméně funguje a v kategorii komediálních jednohubek se jistě neztratí. Stejně si ale stojím za tím, že když už se Atkinson chtěl vrátit k některé ze svých starších postav, měl si vybrat Černou Zmiji.