Gilmour93

Srovnávat s Kontaktem to může jen ten, kdo se udeřil hlavou o disk radioteleskopu Observatoře Arecibo. Jak to prase potící se Charlie tu vizáží a psychopatickými návaly lehce připomíná Douglase z Volného pádu, ale jinak padá jen divák. Kolem dialogů jak z pomocné školy, tragikomických triků a bizár momentů jako třeba propadnutí hotelových van či výběr Sheenových slunečních brýlí. Twohymu se musí nechat, že v Pitch Black předvedl velký kvalitativní vzestup, ale znáte to, ode dna se vždycky nejlíp odráží..

Muži na tahu za ideály z dob studií, jenže „nebýt sráč“ nyní naráží na dříve neznámý limit zodpovědnosti k blízkým i k sobě.. Kombinace třeskutého, sexismem uleptaného humoru Kolečkova typu a dramatu ve stylu Soukromých pastí, kterému k životnosti bolestně schází plastičnost ženských postav. Nějak extra mi nesedla, teda kromě Lenky Filipové kašmírované zepelíny..

Používáním Versaillské smlouvy výrazně klesá na usedlosti Berghof spotřeba toaletního papíru, Britové neví, jestli politiku appeasementu prosazovat rezervovaně, nebo nabubřele, Francouzi čekají, co udělají Britové, Československo s Polskem si užívají zrady v kleštích dvou mocichtivých maniaků a tak snad jedině Rusové přicházejí s mírotvornými nápady a nebýt jednoho krutého Asiata a závěrečného odhalení trocha těch slov a činů politbyra, co byly tradičně lží a zločinem, jeden by i řekl, jací to byli tehdá féroví chlapíci.. O samotném Paktu je sice až poslední půlhodina, ale ta chronologicky řazená baráž před tím nechá komplexně nahlédnout do pohnutek těch, co volili mezi válkou a hanbou a nakonec se jim dostalo obojího..

Začneme židovskou anekdotou: Kohn se vrací s manželkou z biografu. „To byl bezvadný film, miláčku. Já jsem smíchy napůl mrtvá.“ - „Opravdu? Tak to půjdeme zítra ještě jednou..“ Funès gesty i grimasami rozhodně nešetří a pouliční piti piti pa je neuvěřitelně energické, ale co se týká roku 1973, ta někdy až infantilní ztřeštěnost kolem motivu záměny poněkud bledla vedle toho, co když vidí včeličku létat z květu na květ a zachovávat tak kontinuitu života, je k smrti dojat.. Pane Kohn, ať už je jakákoliv, v případě Rabína Jákoba vám radím, ať ten proces proměny paní Kohnové nedokončujou..

Nemělo to být jen o voláncích na rukávech a límcích, ale i o lidech, co se nebojí zašpinit si ruce, aby vytvořili něco pro svět, kterému slouží (s tím, že ženy samozřejmě obětují mnohem víc). Jenže místo procházky okrasnou zahradou, za kterou jde vidět nápaditost a práce, se musíte klestit předvídatelným romantickým chabaždím, planým vizuálem a plevelem botanicko-životních dvojsmyslů. Že bude na konci Ludva zářit jak sluníčko se dalo čekat, zbývá se jen vsázet, jestli u emancipované zahradní architektky přijde dřív odhalení traumatu, nebo vyvrcholení s gentlemanským zahradním architektem..

Prchavé šero poskvrněné mysli, nad kterou monstrum válka přebrala kontrolu, aby mezi automatismy tahala za nitky emocí a intelektu. Nastává další dlouhý den, v jehož drtivé většině se nic neděje, ale garantuji vám, že na to, co se stane do jeho sklonku, byste ráno ani nepomysleli.. Nedostatky v logice bych tomu nevyčítal, ve válečném běsnění je jich plno. Nečekal jsem, že bude Hemmings v roli takového charakteru tak dobrý..

Originality jsem tam na téma body swap moc nenašel, spíš jen scénáristickou bezradnost u zpovědnice ve zkušební kabince a trapnost u nastavovaného konce. Kdo ví, kde by to bylo bez Vince Vaughna, který obě polohy dává s přehledem (obzvláště tu, kde může ječet) a nechci si ani představit, jak by to vypadalo, kdyby byl na jeho místě třeba Rob Schneider. Oh, wait.. P.S.: Co se týká hororů pro mládež z posledních let, začínám být doslova alergický na slovo „literally“..

Reed between the lines.. Jedovatá pastva pro oči, která se cestou zasloužené kontroverze zaobírá tématy sexuální frustrace a zneužití moci. Od interiérů z bílých kachliček připomínajících umývárnu až po osud otce Grandiera přibližujícího se mílovými kroky k Bohu ta dekadentní relativizace hříchu umí znepokojit. Škoda těch až příliš „cirkusových“ pasáží, kde to „klauni“ (Michael Gothard) posouvají nepatrně jinam, než bych si přál..

Noyce chtěl rok po De Palmovi kout žhavé železo, ale výsledkem je Mission Imbécile. Zatímco Kilmer se svými převleky osciluje mezi Duanem Dibbleyem a východoněmeckým hercem z gay porna, špionážní zápletka s romantickými prvky nikde nekolísá a rovnou se usadí na sofa vedle nechtěné směšnosti a debility. Zůstane jen myšlenka na dosahování studené fúze s Elisabeth Shue, což by mohlo být něco jako humidování v Návštěvnících..

Kdo je tady uličnický dobrodruh Rick OˈConnell, statečná kráska Evelyn a sidekick Jonathan je jasné velmi rychle, chybí jen vyměnit egyptský písek za amazonskou vodu.. Občas se tu objeví srovnání s Indianou Jonesem, tak ho použijme, ať vidíme, jak je to vlastně daleko. Cíl je společný, ale u prvních třech dílů Spielbergovy série se neobjeví to, co tady bolestně přebývá. Flashbacky, které mají rychle představit mytologii. Jako by se tvůrci báli, že ty informace nebudou umět zakomponovat do děje, případně, že to dětské publikum nepobere, ale přitom tím jen podporují lenošení divákovi představivosti (pravým opakem je třeba stručný výklad profesora, obrázek Archy a Williamsův motiv). A pak ten obligátní CGI sajrajt, který se v závěrech z neznámého důvodů upíná na to, že čím bude delší, tím bude lepší.. P.S.: Úvodní znělka produkčního studia chtěla asi naznačit, že Money…nothing else matters..