xxmartinxx

Film, který v rozhodujících chvílích utíká k nadsázce jako k argumentu své neškodnosti, i když veškeré implikace jsou totalitárně děsivé. Táhnou to herci, kterým se občas povede vtip, ale je fakt strašidelné, jak moc se u toho lidi chtějí smát. Sice jsem z toho neměl morální kocovinu jako z Teorie tygra, to ale především proto, že mi nebylo jasné, co z filmu má přesně vyplývat. Jak moc se snaží vztahovat k našemu světu a jak moc chce čerpat z frustrace lidí? Protože to očividně dělá, ale v jaké míře a proč vlastně? Není nic horšího než představa "obyčejných slušných lidí, co berou spravedlnost do vlastní ruky", protože kam to může vést, jsme viděli nedávno, když se jiný senior stal prvním českým teroristou a málem to vedlo ke smrti desítek nevinných. Pán to taky myslel dobře a taky myslel na přežití svojí komunity, kterou je potřeba ochránit proti iluzorním a karikovaným "vetřelcům". Měl jsem možnost po filmu debatovat s diváky v rámci akce Bio skeptik Městské knihovny, kde se všichni hlásili k tomu, že 1) veškeré násilí ve filmu je nadsázka a nemá být bráno vážně a 2) poučení filmu je, že lidi musí dodržovat pospolitost a přiměřenými prostředky se bránit. Což je nesmírně bizarní, protože film nenabízí jediný "přiměřený prostředek" a veškerá řešení jsou založena na zcela nadměrném násilí (které podle diváků nic neznamená) nebo náhodě - a nikdo z přítomných nebyl schopný ten rozpor nějak komentovat. (Dál spolery.) Teroristka nabízí problém a protože nechce z Janžurové udělat vražedkyni, volí deus ex machinu, která vše vyřeší. To nechává konflikt v podstatě otevřený a odpověď nenabízí - a před titulky je naznačeno, že se systém uzavřel do nekonečného cyklu, kdy vyhrožovat násilím je jediné, co může alespoň hypoteticky vést ke zlepšení systému. Což by asi mohl být platný politický statement, kdyby si ho film uvědomoval. Jenže protože hranice nadsázky, parodie a výpovědi jsou (záměrně?) zcela zamlžené a neexistující (aby se filmu nedalo nic vytknout pod rizikem osočení z přílišně doslovného čtení?), nejde než pokrčit rameny. V důsledku film neříká nic o ničem, nicméně je svědectvím o paralyzovanosti a impotence "slušných Čechů", kteří své argumenty i řešení částečně vědomě směřují mimo realitu do světa nehmotné nadsázky, a pak se diví, že se jim nedaří navigovat v prostoru mimo svou hlavu.

Rozhodně ne nejlepší, ale nejvíc fascinující film devadesátkové renesance Disneyho. Obrovské ambice při výběru kanonické předlohy se mísí s megalomansky komplexní animací a témata knihy (v první řadě potlačené sexuální pudy + samozřejmě architektura) se mísí s transformací příběhu během let (práva menšin + melodrama) a dětskou pohádkou opatřenou příslušným filtrem, takže může pár vteřin dělit vtipy o prdění od hrůzyplného chorálu o upalování cikánek, co nechtějí mít sex. Ambiciózní exces nerozumu a odmítnutí vlastních limitací, kde se disneyovský kýč (kde musí každý přežít a dojít naplnění) a romantická tragédie (kde musí všichni co nejděsivěji pojít) rvou bez naděje na vítězství kohokoliv. Umím si představit dát tomu mišmaši odpad i pět hvězd, ale jak říkám, jsem v první řadě fascinovaný tím, o co se Disney pokusil, a zaujatý způsobem, jakým selhal. V dnešní době sázek na jistotu a objektivně nenapadnutelných rozhodnutí je demonstrace odvahy a arogance producentů před třiceti lety dost osvěžující.

Chápu, že určitá prázdnota a pocit zbytečnosti může být pro mnohé odrazující, ale nakonec právě v tom, že navzdory nejistotě vlastního počínání v něm hrdinka pokračuje a nám dovoluje přemýšlet o tom, jaký to má smysl, spočívá jádro filmu. Je to poměrně nekompromisní s odhodlání zůstat při zemi, proto hrozí, že se to stane přízemním filmem - ale já z toho dokázal načerpat dost zážitku.

Slow burner, který mám tím radši, čím víc od premiéry uplynulo, a čím víc jsem o něm mohl slyšet a číst a čím víc jsem o něm mohl přemýšlet, Peele je opravdu skvělý na mix filmu, který je intuitivně zcela děsivý, ale taky má silný společenský komentář.

Zelená kniha mínus kýč a white savior. Film zlý vůči všem včetně protagonisty, jemuž dává neustále příležitosti stát se sympatickým, on je ale ignoruje. Zajímavě podvratné vůči filmovým zvykům a přitom neironicky výpovědní o svém tématu, které se daří nezpoštit.

První půlhodinu jsem byl nadšený. Připomínalo mi to Maddina s jeho přestylizovaným pseudobrakem, na kterém dost ujíždím. Jenže Fassbinder tu postrádá jakýkoliv cit pro tempo a gradací a ke konci už jsem umíral nesnesitelnou monotónností a nudou, což by u homoeroticky provokující cinefilní exhibice nemělo být možné.

Ne že by smutná deziluze a budování srdečné komunity okolo nesmyslu nebyly zajímavé náměty, ale s flat earth už to je poněkud mlácení mrtvého koně a chtěl bych asi "něco víc".

Ten film je strašně ošklivý, strašně nemotorný a veskrze nudný. S donem Quijotem to krom povrchních dějových paralel souvisí tematicky tak málo, že vůbec nechápu, proč bylo pro Gilliama tak zásadní, aby ten film vznikl jako jeho adaptace.

Nedivím se, že Heinemanovým dalším filmem bude fikční A Private War. I ve svém druhém velkém dokumentu se obrací k fikčním postupům a přináší poctivou podívanou, z dokumentaristického hlediska je ale problém s tím, že "to všechno přece víme". Věřím, že až se bude moct u stejného tématu věnovat intimnímu rozpracování postav víc než třídění informací, tak mu to víc sedne.

Aby dokument existoval sám pro sebe, nedává moc smysl - musí k někomu mluvit. A pak je problém, když říká jen známé věci známým způsobem. Jestli Země kartelu někomu otevřela oči, musel být do té doby slepý a hluchý. Aby to fungovalo, muselo by to buď být sestříháno v opravdu intenzivní zážitek, který by fungoval hlavně emocionálně, nebo by se musely získat zcela unikátní záběry. Ani jednoho se nepovedl dosáhnout v plné míře. Takže jde v důsledku spíš o ilustraci známé situace.