xxmartinxx

Rozhodně není náhoda, že zrovna tahle pohádka se tak zapsala. Režie je hodně aktivní a třeba některé kamerové zoomy mě zaskočily svojí moderností. Vybudování příběhu kolem aktivní hrdinky je mnohem dál než současné pohádky. Sice i tady platí, že pohádkový žánr je prostě moc velká limitace, abych to v dospělosti mohl plně docenit - příběh je vázaný zákonitostmi a klišé, jimž musí jít proti veškeré přirozenosti naproti, a tím se ochuzuje o svůj potenciál. Příběhově nejsilnější je Popelka (samozřejmě) ve chvílích, kdy je pohádce o Popelce nejvzdálenější.

Ne že bych se několikrát upřímně nezasmál (ve chvílích, které vtipné být měly) a byl jsem dopředu připravený na to, že je pointa celého filmu dost banální (což má být samozřejmě chytrá subverze jako úplně všechno poslední dobou), takže mě to nepřekvapilo a nevadilo mi to - ale většinu času jsem se stejně jen nudil a nudil a nudil.

Překvapuje mě, že napojení na mangu/anime není jen povrchní, ale celkem hluboké sžití s tradicemi, takže předpokládám,ž e američtí scenáristé přistoupili k materiálu celkem citlivě. A to v takovém detailu, jako je pseudoněmecký název bojového umění, který v sobě nese kus posedlosti Japonců pro jakkoliv nesmyslné odkázání se na evropskou kulturu. Pak je tu taky nepřirozená provázanost příběhu s vymyšleným sportem, který hraje pro život postav automaticky důležitou roli, 300 letá dokonalá žena submisivně přijímající roli dcery, protože tak (z nějakého důvodu?) fyzicky vypadá, tajuplné postavy mimo dobro a zlo nedotknutelně procházející děním (Connelly), naivní hrdinové s naivními cíli, kteří musí bojovat epické bitvy, i když by se radši od rána do večera hubičkovali.... a tak dále. Problém je, že všechny ty věci, které jsou nepochybně nesmysly, jsou v japonských seriálech/komiksech rozprostřené mezi desítky epizod/čísel a každý nesmysl je do až nesnesitelného detailu okecán tak, že jeho funkce pro příběh a psychologii postav se jeví zásadně a nevyhnutelně - kdežto v Alitě to vychrleno celkem překotně a bez skutečného zájmu a možnosti emocionální - hrdinka je nadšená z toho, že poznává svět ghetta a je to pro ni očividně pozitivní zážitek, takže je těžké chápat, že bychom měli toužit spíš po městě v oblacích, které se v tu chvíli naprosto zbytečné. Emoce a motivace postav se mění nahodile a skokově. Alita je jako rešerše na námět na anime bez toho, co dělá anime tak působivým. A místo toho zbývá jen pokroková digitální animace, která mě ale upřímně řečeno sama o sobě moc nezajímá, když není využitá k něčemu lepšímu. 5/10

Je to vlastně fascinující střet vejdělkovsky vykořeněného světa bez hmatatelných problémů, kde jsou přitom přítomny traumata jako rakovina relativně mladého člověka a bezprostřední smrt v rodině. Problémy jsou všudypřítomné, ale postrádají jakoukoliv hmotnost a všichni trpí smutkem nonšalantní otrávenosti. Postavy řeší, jak co nejpohodlněji katalogizovat svůj život bez nutnosti užití morálky, citu a zájmu o cokoliv krom bezprostřední pohodlí. Hrdinky jsou tentokrát méně amorální, než je v českých filmech běžné, protože je odstraněno vše, vůči němu by šlo takový vztah vůbec vyjádřit (a když se to odnikud objeví, zachovají se postavy samozřejmě nejhůř, jak jde vůbec vymyslet). Celá jejich cesta je především o stvrzení toho, že jejich život je dokonalý právě takový, jaký je, a lidé jsou tím divnější, čím víc se jejich povaha a situace odlišují od těch našich dam. Je to uklidnění, ale také varování před jakoukoliv myšlenkou se mít nějaký zájem a definovat se jakoukoliv konkrétní vlastností. Snaha vší silou zabránit změně je je nejsilnější motivace nejvýraznějších činů - a rámovaná je jednoznačně kladně. Je to něco mezi splněným snem a noční můrou.

Nestřídmé filmařské exhibice patří mezi moje nejoblíbenější filmy, možná proto jsem vůči nim tak moc alergický ve chvílích, kdy mi nesednou a něco mi na nich vadí. Styl Ramsay mi přišel křečovitý a upachtěný už nejednou dřív, a zde to jede jen na stejné vlně. Za každým záběrem, za každou zkratkou, za každým symbolem, za vším je vidět tolik moc okázalé snahy ohromit jiným než prvním nabízejícím se řešením - ale pro mě z toho plyne naprosto nulový zážitek, kde se občas usměju nad zajímavou výpustkou nebo nečekaným střihem - ale bez nějakého pocitu finesy nebo opravdové účasti. PS: přišlo mi trochu legrační, že si Ramsay u hrdiny nedokázala vybrat mezi traumaty z dětství a PTSD z Afghánistánu, tak na férovku rozjela oboje. Talk about overkill.

Kdyby pod tím byl podepsaný Drew Goddard, bylo by mi jasný, že ta malátnost a topornost řemesla je záměr, stejně jako umělé vedení herců a infantilní neschopnost veškerých postav, které se nepřestávají divit a nechápat, co se okolo nich děje, jako by z minuty na minutu ztrácely paměť a nikdy se nepohybovaly ve skutečném světě (aby měly jednou za deset minut záchvaty geniality v odhadnutí řešení hádanek bez jakkoliv přesvědčivého vyvozování). Takhle ale tápu, jestli to má být parodie na Saw, nebo jen jeho hodně špatná variace. Ale protože z obou možností nic moc nevyplývá (i kdyby to záměr byl, tak krom poukázání na nesmyslnost tu není nic dalšího), tak nemám moc motivaci to řešit.

Přijde mi to jako fascinující námět - hypochondrie moderního věku. Ale tvůrci se rozhodli ho proměnit v hodně intenzivní ukolébavku,

Tak tohle bylo tak koncepční a umělecké, že to ztratilo jakýkoliv náznak lidskosti. Ne že by lidskost byla nějaký nutnost a zcizení může být silný nástroj - ale tady to působí tak upachtěně a prázdně, navíc nekonečně repetitivně, že nebylo snadné u toho hodinu vydržet. Utáhlo by to slušnou desetiminutovku, pak by to bylo hodně dobré.

Nesmírně nepříjemný divácký zážitek a krutá power-play mezi učitelem a davem nevypočitatelných teenagerů, kteří vycítí každý náznak slabosti. Chápu nízké hodnocení - je dost obtížné vydržet tu neustále se stupňující trapnost. Jenže právě o tom to je.

23 minut nudných lidí, jak dělají nudné věci a říkají jim problémy. U Na krátko se povedlo aspoň zaplnit stopáž.