xxmartinxx

Plný film, do kterého tvůrci formálně i obsahově vsadili velké množství nápadů, přičemž se ale drží určité strohosti a minimalismu - a právě kombinace těch dvou protichůdných aspektů je tak zajímavá.

Barry Jenkins je pro Akademii vážně požehnáním. Ve chvíli, kdy od intimního dramatu v Moonlight přešel k důslednější ilustraci systémového rasismu, milosrdně utekl do minulosti a umožnil tak divákům obrnit se hradbou časového odstupu - i když by se takový příběh klidně mohl odehrávat dnes. Fakt je skoro legrační, s jakou úpěnlivostí americký mainstream dokola objevuje, že v 60s a 70s byl v USA fakt rasismus - a s jakou elegancí se vyhýbá současnosti. Je to tak pohodlné. Stejně jako je naprosto jasné, že Jenkins hodně chce mainstreamové uznání a zatímco věřím, že minule šlo o upřímný střet oscarové poptávky a jeho tvůrčí nabídky, If Beale Street Could Talk už působí jako film od prvního písmene scénáře koncipovaný pro ceny a dojímání. A to nebývá dobré.

Zajímavá anekdota, ze které by šlo nepochybně udělat zajímavý film (viz F for Fake od Wellese), kdyby nebyl pojatý jako Oscar bait.

Velmi líný film, který hledá zkratky a výpustky právě v těch chvílích, kdy by mohl přinést něco zajímavého - a nejzajímavější je, jak okázale se tím chlubí. Zajímavý pokus udělat ze záporu klad. Co se týče Balea - přijde ještě někomu herecky zajímavý? Myslím, že už celkem dávno zaparkoval v kategorii nudných superherců, kteří za každou roli dostanou dvacet nominací na ceny, ale upřímně je každýmu dávno ukradený.

Je to svým způsobem nesmírně bizarní a symptomatický úkaz. Jako film naprosto o ničem, ale co a jak a proč se snaží říct říká ledasco.

One Punch Man úplně nepřekonal svůj gimmick, tady se ONE dostává podle mě mnohem dál. Baví mě jeho koncept směšně over-powered protagonistů ztvárněných minimalistickou animací, kteří se nutí ve světě, který jim nepředkládá dostatečné překážky. Tady se navíc do kontrastu s neomezenou mocí hrdiny pokládají jeho osobní komplexy mnohem účinněji než minule. A možná nejdůležitější je, že jsou jeho schopnosti lépe postaveny do kontextu okolí a dovolují vedlejším postavám docházet ke katarzi. Dost mě to baví.

Krásná animace, byť třeba s kamerou se dalo dělat podle mě víc. A dobrý nápad, i když i tady to není na doraz - je tu fakt hodně postav, které nemůžou mít prostor samy pro sebe a zároveň kradou čas z ústředního konfliktu. Pár momentů bylo hodně vyčnívajících - ale tím spíš jsem viděl u tohohle fajn filmu nevyužitý potenciál.

Adaptace klasické literatury mají v 90 % tu nevýhodu, že jsou adaptovány jako kusy historie, pohledy do minulosti, v nichž je automaticky nostalgie, respekt a sošnost. A to i v případě, kdy se adaptují díla věnující se palčivým aktuálním problémům, díla skandální, narušující konvence a slušné mravy. Zapomíná se, že tyto knihy nebyly psány jako historické romány, ale jako současná společenská dramata. Paní Bovaryová není základní dílo literárního realizmu náhodou - jde o komplexní příběh, v němž je doslova uvězněna nálož emocí čekající na neřízenou explozi. Jeho přední devizou je nekompromisní protagonistka - taková, k níž nejsou budovány sympatie ani antipatie, její skutky jsou v důsledku především tragické svou banální bezvýchodností, zbytečností a prázdnotou. Emma Bovary není dobrosrdečná dívka v deziluzi, svým manželem pohrdá prakticky od prvního okamžiku a je aktivní strůjkyní svého neštěstí, které mohla v jakémkoliv bodě odvrátit, kdyby byla schopna nadhledu. (A neschopnost tohoto nadhledu, částečně zaviněná sebou, částečně společností je ústředním tématem románu.) Madame Bovary udělala moc špatných věcí na to, aby si zasloužila sympatie - její patologická nenávist byla až komická (když šla na nákup po levé straně chodníku, řekla manželovi, že šla po pravé, aby mu mohla lhát ještě o kousek víc). Zlikvidovala všechny okolo - ale především samu sebe, v důsledku čehož se nedá ani jasně odsoudit. Neříkám, že literární adaptace musí být za každou cenu věrná. Problém je, když odchylky, zkratky a zploštění nejsou výsledkem vlastního tvůrčího záměru, ale prostě nepochopením díla. A to jsem se zatím věnoval jen čistě "tématům" a ne mnohem objektivnějším věcem, jako že jsou sice zachovávány dějové prvky, ale jsou zcela přetrhány jejich vztahy k psychologii a motivacím postav (běžná chyba adaptací). Tady je prostě holka jen politování hodná a smutná a zároveň nesmyslně inteligentní - zásadně jí chybí naivita, která přitom vše, co se v příběhu děje, drží pohromadě. (Na konci románu není překvapený čtenář, ale právě hrdinka, protože jako jediná vůbec netušila, do čeho se řítí.) Chybí jakékoliv nuance vnitřního rozpoložení i funkčnosti prostředí, prostě se jen odškrtávají nutné položky. Když se chce v knize Bovary projet na koni, musí si nejdřív sehnat dámské sedlo - ve filmu prostě naskočí obkročmo na koně a jede. Limity jejích možností, které jsou pro děj tak zásadní, jsou přítomny jen na té nejvágnější rovině. A na konci se Mia poslušně sesune k zemi uprostřed louky a dostane se jí milosrdné zatmívačky - místo několik stran dlouhého detailního popisu nelidských křečí, bolesti, halucinací a zvracení krve za přítomnosti pětileté dcery (která ve filmu neexistuje) a víceméně kohokoliv z vesnice, kdo byl zvědavý se na konec té výstřední ženštiny přijít podívat jako na cirkusové představení. Je to jen vyžvýkaný vkusný a kvalitně natočený film - a to jako zpracování jedné z nejzásadnějších a k tomu tak nelidsky dobře napsaných knih nestačí.

Vlastně platí to samé co u Trierova Jacka - generické dvě hodiny s režisérem, který ztratil jakoukoliv možnost šokovat nebo překvapit, protože v tomhle ohledu už nemá kam svoje dílo vystupňovat od svých minulých věcí. Jenže zatímco dvě hodiny s Trierem strávím rád, Noe mě neskonale nudí. Debie občas udělá něco pěkného s kamerou, potud dobrý, ale z Trierova tlachání si pořád vezmu dost vtipu a zábavy, tady jen čekám, až to uteče.

Jeden z těch filmů, kde jen zhruba sleduju příběh, protože energie každého záběru je tak velká, že soustředit se na víc není moc potřeba..