Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Akční

Recenze (4 768)

plakát

Hmyz (2018) 

Vzhledem k tomu, že ještě Šílení považuju za špičkové, jsem neměl důvod očekávat, že je Švankmajer za zenitem - takže neberu jako výhru, že tenhle Deadpool pro intelektuály není přímo špatný. Má několik zajímavých momentů, několik ukázek důmyslnosti (už chvíle, kdy Švankmajer "musí" opakovat záběr, ve kterém avizuje, že scénář vznikl na jedno posezení, je v dobrém slova smyslu symptomatická pro humor a smysl filmu). Určité zastaralost na mě ale sálá. Celá linie s bořením čtvrté stěny je v důsledku spíš banální a v době snadné viditelnosti do zákulisí každého filmu díky různým internetovým klipům působí strašně neobjevně. Na jednu stranu oceňuju výrazné oddalování uspokojení diváka a narušování potenciálních vrcholných scén, ale tenhle gimmick se mi celkem rychle okoukal. Ke konci jsem jen přemýšlel, kde končí tumpachovost záměrná a kde už se odhaluje limit tvůrce (například prostříhávání na akci s Lábusem, která se vždy po dobu nepřítomnosti diváka úplně zastavila - měl být i tohle metakomentář, nebo jde prostě o vypravěčskou chybu?). Abych to nějak shrnul, Hmyz působí jako film vynikajícího a důmyslného filmaře, který už ale vymýšlí a inovuje tak odděleně od světa, že mu prostě nestačí. Je cosi smutného na scénách, které mají zjevně překypovat podvratností a nekonvenčností, ale prostě nestíhají dnešnímu kontextu. Pro někoho bude tohle vytržení z dneška atraktivní a vlastně to chápu, ale osobně to ve mně vyvolávalo spíš lítost. Lítostí k tomu, že i lidi jako Švankmajer musí zestárnout a že se to (s velkou pravděpodobností a jen občasnými výjimkami) musí projevit na jejich tvorbě. Není to lítost nad Švankmajerem jako takovým, který našel i ve svém věku dost energie natočit film, ale nad lidskou smrtelností a nad tím, že Švankmajerův talent není nesmrtelný a nebude se manifestovat napořád.

plakát

Příběhy z Jodoku (2008) 

Spring Time for Kim-čong v plné parádě. Drzý koncept se ukazuje jako naprosto funkční, mrzí mě jenom, že se mu tvůrci víc neodevzdali a nešli do větší stylizovanosti.

plakát

Takiego pięknego syna urodziłam (1999) 

Jeden z nejvlivnějších polských dokumentů byl sice dohnán následující dekádou vystavujícím lidské soukromí už zcela běžně, ale to jeho hranu obrousilo překvapivě málo.

plakát

Bratři (2015) 

Další z řady polských dokumentů, kterým chybí málo k tomu, aby se mohly vydávat za fikční film. Staroń mi přesto přijde trochu nenápaditý a ne tak precizní ve střihu i kameře, jako někteří jeho mladší krajani.

plakát

Gwizdek (2012) 

Skvělý koncept - týpek je rozhodčí u vesnického fotbalu, kde zažívá chvilkové pocity moci, zatímco doma ho máma sekýruje jak děcko. Polsko zjevně má rádo svoje kuchyně a není se čemu divit - odehrávají se v nich zřejmě větší dramata než na jevišti.Chápu, že v Americe to rezonovalo víc, tady podobné věci přece jen vidíme častěji. 3 a 1/2

plakát

Nemáš ani zdání, jak moc tě mám ráda (2016) 

Pro mě jako pro velkého fanouška In Treatment je tohle rozhodně vděčná podívaná. Minimalistické nastavení, 95 % stopáže HD detail lidské tváře, která vypráví a vyprávění se jí odráží v obličeji, což je silnější než jakákoliv rekonstrukce. 76 minut je poměrně zápřah, zvlášť když Lozinski dokonce vůbec nemění úhly a rámování - je to absolutní strohost. A to je na tom to fascinující, i když usledovat to doma bylo tak těžké - lepší je asi sedět v kině a buď usnout, nebo ne, ale být stranou od všech ruchů.

plakát

Nauka (2016) (studentský film) 

Plující kamera, precizní kompozice, okolo lidí (dětí) nekonečný prostor plný neuchopitelného komplexu informací. Efektní ve svém jasném sdělení.

plakát

Lesní rituál (2017) 

Je skvělé, že po desítkách, možná stovkách filmů jde pořád najít způsob, jak udělat les strašidelným místem. Film, který jen pomalu odkrývá karty a končí úplně jinde, než by divák tušil. Hodně příjemné, hodně svěží.

plakát

Hon na pačlověky (2016) 

Baví mě Waititiho verva, se kterou oživuje existující koncepty. Nebojí se nařčení z neoriginality, nesnaží se dokázat divákovi, že nabízí "víc". Místo toho takřka k dokonalosti dovádí něco, co k ní doposud nebylo přivedeno právě proto, že se filmaři báli takové čistoty provedení. K tomu mě navíc baví Waititiho budování filmového světa, která zjevně není zcela realistický, ale není ani přímo nadrealistický - zkrátka cosi mezi, co překvapivě funguje. Plus sympatické postavy. Plus dokonalý timing.

plakát

The Cloverfield Paradox (2018) 

Nejenže je ten film hloupý a nudný, on je i dost blbě natočený - tak blbě, jak americké áčkové produkce bývají málokdy. Naprosto chápu rozhodnutí vypustit to znenadání, aby to co nejrychleji vidělo co nejvíc lidí, než se roznese, jak veskrze špatné to je.