kleopatra

Milé hudební road movie s černošskou muzikou, co vás rozpohybuje nebo aspoň rozluská, připomíná pohádku, kde zvítězí, kdo má kytaru v ruce a blues v srdci. Souboj s kytarovým mágem Steve Vaiem rockovým pamětníkům zvedne přinejmenším koutky.

Jake! Opět jeden z mimořádných mužských hereckých výkonů, který vévodí filmu s tématikou ne zcela otřelou, ačkoliv hyenismus v médiích není novinkou. Ten tady ale vnímám spíše jako pozadí, v centru je Slídil a jeho schopnost chladně manipulovat. Je dlouze a dobře připraven, jako šelma číhající na svou kořist, a když vystartuje, z mentorů se stávají jeho loutky. Hodně dobrý film.

Přikláním se na stranu neomráčených, přičemž respekt, dílo je to pozoruhodné a zaviděnístojící, o tom žádná. Na mé prvotní nadšení z formy ale docela brzy sednul prach nudy. Keatonovi přeju jen to nejlepší, jeho výkon je brilantní a zaslouží si obdiv. Pokud bych ale směla doporučit pecku o existencionální krizi kumštýře, tak přihřeju polívku filmu Synecdoche, New York s nedostižným Philipem Seymourem Hoffmanem.

Já nevim, že se ty Američani nedokážou normálně pozdravit? To je samý exaltovaný svídy, hany, hej, háj a všichni jsou gódžs. Vztahovky, kde se rodina sejde v časovém a prostorovém úseku, jsou živná půda pro katarzní mazec a dobrej film, na tomhle poli ale vyrašila zbytečně ukecaná vata. Škoda toho sympatickýho obsazení.

Frank je o týpkovi Jonovi, co se stane shodou náhod členem bizarní kapely, kde se cítí jak Alenka za zrcadlem a podivnou grupu se z pudu sebezáchovy snaží směřovat do konvencí. Oni mají dar, on má rozum. Chvíli mu trvá, než pochopí, že na Franka a jeho partu racionální kroky jako skládání písní a koncerty polknutelný masou mají rozkladný účinky. Cíl je děsí, cesta osvobozuje. Z filmu jsem paf přesto, že v práci se taky pohybuju mezi lidma, který jsou jiný, ale o dovolený si to nechci tahat do baráku, jenže jsem netušila, do čeho lezu, a bylo to tak nádherný a originální a čistý... a to křehký Frank zpíval o pochcanejch smradlavejch hajzlech ... ale taky "pojďte mě obejmout, miluju vás všechny".

Spokojila bych se s odpadem! bez dalšího vyškrtáváníse z energie, ale bylo na mě naléháno, že to mám prý vysvětlit, tak se jdu hájit. Zkraje chci říct, že Triera jsem respektovala jako tvůrce, který se nebojí točit si podle svého a snášet i nenávistné reakce. Prolomit vlny jsem kdysi rozdýchávala pěkně dlouho a žasla, jak to přes syrovou formu bylo plné citu, u Dogville mě fascinovalo přesné vyhmátnutí lidského hyenismu, Antikrist ... furt dobrý, Melancholie ... wtf? a Nymfomanka ... už nemám slov. Škoda, že to není třeba o lupénce, takhle to může vypadat, že mám snad něco proti sexu. Konec světa Trierovi nestačil, teď se na nás ještě musel vydělat a někdo to skutečně rád mazlavé. Já neděkuji!

Takže to máme: nemocná holka se seznámí s nemocným klukem, navzájem se podporují a zamilují a je to podle knihy a je to momentálně hit. Pochopím, že si tenhle film najde svou cílovou skupinu, možná že se bude skládat hlavně z mladých lidí, kteří ve skutečnosti nejsou "v klubu". Mluví se tam hojně o smrti a umírání, většinou s podivným nadhledem a humorem nebo se naopak vedou řeči jak v antické tragédii. Finišovalo se od poloviny filmu a tak moje slzné váčky, na které jsem, mimochodem, měla vztek, už pak neměly co dát. Hlavní představitelka byla výborná, její projev mi přišel jako spásné tlumítko mezi všemi hroty, hodila by se tak do podobného ale klidnějšího Tady a teď. Pokud bych ale chtěla doporučovat k tématu, tak Cenu za něžnost nebo 50/50.

Že jsou doby, kdy jsem z GnR lezla po zdi, definitivně ty tam, mi došlo při sledování tohoto koncertu. Pro ucho to vlastně žádná zásadní změna není, Axl zpíval i na začátku spíš svou vášní než školeným hlasem a potud palec nahoru, ale dívat se na to dneska dá jen s pár promile a já tolik nepiju. Kapela, která kdysi disponovala jako celek nezměrnou dávkou přitažlivosti, je pryč. Novým muzikantům se nedá upřít, že umí a ctí originální aranže i zvuk, ale celý ten cirkus stojí a padá na jediném původním členu - Axlovi, který z důvodů, jež ze zbytků úcty nemám to srdce vyjmenovávat, působí prostě trapně. Je zvláštní, že tajtrlíkování sedmdesátiletého Mika Džegra mi zdaleka tak hluboko pěst do žaludku nevráží. 3* s ohledem k předešlým zásluhám.

Tenhle film se asi bude líbit podle stavu vašeho domácího (ne)štěstí a rolí, jaké jste si vylosovali a jak je unesli. S konstelací kolem Maisie je režií nakládáno nejcivilněji, jak jen to jde, a proto nemusíme tlak na slzné váčky odhánět jak masařku, naopak je nám dopřáno nechat se vzájemnými vztahy jakoby mimochodem pohltit, spřádat si v duchu kuriózní scénáře budoucnosti rodičů uvláčené Maisie a přát tomu dítěti krapet upřímné pozornosti a stability. Za scénář, režii i perfektní výběr herců v čele s mrazivě přirozenou Onatou Aprile 4* a fous.

Baví mě, jak se nejen Piper, která se do vězení dostala jakoby omylem, ale všechny charaktery vyvíjí. Baví mě odskakování do doby na svobodě, které strašidelnou ženskou hodí do zcela jiného světla. Naopak mě nebaví momenty, kdy mi příjde můj intr před lety nepohodlnější než tohle vězení. Už nevím, co mě k Oranžový vedlo, ale dneska, jak se blíží konec druhé série, si začínám rozplánovávat porce, protože se ještě nechci s tímhle babincem loučit. Zvláštní je, že hlavní postava mě tolik netáhne, zato vedlejší skoro všechny. Jediný castingový lapsus vidím v obsazení Jasona Biggse - ty Prcičky z něj čiší na sto honů. Kdo se z nich ale dokonale vymanil, je Natasha Lyonne, i když stále je tendence jí obsazovat do rolí silných, trochu obhroublých žen se sklony k nevyžádanému poradenství, ale jinak je to herečka famózní, tady to rozjíždí na celý čáře. Další trefa je v podobě Laury Prepon ze Zlatých sedmdesátek, tentokrát černovlasé a mnohem drsnější. Taky celá černá parta je dechberoucí, nejvíc Lorraine Toussaint jako Vee, co naskočí až do druhé série. Nechybí tu ani náboženská fanatička, buddhistka, transka, ruská šéfkuchařka, svérázná ostraha ... a stejně jako všude se tu drbe, droguje, nenávidí i miluje, sexuje, něco se shání a něčeho se tu zbavuje. Super scénář dovoluje herečkám špičkově odehrát lidi z masa a kostí, ke kterým - teď nevím, jestli bohužel nebo bohudík - si vytvoříte vztah, a v rolích se vyřádit (kde všechny ty úžasný herky vzali?). A že to občas z dáli zavoní telenovelou ... nic nemění na tom, že se jedná o neskutečně vybroušenou a chytlavou záležitost. . PS: neskutečná gradace střemhlav druhou řadou, ale místo třetí série se raději věnujte háčkování, to nebude taková marnost - tohle je škola zlomených srdcí říznutá vyšší dívčí a sešup do rozčarování.