kleopatra

Že jsou doby, kdy jsem z GnR lezla po zdi, definitivně ty tam, mi došlo při sledování tohoto koncertu. Pro ucho to vlastně žádná zásadní změna není, Axl zpíval i na začátku spíš svou vášní než školeným hlasem a potud palec nahoru, ale dívat se na to dneska dá jen s pár promile a já tolik nepiju. Kapela, která kdysi disponovala jako celek nezměrnou dávkou přitažlivosti, je pryč. Novým muzikantům se nedá upřít, že umí a ctí originální aranže i zvuk, ale celý ten cirkus stojí a padá na jediném původním členu - Axlovi, který z důvodů, jež ze zbytků úcty nemám to srdce vyjmenovávat, působí prostě trapně. Je zvláštní, že tajtrlíkování sedmdesátiletého Mika Džegra mi zdaleka tak hluboko pěst do žaludku nevráží. 3* s ohledem k předešlým zásluhám.

Tenhle film se asi bude líbit podle stavu vašeho domácího (ne)štěstí a rolí, jaké jste si vylosovali a jak je unesli. S konstelací kolem Maisie je režií nakládáno nejcivilněji, jak jen to jde, a proto nemusíme tlak na slzné váčky odhánět jak masařku, naopak je nám dopřáno nechat se vzájemnými vztahy jakoby mimochodem pohltit, spřádat si v duchu kuriózní scénáře budoucnosti rodičů uvláčené Maisie a přát tomu dítěti krapet upřímné pozornosti a stability. Za scénář, režii i perfektní výběr herců v čele s mrazivě přirozenou Onatou Aprile 4* a fous.

Baví mě, jak se nejen Piper, která se do vězení dostala jakoby omylem, ale všechny charaktery vyvíjí. Baví mě odskakování do doby na svobodě, které strašidelnou ženskou hodí do zcela jiného světla. Naopak mě nebaví momenty, kdy mi příjde můj intr před lety nepohodlnější než tohle vězení. Už nevím, co mě k Oranžový vedlo, ale dneska, jak se blíží konec druhé série, si začínám rozplánovávat porce, protože se ještě nechci s tímhle babincem loučit. Zvláštní je, že hlavní postava mě tolik netáhne, zato vedlejší skoro všechny. Jediný castingový lapsus vidím v obsazení Jasona Biggse - ty Prcičky z něj čiší na sto honů. Kdo se z nich ale dokonale vymanil, je Natasha Lyonne, i když stále je tendence jí obsazovat do rolí silných, trochu obhroublých žen se sklony k nevyžádanému poradenství, ale jinak je to herečka famózní, tady to rozjíždí na celý čáře. Další trefa je v podobě Laury Prepon ze Zlatých sedmdesátek, tentokrát černovlasé a mnohem drsnější. Taky celá černá parta je dechberoucí, nejvíc Lorraine Toussaint jako Vee, co naskočí až do druhé série. Nechybí tu ani náboženská fanatička, buddhistka, transka, ruská šéfkuchařka, svérázná ostraha ... a stejně jako všude se tu drbe, droguje, nenávidí i miluje, sexuje, něco se shání a něčeho se tu zbavuje. Super scénář dovoluje herečkám špičkově odehrát lidi z masa a kostí, ke kterým - teď nevím, jestli bohužel nebo bohudík - si vytvoříte vztah, a v rolích se vyřádit (kde všechny ty úžasný herky vzali?). A že to občas z dáli zavoní telenovelou ... nic nemění na tom, že se jedná o neskutečně vybroušenou a chytlavou záležitost. . PS: neskutečná gradace střemhlav druhou řadou, ale místo třetí série se raději věnujte háčkování, to nebude taková marnost - tohle je škola zlomených srdcí říznutá vyšší dívčí a sešup do rozčarování.

Renesanční Ferda Mekgajvr nosí nálepku mojí modly a je to boj, který v tomhle případě nezvládám a dávám si opětovné ultimátum, že "když příště nezačne malovat, tak končím!". A jak myslíte, že je to dál? Ne, nechci už trnout, že v dalším díle se Leonardo potká s Járou Cimrmanem a půjdou spolu patentovat hodinky s vodotryskem. Dobojováno někde uprostřed 2. série.

Neskutečně poutavá čtyřdílná série z viktoriánské Anglie, kterou jsem dala nerada-ráda v jednom zátahu. Na limonády mě neužije, ale tohle plíživé lehounce se vznášející psycho s krajkami a sametem od bláta se mi vskutku trefilo do nálady. Jsem unešená z perfektně sladěného a klapajícího celku, podmanivé atmosféry a spousty nečekaných překvapení. Tak třeba "ajťák" Chris O´Dowd v roli zbabělého manžílka, kdo by to řekl, v ničem nezaostal za skvělými výkony provařených "kostýmových" tváří. Scénář mě přivedl k jménu autora knižní předlohy a chuti si ji teď hned přečíst a umocnit si zážitek.

Joe se živí umrtvováním stromů s růžovou mašlí, ale metaforu v tom nehledejme. Jak to celé funguje, sledujeme úmorných xy počátečních minut, a já mám strach, že mi tam skočil Pták Loskuták. Cage hraje dobře, ale ve filmu, který vaří z mnoha předešlých filmů o zoufalcích amerického smradlákova, působí po všech svých neohrožených Mikeších jak dělo na oko. Často se zde na můj vkus hrotí, tam kde není třeba, a tam kde by bylo, se neděje nic. Stejný pocit mám i z figury věčně zlitého otce - příliš vyhrocený na to, aby si ho už dávno někdo nepodal, zatímco po dobrákovi Joeovi jdou všichni jak zimnice. U mě slabota.

Upřímný záměr Cloonymu neupírám, naopak chválím do nebes, tohle se vědět má a skutečně, když jsem viděla umělecké dílo, s kterým jsem někdy měla tu čest tváří v tvář, pohnulo mi to osrdím. Jestli na mě ale u sledování Památkářů dotírá francouzská Stepující stonožka jak vosa na bonbon, něco je špatně.

Už v Policajtovi v Beverly Hills bylo řečeno: "Detroit musí být velmi nebezpečné město, pane Foley", ale Axel nic neříkal o tom, jaká je tam měsíční krajina, hotový Černobyl. Kdysi pyšná metropole, dnes opuštěné továrny, školy, vybydlené domy, nárůst kriminality, ztracená budoucnost ... stejně jako v přírodě, když nepatrná změna klimatu, může zatřást s celým ekosystémem. Běhal mi z těch všech aspektů a dopadů podtržených výborně dosazenou hudbou mráz po zádech. Jediné, co tomuto skvěle natočenému dokumentu vyčítám, je, že mohl být delší.

Předlohu Nicka Hornbyho považuju za jeho nejslabší kousek, dokonce se mi víc líbila i Fotbalová horečka a to mě fotbal nebere. Těžko říct, proč jsem pak šla na filmové zpracování. Možná jsem doufala, že tady příjdu klubu sebevrahů, co se skamarádí, na chuť ... a určitě kvůli Toni Collette. Prd! Toni hrála nadarmo za dva a já při sebevražedných pokusech hledala v londýnském pozadí Střep a Vokurku ....

Už mě tyhle hry na to, jak se někdo na prahu hnití změní z připosranýho kravaťáka na buddhistu, nebaví. Připouštím možnost, že za jistých okolností by se mnou film udělal to, co s většinou (79%), protože kdo z nás se v tom alespoň malinko nepozná, ať hodí kamenem, ale tentokrát se mi to kromě nádherných záběrů na přírodu nechce polknout. Možná ještě film o postavě Seana Penna, ale ani pohled na vzácné zvíře vymazlenou technikou nebyl tak zcela ryzí, aby vteřinové okouzlení obratem nezměnil v podebrání. Přijeď k nám na louku a nech se oblézat klíšťatama ... jen pro ten dnešní den, pak smeknu.