salalala

Extrémně drsné drama, na němž je vidět, že Cary Joji Fukunaga nad ním měl plnou kontrolu. Na jednu stranu je to dobře, protože nemusel šetřit krutými záběry na každodenní zabíjení, mohl vytvořit těžce depresivní a nepříjemnou atmosféru beznaděje a vyprávět hodně silný příběh o tom, že v Africe zkrátka dětství asi neexistuje. Fascinující je kontrast neprostupné a svým způsobem krásné africké krajiny a brutalit, které se v ní dějí. Děti jsou nuceny zabíjet zdánlivé nepřátelé a něco jako soud a adekvátní tresty tu neexistují. Kamera, kterou vedl sám Fukunaga, je naprosto skvělá a nebojí se střídat momenty klidné a statické s těmi akčními a "rozklepanými" ručními a vždy to dokonale funguje. Vrcholem pak je výkon malého Abrahama Attaha, který je vynikající a naprosto přirozený a z jeho přeměny z bezstarostného kluka ve vraždící a bezcitné monstrum běhá mráz po zádech. Potěší i jako vždy výborný Idris Elba ve své snad jediné záporné roli kariéry. Na druhou stranu je ale vidět, že by snímek přece jen dramaturga potřeboval, protože tempo je někdy pomalé až moc a stopáž je nesmyslně přetažená a dvě hodiny by bohatě stačily. Beasts of No Nation je skoro autentická záležitost, kterou asi divák nebude chtít vidět vícekrát, ale svůj účel bohatě splní a možná si někdo začne vážit života, který vede tzv. západní svět. 80 %

Za chyby se platí a Billy Hayes za tu svou zaplatil hodně krutě. Režisér Alan Parker pojal jeho příběh pro sebe dost typicky a diváka uvrhává do velmi těžko uchopitelné a depresivní atmosféry a vypráví v hodně pomalém tempu. A je to jen dobře, protože je to pak celé hodně působivé a postupem času nepříjemně klaustrofobní. Vše ještě dotváří výtečná hudba Giorgia Morodera a výborně zvolené exotické prostředí, které je pro běžného diváka asi jen těžko představitelné. Brad Davis v hlavní roli je vynikající a snímek si krade pro sebe, což je v pořádku, protože z ostatních je výraznější už jen maniakální a pološílený John Hurt. Ocenit se musí i hodně silný příběh, který je výborně vystavěn a pro neznalého nabízí i několik nečekaných zvratů. Za zmínku pak stojí i fantastická práce s napětím, která bohužel vrcholí už v úvodní scéně, která je skvěle našponovaná a famózně zrealizovaná. Hvězdičku ale musím ubrat za neduhy, které se tu často zmiňují - příběh je vskutku černobílý a mimo hlavního hrdiny tam snad není jediná kladnější postava a Turci jsou tu vykresleni jako naprostá nelidská zvířata a také je pro diváka těžké zcela litovat pašeráka drog, který dobře věděl, do čeho jde a co mu hrozí. To ale nic nemění na tom, že Midnight Express je vynikající počin, který stojí za vidění. 80 %

Hodně příjemná dobovka, která ale nenabízí nic navíc. John Lee Hancock je rutinér, což je vidět z každého záběru. Snímek je velmi dobře nasnímaný, má parádní dobovou atmosféru, velmi dobrou výpravu a technicky je celkově řešen velmi dobře. Obsazení je také výborné, protože Kevin Costner a Woody Harrelson jsou sázkou na spolehlivou jistotu a ve svých menších rolích se k nim přidávají třeba i Kathy Bates nebo William Sadler. Problém je v tom, že tempo je extrémně pomalé a vzhledem k tomu, že se dlouho nic neděje, taktéž nudné. Dialogy jsou místy nepříliš zajímavé a hodně zdlouhavé, některé jízdy autem a rozpravy dvou hlavních hrdinů mohly klidně zůstat ve střižně. Akce je tu naprosté minimum, což je škoda, protože podobný film by ji zasloužil a závěrečná přestřelka je navíc naprosto standardní a rádoby brutální, jenže pořád působí dost uhlazeně. Být tu víc takových momentů, jakým je rozmluva jednoho z rangerů s otcem Clydea, dal by se snímek hodnotit i výš. Takhle ale zůstává někde na lehkém nadprůměru a v množství sobě podobných asi bohužel brzy zanikne. 60 %

Vizuálně opojná záležitost, která je naprosto antižánrová, protože od válečného filmu se obecně čeká, že bude vypadat syrově a špinavě, v Mendesově podání je ale nádherný a opulentní. Zdánlivě bezstřihová metoda je dost zajímavá a netradiční, časovou kontinuitu ale vůbec nevzbuzuje, což je asi největší paradox celého snímku. Deakinsova kamera je přenádherná a chvílemi tvoří vskutku opojné obrazy, které by se bez problémů daly vylepit na jakoukoli zeď. I výprava je fantastická a scény ze zákopu berou dech svou propracovaností, načasováním a celkovou realizací. Mendes prokázal technicky velké mistrovství, protože nebýt film točen, jak byl točen, byl by o dost horší, protože příběh je banální, je sledem epizod, které se odvíjí přesně tak, jak je scenárista chtěl, je v něm extrémní množství náhod a navíc mu chybí napětí, což je ale dáno i tím, že celý film sledujeme dvě postavy. George MacKay a Dean-Charles Chapman jsou v hlavních rolích velmi dobří, byť nijak excelentní, účast známých tváří se počítá na vteřiny, ale je poměrně osvěžující. Škoda, že snímek není působivější a zcela mu chybí jakkoli silné a emocionální scény, které by ve válečném filmu být asi měly. Ke konci pak kazí dojem zbytečně epická hudba, která ke spíše komorní atmosféře moc nesedí. 1917 je technicky skoro dokonalý film, jemuž chybí duše a částečně i lidskost. 70 %

Hodně zvláštní, ale také zajímavý film, který je dost osobitý a určitě není pro každého. Bratři Safdieové nejdou divákům naproti a od začátku nastolují těkavé a místy hodně překotné tempo, které ještě umocňují tím, že leckdy mluví hodně postav najednou a celé je to dost ukřičené a chvílemi až nepříjemně upovídané. Zcela záměrně navíc film doprovází hodně bizarní a absolutně se nehodící soundtrack, který jen prohlubuje hodně specifickou a ne úplně veselou atmosféru. Obrazově nicméně vytvářejí chvílemi skvělé a neobvyklé kompozice. Trochu problém pak nastává u samotného příběhu, který nemá moc sympatických postav, nijak velkou hloubku a vlastně není ani moc celistvý, protože je jen sledem několika scén a momentů. Na druhou stranu je napsaný poměrně dobře a fakt, že ústřední charakter dělá jen špatná rozhodnutí, je příjemně osvěžující. Adam Sandler v hlavní roli je velmi dobrý, ačkoli hraje de facto to samé co vždy, jen je tentokrát v seriózním filmu, což znamená, že jeho postava je znovu trochu otravná a v tomto případě i ne úplně sympatická, protože jedná dost vypočítavě a prospěchářsky. Z ostatních už pak nikdo víc nezaujme, i když si všichni odehrají svoje. Škoda i toho, že stopáž je přetažená a třeba předtitulková scéna je úplně zbytečná, protože to jen rozptyluje pozornost a nechává vyniknout všechny nedokonalosti. Za samotné finále a geniální titulkový song si ale Uncut Gems ty čtyři hvězdičky zaslouží. 70 %

Poměrně bizarní záležitost, která slibuje solidní podívanou, výsledek je ale nakonec dost rozpačitý. Vincenzo Natali jako režisér funguje obstojně, protože v první třetině filmu se mu daří tvořit poměrně hutnou atmosféru neznámé hrozby a čehosi, co je přítomno v trávě. Tempo je docela svižné, takže vše příjemně ubíhá a láká k dalšímu sledování. Vysoká tráva je navíc perfektně nasnímaná a opravdu působí jako jeden z hlavních hrdinů filmu. Jako scenárista ale Natali totálně selhává, protože po slibném začátku se začne do děje dost zamotávat, vrší další a další záhady, rozehrává prapodivné hrátky s časoprostorem, nedává žádné odpovědi a chování postav mnohdy nedává logiku. Kámen, který by měl být asi klíčovým artefaktem celého příběhu, je tu de facto strašně zbytečný a jeho moc není nijak vysvětlena a takhle je to tady vlastně se vším. Jediné, co tak udržuje divákovu pozornost, je právě vizuální stránka a solidní herecké výkony, v nichž nejvíc vyniká maniakální Patrick Wilson, i ostatní jsou ale docela fajn, jen nejsou tolik výrazní. V současné vlně popularity adaptací děl Stephena Kinga je jasné, že se nějaká nepovede a selže, In the Tall Grass je právě takovým případem, ač je to škoda, protože našlápnuto má slušně. 40 %

Petr Zelenka jako by rezignoval na svou oblíbenou ironickou mystifikaci a natočil poměrně přímočarou politickou podívanou, v níž dává najevo nespokojenost se současným světem i lokální politikou, která oproti té celosvětové řeší marginální problémy. Nikam nespěchá a v pomalejším tempu rozvíjí na české poměry docela hlubokou a jasnou motivaci postav, které se musí zorientovat v současném komplikovaném světě. Vizuálně film patří k absolutní špičce a využití dronů je tentokrát funkční a nápadité, zmínit se pak musí i výborná kamera a hodně zajímavý hudební doprovod, v němž hraje prim zapomenutá ruská písničkářka. Ústřední dvojice Kryštof Hádek a Jiří Mádl je výtečná, ačkoli Mádlovo šišlání je pro neznalé diváky dost zcizující, po chvíli si ale na něj lze zvyknout. Jen škoda, že se k nim nikdo nemá moc šanci přidat, protože ostatní už nemají zdaleka tolik prostoru. Zelenka si ale tentokrát ukousl trochu velké sousto, protože hodně témat jen naznačí, avšak nedořeší, linie se ženskými postavami se rozplyne a v závěru pak snímek nepůsobí úplně důvěryhodně. Oceňuji naopak úplný konec, který nemá zapotřebí cokoli rozebírat a nenabízí žádné doslovné rozřešení. Modelář je ve výsledku docela smutný film, který rozhodně není pro každého a současnému aktivismu asi dělá trochu medvědí službu tím, jak je ve své podstatě naivní, za vidění ale určitě stojí už jen kvůli specifickému poselství a tvůrčímu přístupu. 70 %

Docela důstojné završení jedné série a rozloučení se s legendou akčního žánru. Pátý Rambo samozřejmě neohromí svým příběhem, který je přímočarý, nelogický a trochu vaří z vody. Ani nějaké sentimentální řeči o rodině, kořenech a důležitosti pospolitosti tu úplně nefungují a dialogy mnohdy bolí a opravdu nejsou silnou stránkou filmu. I toho celkového rozjímání a mudrování je až moc. Jakmile se ale Rambo dostane do akce, najednou do sebe všechno zapadne. Je zkrátka znát, že Grunberg je v akci hodně kovaný a ta má v jeho podání styl, tvář i tempo a závěrečná řezničina je naprosto báječná a vůbec nevadí, že je spíše ze stylu Saw, protože se na ni opravdu parádně kouká a v dnešní korektní době je skvěle nekompromisní a záměrně přepálená. Stallone už nemusí dělat nic a stačí mu jen existovat, navíc si snímek uzpůsobil svému věku, takže tu soubojů jeden na jednoho moc není a protivníky převeze svou chytrostí a zkušenostmi, což je naprosto v pořádku. Škoda, že zbytek obsazení s ním nedrží krok a už tu není jediná výraznější postava a záporák je vysloveně nezajímavý a unylý. Body navíc pak přidává závěrečné ohlédnutí za celou sérií, které je až dojemné a nostalgické. Po nemastných neslaných ohlasech docela příjemné překvapení, které je ale pořád druhým nejhorším dílem celé série, a kdyby nevzniklo, asi by se nic nestalo. 70 %

Trochu zvláštní směsice drsného válečného dramatu a brutální satiry. Waititi měl v hlavě evidentně strašně moc motivů, které bohužel využil snad úplně všechny, což je na jednu stranu fajn a příjemně nekompromisní, na druhou stranu ale díky tomu výsledek působí tak nějak polovičatě. Některé scény jsou naprosto fantastické (výcvik malých nacistů, prohlídka bytu, závěrečná válečná scéna), jiné jsou ale oproti nim až na hranici trapnosti a tato nevyrovnanost se táhne prakticky celým filmem. Waititi má cit pro vypointování a načasování některých vtipů, nebojí se jít mnohdy až na dřeň a pár momentů se vskutku může zapsat do zlatého fondu válečné satiry (úžasná scéna s hajlováním). Daří se mu vytvořit i potřebnou atmosféru a vše má svižné tempo, v němž se pořád něco děje. Trochu na škodu pak je, že seriózní scény, které by měly být mrazivé, tak úplně nepůsobí a do celku se moc nehodí. Jestli ale něco stojí za vyzdvihnutí, je to naprosto fenomenální vedení herců. Roman Griffin Davis je v ústřední roli famózní a v tom nejlepším slova smyslu roztomilý, ostatně všichni dětští herci jsou velmi dobří a žádný z nich není přehnaně otravný. Scarlett Johansson tu sice není tolik, i ona je ale výtečná a scéna s imaginárním manželem je jejím naprostým vrcholem, Sam Rockwell je taktéž výtečný a i jako nacista těžký sympaťák, jen samotný režisér v roli Hitlera nepříjemně a samozřejmě záměrně extrémně přehrává, což je ke konci už trochu rušivé. Jojo Rabbit je poměrně vydařená záležitost, která je ale trochu nevyrovnaná a nemá natolik silný a celistvý příběh, že by dokázala zaujmout více než jednou. 60 %

I dnes velmi originální film, který nemá moc obdoby. Oldřich Lipský a Miloš Macourek zaslouží obdiv za to, jak fantasticky napsali příběh tak, aby dával smysl zepředu i zezadu a byl inteligentní. Navíc to ještě umocnili voice overem, který ho vypráví tak, jak ho divák sleduje. Tím pádem se dialogy stávají vtipné svým pořadím a v podstatě banální (ačkoli hodně brutální a morbidní) historka získává úplně nový rozměr. Lipský se režijně vyřádil, když vše stylizuje do období grotesek a počátků kinematografie, čehož dosahuje pomocí žlutých filtrů a obrazových vtipů, kterých je tu až neskutečné množství. Za zmínku určitě stojí i výtečná triková stránka, kdy zejména pojídání koláčků pozpátku je fenomenální a dokonalé. Vše má navíc hodně slušné tempo a režijní invence je znát z každé chvilky. Vladimír Menšík v hlavní roli je hodně umírněný, ale stejně vynikající jako vždy, škoda, že s ním nikdo moc nedrží krok, protože ostatní už tu nemají tolik prostoru, aby zaujali, Obermaierová navíc není tak výrazná, jak by v tomto případě měla být. Je dobře, že tvůrci projevili soudnost a vyměřili snímku krátkou stopáž, protože ve druhé polovině už trochu ztrácí dech a zdá se být zdlouhavým a někdy se navíc zdá, že ona kontinuita úplně nesedí. To ale nic moc nemění na tom, že Happy End je jeden z nejoriginálnějších československých filmů a rozhodně má co nabídnout i modernímu divákovi. 80 %