salalala

Na tuzemské poměry jednoznačně unikátní film, který tady snad nikdy nebyl a asi ani dlouho nevznikne. Václav Marhoul určitě zaslouží díky za to, že se mu jeho snahu podařilo dovést do konce a po mnoha letech dokázal, že se o českém filmu zase hodně mluví. Na Nabarveném ptáčeti stojí za pozornost určitě naprosto famózní a nádherná černobílá kamera, která vytváří fascinující obrazy, které na plátně vyniknou a byla by škoda je tam nevidět. A právě kamera táhne film vpřed, protože Marhoul se evidentně rozhodl snímek pojmout ve stylu některých a spíše evropských starých válečných filmů ze šedesátých a sedmdesátých let, takže nikam nespěchá, nastoluje pomalé tempo a snaží se působit temnou a depresivní atmosférou a dlouhými záběry na zpustošenou krajinu. To se mu poměrně daří, jenže selhává ve vyprávění příběhu, který tu v podstatě neexistuje, protože výsledek je jen sledem víceméně hodně podobných epizod, které se vesměs stále opakují, jen se mění prostředí a lidé. A to je největší problém, protože v kombinaci se smrtící a zbytečně přepálenou stopáží je film strašlivě úmorný. Zvláštně působí i odosobněná režie, kdy divák je pouze pozorovatelem dění, ale nikdy nevidí nic zásadního, protože ony všude propírané drastické scény se odehrávají mimo obraz a jdou domýšlet, což funguje chvíli, později už ale ne. Hlavní představitel je fajn, přesto ale nijak zásadně neohromí a je místy hodně strojený, což působí dost zvláštně. Účast velkých hereckých jmen nepochybně potěší, ale každé z nich má jen málo prostoru, takže o nich nejde nic moc napsat. Přes veškeré výtky je Nabarvené ptáče naprosto jedinečný film, který stojí za vidění a má velkou šanci uspět na mezinárodním poli, jen je škoda, že mu chyběl dramaturg, který by od něj měl odstup a dokázal autorovi říct, kde by měl ubrat a kde naopak něco přidat. 60 %

Paul Schrader je lepší scenárista než režisér, což se potvrzuje i ve First Reformed. Příběh lehce připomínající legendárního Taxikáře je skvěle vystavěn, má hluboký morální přesah a skvěle zobrazuje, že v dnešní abnormálně rychlé a složité době není ani pro kněze jednoduché najít, co je správné a jestli je jeho víra tím úplně nejpevnějším. Od začátku na diváka padá potemnělá až depresivní atmosféra, která vydrží až do konce, není ale úplně bezvýchodná. Schrader se bohužel jako režisér nechává vlastním filozofováním unést až příliš a servíruje dost pomalé tempo, v němž se toho mnohdy moc neděje a i pro náročnějšího diváka je těžké udržet pozornost celou dobu. Naštěstí se obklopil výborným obsazením, protože Ethan Hawke v hlavní roli je naprosto výtečný a skvěle mu přihrává i Amanda Seyfried, která tu ale není tolik. Zvolený formát obrazu není až tak působivý, jak by asi měl být a mnohdy se zdá, že v něm něco podstatného chybí. Samotný závěr je trošku zvláštní, nicméně nejspíš dává hlavnímu hrdinovi potřebnou naději, kterou hledá celý film. Jen je trochu škoda, že Schrader zobrazuje někoho, kdo chce bojovat za lepší životní prostředí, jako ekoteroristu, čímž dává velkou munici do rukou skeptiků a pochybovačů. First Reformed je filmem, který určitě za vidění stojí, donutí k zamyšlení, jen by možná mohl být víc divácký. 60 %

Andy Muschietti bohužel ve druhém díle adaptace monstrózní předlohy prohrál a jen potvrdil obavy, které mnohé po velmi dobré jedničce postihly. Dětská nostalgie musela jít stranou a naplno odhalila slabiny režiséra - hororové momenty absolutně nefungují a vypadají spíše jako z laciné parodie, což ještě umocňuje nevhodně zvolená hudba, děs tu chybí úplně a místo něj přebírají vládu prvoplánové lekačky, které se opakují a nemají co nabídnout. V závěru se navíc snímek mění v jednu velkou přehlídku ne úplně dobrých digitálních efektů, kde už o hrůze a děsu nemůže být ani řeč a jen se útrpně čeká na konec. Nejhorší je, že tu neexistuje nějaká hutná atmosféra (snad jedinou výjimkou je scéna v zrcadlovém bludišti, která ukazuje, jaký film mohl být), z níž by běhal mráz po zádech a Pennywise je pouze legrační strašák, který není oním symbolem totálního zla a strachu. Navrch tu máme naprosto neobhajitelnou, skoro tříhodinovou délku, v níž se zcela zbytečně objevují dětské flashbacky, které trochu popírají existenci prvního filmu. Obsazení je sice fajn, ale až na Billa Hadera tu nikdo moc prostoru nemá a nevyužití Jamese McAvoye a unylost Jessicy Chastain pak vysloveně zamrzí. Je hrozná škoda, že It Chapter Two si neudrželo úroveň, kterou nastoluje na začátku až do první schůzky kamarádů v asijské restauraci, která je výborná a vybízí k dalšímu sledování. Od té chvíle ale kvalita těžce upadne a ze zapomenutelného žánrového průměru a těžce promarněné příležitosti už se nikdy nevyhrabe a nic není platné fantastické cameo samotného Kinga, které je ale stejně zbytečné jako většina filmu. 50 %

Tarantinovo filmové vyznání a taková melancholická vzpomínka na dobu, která už se nikdy nevrátí. Slavný autor skládá poctu poctivým hollywoodským filmům, na nichž vyrůstal, a které jsou dodnes základním kamenem moderní kinematografie a vůbec nevadí, že evropský divák pravděpodobně většinu odkazů nepozná. Tenkrát v Hollywoodu možná hapruje celkovým příběhem, není úplně soudržné a je plné zdánlivě nesmyslných odboček. Ano, film by se bez nich jistě obešel, jenže bychom přišli o naprosto famózní scény (souboj Pitta s Brucem Lee, naklíčování DiCapria do Velkého útěku), které jsou tím nejzábavnějším, co nabízí. Je sympatické i to, že tvůrce nejde naproti divákovi a vzhledem k pomalému tempu vyprávění a oněm odkazům je až antidivácký, zvláštním způsobem to nicméně funguje. Naprosto úchvatné pak jsou atmosféra, která je nostalgická, pohodová, v určitých částech ale také hodně hutná a skoro temná, a fantastický soundtrack. DiCaprio s Pittem jsou výteční a funguje mezi nimi poctivá chlapská (nikoli však homo) chemie a jejich společné scény jsou absolutním vrcholem, Margot Robbie sice tolik prostoru nemá, její roztomilost, charisma a specifická krása se ale nedají přehlédnout. Ostatní velká jména se objevují spíše v epizodních rolích, jsou ale podobně výborná, ačkoli prostoru mají hodně málo, což je možná škoda. Samotné finále pak je klasickou tarantinovskou jízdou, která je brutální stejně jako extrémně humorná a vtipná, především je ale dost nečekané a pro někoho může být až šokující. Once Upon a Time in Hollywood asi není tak působivý jako předchozí Tarantinovy počiny a asi by mohl být o něco kratší a svižnější, ale opravdu na tom v tomto případě tolik záleží? 80 %

Solidní thriller artovějšího ražení, který ale nevyužívá svůj veškerý potenciál. Když se u jednoho filmu sejdou jeden z nejzajímavějších a nejosobitějších tvůrců současnosti Steve McQueen a asi nejlepší současná ženská spisovatelka Gillian Flynn, člověk by čekal pecku, která ho uzemní na pár dní dopředu. Leč nestalo se tak a výsledkem je "jen" nadprůměrná žánrovka, která řeší příliš motivů a málokteré z nich uspokojivě uzavře. Musí se nechat, že napsaný je film výborně a nějak takhle by to asi vypadalo, kdyby se čtyři obyčejné ženy rozhodly, že provedou velkou loupež - nic nejde, jak má a ti zkušenější jsou o krok před nimi. Jejich postavy jsou navíc v rámci možností docela slušně propracované a nechybí jim motivace. Podobně je na tom i režie, která je výborná a střídá dlouhé záběry s dynamickou a syrovou akcí, která nepostrádá adrenalin. Dojem ale kazí roztahané tempo a velké množství dialogů, které pak ústí v dlouhou stopáž, která měla být o takových dvacet minut kratší, aby snímek působil sevřeněji. Ve slabších chvílích ho ale drží herecké výkony, které jsou výborné a vládne jim Viola Davis, stejně tak ale Michelle Rodriguez a Elizabeth Debicki jsou velmi dobré, z mužů nejvíce zaujme Daniel Kaluuya, ostatní jsou sice spolehliví, jenže mají hodně málo prostoru, na němž nemají šanci předvést něco výjimečného. Widows tak je ve výsledku film, který neurazí, potěší svou jinakostí a osobitostí, trochu ale doplácí na divácká očekávání a asi ambicióznější příběh, než by bylo záhodno. 70 %

Strašně zvláštní počin, jehož extrémně rozlišná hodnocení hovoří o všem. Je z něj znát, že David Robert Mitchell má nakoukáno hrozně moc filmů a chce jim vzdát poctu. Od začátku uvádí diváka v nejistotu ohledně děje a moc toho neodkrývá, místo toho se soustředí na mnoho odkazů, symbolů a nejspíš i citací z některých klasických hollywoodských filmů. Jeho silná stránka spočívá v režii, protože atmosféra určitého tajemna a konspirace funguje výborně a stejně tak uchvacující jsou kamera, hudební doprovod a některé scény, které jsou aranžovány a natočeny tak, že jsou silně ironické, zároveň ale mají svůj skrytý význam. Slabiny pak jsou v Mitchellovi jako scenáristovi, protože publiku nijak nepomáhá a vzhledem ke zbytečně roztažené stopáži se mu děj rozmělňuje, je v něm spousta nepodstatných odboček a mnohdy se v něm vlastně ani nic neděje a scény jsou o pocitech, atmosféře a jejich precizním zachycení. Andrew Garfield je v hlavní roli velmi dobrý, leč někdy je převálcován autorem a stává se nevýrazným, ostatní už mají spíše epizodní roličky, v nichž nemají šanci toho moc předvést. Under the Silver Lake je vskutku osobitý snímek, který má spousty chyb, je velmi těžko interpretovatelný a potřeboval by lepší a svižnější tempo, jednoznačné odstřelení si ale úplně nezaslouží, protože je ve výsledku dost sympatický svou jinakostí. 70 %

Ve své podstatě klasické žánrové béčko na severský způsob. Moland moc dobře věděl, co točí a nemůže tedy lákat na nějaký promyšlený příběh, ba naopak. Na víceméně předvídatelný scénář však nalepuje drsnou severskou atmosféru, pomalejší tempo, místy brutálnější akci a decentní humor (jméno hlavní postavy Dickman je výtečným vtipem), který je někdy trochu načernalý. Vše oživil výborným a nevypočítatelným záporákem, který je také na hraně parodie. V hlavní roli uchvátí civilní Skarsgard, jehož "tatíkovatost" se sem náramně hodí, ke konci pak vládu přebírá famózní Bruno Ganz jakožto hlava srbské mafie, za pozornost určitě stojí někdy záměrně přehrávající Hagen, jehož záporák je stejně tak děsivý jako zábavný. Pravda je, že od severského filmu by jeden asi čekal trochu větší depresi, divnější a zvrhlejší humor a vzhledem k českému názvu i nekompromisnější akci, to se ale bohužel nekoná. Trochu zamrzí, že příběh není přece jen propracovanější a sem tam se v něm objeví nějaké ty nelogičnosti a nesmysly a hlavnímu hrdinovi vše prochází přece jen až moc snadno. Na jednou pokoukání ale Kraftidioten funguje báječně a dokazuje, že kvalitní žánrová béčka, která si na nic nehrají, se netočí jen v Hollywoodu. 70 %

Jeden z nejbizarnějších filmů poslední doby je zároveň dost působivý a naprosto fascinující. Ari Aster má evidentně smysl pro extrémně a brutálně černý humor, protože mnoho scén je tímto způsobem vtipných. Stejně tak se mnoho scén ocitá na hraně parodie, ale Aster je ustál, do kontextu děje přesně zapadnou a jen dotváří hutnou atmosféru, která funguje od prvních minut a výrazně jí pomáhá i umístění do odlehlé a nádherné krajiny severu Evropy. Navíc vypráví velmi pomalu, aby divákovi poskytl šanci proniknout do nitra psychicky zcela zničené a rozhozené hlavní hrdinky, což se mu daří a její vnitřní utrpení je chvílemi až nesnesitelné. Ona vůbec veškerá psychologie je propracovaná do nejmenšího detailu a snad každá postava má alespoň minimálně načrtnutou motivaci, čímž se divákovi dostává blíž. Naprosto precizní je také režie, protože explicitní scény, kterých tu není tolik, se dějí jako by mimochodem, o to působivější a nečekanější pak jsou. Hororové zařazení filmu není úplně přesné, spíše jde o psychologické drama s občasnými hororovými prvky. Naprosto fantastická pak je ústřední Florence Pugh, z jejíhož výkonu mnohdy běhá mráz po zádech, fantasticky se ale povedlo i obsazení všech vesničanů, kteří splňují onu představu "smějících se bestií". Jestli něco k dokonalosti chybí, je to asi údernější a působivější konec, který je sice trochu podvratný a zlomyslný, postrádá ale nějakou katarzi a možná i něco pro diváka uzemňujícího. Midsommar je každopádně naprosto fenomenální a syrová záležitost, na níž je třeba být připraven, a která dokazuje, že ta největší hrůza se může odehrávat za bílého dne mezi rádoby přátelskými lidmi. 90 % PS: Jeden z mála současných filmů, který přímo vybízí k dalšímu zhlédnutí.

Rodriguez se pod produkčním dohledem Jamese Camerona hodně umírnil a výsledku to jedině prospělo. Alita: Battle Angel je hodně příjemný film, který odkazuje k devadesátým létům, bohužel toho ale o moc víc nenabízí. Atmosféra postapokalyptického světa tu funguje velmi dobře, Rodriguez tragédii, která se stala, jen naznačuje, v čemž je také její kouzlo a naplno využívá dnešních digitálních technologií a na prostředí si dává hodně záležet. S tím souvisí i výborné akční scény, které jsou propracované do nejmenšího detailu, je na nich znát poměrně štědrý rozpočet i to, že Rodriguez v nich mohl dát průchod svým béčkovým kořenům, protože vzhledem k tomu, že se tu mezi sebou bijí roboti, si mohl dovolit jejich těla různě usekávat a půlit. Body přidává i hodně sympatická Rosa Salazar v titulní roli, na níž nejvíc upoutají výrazné oči, po celou dobu je ale výborná a snesitelně naivní, což se ale k příběhu hodí, za zmínku určitě stojí i civilní Waltz, který zase jednou nehraje záporáka, upoutá určitě i suverénní a minimalistický Mahershala Ali. Škoda jen, že tempo je nevyrovnané a někde v polovině stopáže se snímek vleče dost pomalu a začíná se opakovat, taktéž příběh mohl být propracovanější a promyšlenější, protože v této podobě působí jen jako upoutávka na něco mnohem atraktivnějšího, co ale nejspíš nikdy nevznikne. Potenciál onoho světa nahoře je totiž obrovský. Alita: Battle Angel je ve výsledku nenáročná a příjemná záležitost, která je ale trochu povrchní a své možnosti vůbec nevyužívá. 70 %

Dosud nejlepší díl z celé série o Oddělení Q a pranic nevadí, že knihy se drží jen velmi volně a na všechny vedlejší zápletky naprosto rezignuje. Boe od začátku udržuje hutnou a nepříjemnou atmosféru čehosi, co bude asi větší, než by bylo záhodno a co hrdiny zavede do temnoty lidské zvrácenosti. Pomáhá mu i svižné tempo, které odsýpá a uhání dopředu, co to jde. Ocenit se musí i vyváženost decentní akce, která není opulentní a přehnaná a detektivní stránky, která dává smysl a je v ní jen minimum nelogičností. Výtečné jsou i výkony ústřední trojice - Nikolaj Lie Kaas je famózní a je úplně jedno, že z Mørcka dělá ještě většího sociopata a podivína, než jakým je v předloze, Fares Fares je jako Assad vynikající, stejně tak Johanne Louise Schmidt jako Rose, ačkoli i její postava je oproti knize úplně jiná a působí nejnormálněji ze všech. Pozitivem budiž i jemný sociální přesah, který do současné situace přesně zapadne, není ale nijak zdůrazňován, takže i za pár let bude působit úplně stejně. S blížícím koncem se tvůrci uchylují k nejrůznějším klišé a trochu na sebe vrší nesmysly, to ale v rámci famózní práce s napětím až tolik nevadí. Journal 64 je hodně nenápadný, o to ale působivější počin, který patří k tomu nejlepšímu, co bylo letos v našich kinech k vidění. 90 %