salalala

Je pravda, že natočit tohle Stone před dvaceti lety, asi by byl film údernější, radikálnější a kontroverzní, ale ono to ve výsledku zase tolik nevadí. Stone vypráví relativně umírněně atraktivní příběh o “ajťákovi“, který měl morálku a vynesl na veřejnost pravdu, za což zaplatil nuceným azylem v Moskvě a statusem uprchlíka. Tempo je poměrně svižné a rámcové vyprávění, jehož jádrem je natáčení oscarového dokumentu, je oživující, potěší i hodně solidní vizuální stránka. Samotné téma pak je natolik silné, že docela strhne a Stone se tentokrát nestaví úplně na jednu stranu, ale pokouší se o relativně objektivní vyprávění, i když se dá mezi řádky vyčíst, že praktiky administrativy USA se mu nelíbí. a se snaží ukázat i jako milujícího člověka, který by rád měl klidné soukromí, což ale nejde, když ví, co se děje, zbytečně ho ale neadoruje. Gordon-Levitt v hlavní roli je vynikající, i když nijak nevyčnívá a snaží být spíš umírněný, za zmínku pak stojí i velmi dobrá Woodley. Ostatní známá jména jako Zachary Quinto, Melissa Leo, Tom WIlkinson, Nicolas Cage nebo Timothy Olyphant nemají moc prostoru a šancí cokoli zapamatovatelnějšího předvést, na druhou stranu jsou jistotou, na níž je spoleh. Měl-li bych filmu něco vytknout, pak by to asi byla přehnaná délka, občasná repetetivnost některých scén a dialogů a absence opravdu silného momentu. Celkově vzato se ovšem musí uznat, že Stone si ostudu neudělal, a i když už není tak progresivní a rozzlobený jako ve svých vrcholných letech, pořád dokáže zaujmout a nepříjemně poškádlit. 70 %

Pravděpodobně nejlepší možná velkolepá verze Hercula Poirota pro jedenadvacáté století. Je pravda, že Branagh udělal z filmu svou one man show, otázkou ale je, zda to mohl udělat jinak, když Poirot je naprosto dominantní a sebestředná postava a těch vedlejších je tolik, že mu logicky konkurovat nemohou. Každopádně oceňuji skvělou dobovou atmosféru, hodně slušnou výpravu a kostýmy, pomalejší tempo a v neposlední řadě i moc krásný vizuál plný epických záběrů na Istanbul a samotný legendární vlak, který má své kouzlo a vypadá jako opravdové monstrum. Fajn je i to, že Branagh neudělal z filmu bohapustou konverzačku, ale děj oživil několika decentními akčními scénami, nápaditými kamerovými záběry a samotný závěr pak zinscenoval do variace na Poslední večeři Páně, což bylo hodně netradiční a zajímavé. Sám pak podává velmi dobrý výkon, jeho Poirot je jiný než ostatní, je víc mužný, není tak excentrický a víc zdůrazňuje, že je bývalým policistou. Ostatní pak jsou příjemným zpestřením, ale snad až na výjimku Daisy Ridley, výborné Michelle Pfeiffer a Joshe Gada nemají příliš prostoru cokoli předvést, je ale fajn, že tu jsou. Jen trochu škoda, že stopáž je o malinko delší, příběh někdy působí hodně překombinovaně (to ale asi není vina scenáristů) a linie s pravděpodobnou dávnou láskou Poirota nevede vůbec nikam a působí dost zbytečně. Ve výsledku tak jde o příjemnou záležitost a velmi dobrou adaptaci, na kterou se divák asi nebude dívat nějak často, ale její zhlédnutí poměrně potěší. 70 %

Z filmařského hlediska vlastně standardní životopisné drama, které má spád a v podstatě nemá hlušších míst. Hancock na jednoduchém námětu nedělá zásadní chyby a snímku dodává svižné tempo, zdařilou dobovou atmosféru, decentní, ale zcela přesnou výpravu a takový příjemně optimistický hudební doprovod. Opřít se mohl zejména o Michaela Keatona v hlavní roli, na němž film stojí a padá a oprávněně, protože je naprosto vynikající, a i když jeho postava je totální “z*rd“, svým charismatem z něj vlastně dělá neodolatelného byznysmena, který na splnění snu čekal dlouho, ale příležitost využil, i když šel přes mrtvoly. O ostatních asi nemá cenu se moc zmiňovat, protože už mají výrazně méně prostoru, nicméně přítomnost Laury Dern nebo Patricka Wilsona je fajn. Jestli bych výsledku něco vytkl, tak asi vlastně jen tu rutinu, kdy diváka nečeká nic překvapivého a vše se odvíjí podle očekávání, chybí tu také nějaká výraznější scéna a možná taky trošku humoru, ke škodě by nebyla asi ani trochu kratší stopáž. Z lidského hlediska pak jde o naprosto odstrašující a smutnou záležitost, která bohužel potvrzuje to, že svět patří vyčůránkům a těm, kteří kašlou na morálku. 70 %

Hodně poctivý válečný velkofilm z doby, kdy se digitální triky ještě nepoužívaly a dramaturgické možnosti byly prakticky neomezené. Attenborough od počátku nastoluje téměř dokumentární styl, kdy naprosto přesně vysvětluje válečnou taktiku, dlouhé minuty věnuje čistě vojenským dialogům a v pomalém tempu se snaží rekonstruovat operaci, která mohla ukončit válku dřív, ale kvůli podcenění soupeře a jakémusi pocitu bohorovnosti to nedopadlo. Snímek disponuje výbornou dobovou atmosférou a Attenborough ohromí i famózní akcí, která je rozložená celou stopáží a je naprosto strhující a dokonce v ní používá i krátké záběry “z pohledu první osoby“, které vše oživí a zatraktivní. K naprostým vrcholům v tomto ohledu patří scéna prvního náletu a výsadkové scény, které jsou naprosto fascinující. Ocenit se musí i typicky britský humor, který jinak vážný děj příjemně odlehčuje. Samostatnou kapitolou pak je neskutečně a extrémně hvězdné obsazení, z něhož tedy většina nemá moc prostoru, ale vůbec nevadí, že se tu objeví, je to takové milé zpestření. K těm nejvýraznějším patří určitě Sean Connery a Anthony Hopkins, i ostatní jsou v rámci možností a prostoru výborní. Hvězdičku pak ubírá přehnaná stopáž, která je opravdu nadbytečná a velké množství postav a informací, v nichž se bez znalosti celé operace jen těžko orientuje. To ale nic nemění na tom, že A Bridge Too Far je jeden z nejlepších klasických válečných filmů a i dnes hledá konkurenci jen velmi těžko. 80 %

Čtenář série příběhů o Oddělení Q se musí smířit s tím, že filmové podoby jsou hodně osekané a rozdílné, což je nejmarkantnější právě u toho třetího, který rezignuje na jakékoli vývoje postav, ale soustředí se jen a pouze na jedinou dějovou linii a nezdržuje se ničím okolo. To je na jednu stranu dobře, protože Moland tím pádem nemusí nic řešit a může se soustředit jen a pouze na atraktivní zápletku, výbornou atmosféru a místy i výtečně vygradované napětí. I vzhledem ke svižnému tempu nemá film vysloveně hluché místo a nedává tak divákovi moc možností o přemýšlení nad některými věcmi. Na druhou stranu to ale mrzí, protože tu chybí pro knihy typický ironický a černý humor, postavy jsou jen jednorozměrné a navíc knižní představě asi odpovídá jen Assad, zbylí dva hrdinové jsou zcela jiní. Ve výsledku to ale tolik nevadí, protože Moland má opravdu cit pro výbornou akci a celkový spád, takže nečtenář pak tolik neřeší, že z původního příběhu zbylo jen torzo. Obsazení je tradiční a všichni jsou velmi dobří (Fares Fares dokonce výborný, Lie Kaas pak trošku rozporuplný, protože přes nepochybné charisma je vlastně dost protivný a “divný“, což úplně nesplňuje Mørckovu knižní charakteristiku), zvláštní zmínku pak zaslouží i fanatický Sverre Hagen, který maniakální postavu ztvárnil bravurně a bez většího přehrávání. Filmu tak nejvíc škodí samotný závěr, který je i přes nepopiratelné napětí zbytečně hollywoodský, ne moc logický a splňuje typickou žánrovou šablonu o tom, že hrdinům hraje do karet až příliš mnoho náhod. Filmová podoba Oddělení Q se nemá za co stydět a podstatu knih asi vystihuje, po příběhové stránce s nimi ale prohrává, nutno ale dodat, že tvůrci se do tohoto souboje úplně nepouštějí, protože vědí, že šíře předlohy nejde zachytit v jediném celovečerním filmu. 75 %

I po více než třiceti letech famózní film, který boří americký sen zase trochu jinak (scenárista Stone se v tom zkrátka pozná) a precizně zobrazuje vzestup a pád narkobarona, který ale má své zásady, za které nejde. De Palma po celou dobu udržuje onu hodně specifickou atmosféru a nezaváhá ani na minutku, tempo je svižné a i přes velmi dlouhou stopáž nenudí. Je vlastně zajímavé, že na tak dlouhý film jsou tu vlastně snad jen tři akční scény, které ovšem stojí za to a zbytek jsou dialogy, které ovšem nejsou nudné a mají spád a především se v nich úžasně a nekorektně fuckuje, což k tomuto prostředí zcela patří. Když už se ale na akci dostane, je hodně brutální a nebere si servítky (poprava motorovou pilou a závěrečný masakr jsou vrcholy filmu), opět ale platí, že jen dotváří celkovou drsnou atmosféru, která k podobnému prostředí patří. Odvážný krok prokázal De Palma angažováním Morodera na post hudebního skladatele, protože ten se vydal trochu jiným směrem, než bylo tehdy obvyklé a stvořil nenápadný, ale fungující soundtrack, v němž není výrazná melodie, ale slouží spíše celku. Samostatnou kapitolou pak je fantastický a charismatický Al Pacino, který tu ztvárňuje jednu ze svých nejlepších rolí kariéry a hlavně díky jeho podání nelze arogantnímu a nekompromisnímu Montanovi trochu nefandit. Vedle něj pak stojí za zmínku i začínající Michelle Pfeiffer, která neměla moc prostoru, ale využila ho dobře nebo třeba F. Murray Abraham. Do plného počtu ale něco chybí, možná trochu kratší stopáž, možná něco, co by diváka úplně odzbrojilo, ale to už jsou jen detaily. Naprosto vynikající záležitost. 80 %

I po jedenácti letech naprosto bravurní film, který skvěle funguje a je dokonalou esencí Nolana. Ten si v komorním příběhu diváka vede tam, kde ho chce mít a rozehrává před ním famózní souboj dvou kouzelníků, z nichž jeden je talentovaný a druhý to má více vydřené, přesto si konkurují a vzájemně se trumfují. Je třeba být v pozoru po celou dobu, protože se tu toho děje hodně a všechno má na konci své lehce šokující a logické vysvětlení, které film dostane do úplně jiného světla a ukáže, že ne všechny postavy byly po celou dobu takové, jakými se zdály být. Stejně jako na začátku upozorní postava Michaela Cainea na tři fáze triku, tak i film má své tři fáze, během nichž všechno zapadne do sebe a naprosto odzbrojí. V hlavních rolích excelují záměrně excentrický Jackman a stejně tak záměrně chladný a minimalistický Bale, které výborně doplňují Michael Caine, Scarlett Johansson, Andy Serkis i civilní David Bowie. Vytknout tomuto filmu vskutku nemám co, protože jsem si pointu už nepamatoval a hodně mě překvapila i po těch letech. Nolan byl vždy génius, což v posledních letech už jen potvrzuje. 100 % PS: Závěrečný Jackmanův monolog o ohromení diváka, který zná pravdu, je dokonalou definicí všech Nolanových filmů.

Villeneuve je jeden z mála režisérů, který si za velké peníze může dovolit natočit v podstatě, co chce, čehož je Blade Runner 2049 zářivá ukázka. Od začátku na diváka dýchne pochmurná a depresivní atmosféra ne tak daleké budoucnosti a uchvátí ho majestátní a nádherné obrazy Deakinsovy kamery, která je naprosto famózní. V kombinaci s extrémně pomalým tempem dává dohromady výborný výsledek, v němž je na všechno tím pádem víc času, což je asi taky zároveň největší problém filmu. Jakožto pokračování legendárního a mnohdy kultovního snímku funguje film asi nejlépe, jak je možné, tj. nekopíruje ho, ale věrně rozvíjí některá témata, de facto navazuje na jeho atmosféru a nepůsobí nijak vynuceně, ba naopak má co nabídnout. Villeneuve nastoluje spousty otázek, z nichž na některé záměrně neodpovídá, nechává diváka vychutnat všechny motivy a k celému filmu přistupuje pietně, nikoli však bojácně, ale dává do něj svou osobitost i evidentní lásku k němu. Škoda, že se mu nepodařilo udělat z města budoucnosti dalšího hrdinu filmu, jako to zvládl Scott. Ryan Gosling je v hlavní roli velmi dobrý a potřebně úsporný, Ford nemá moc místa a pokračuje v aktuálním módu nerudných staříků, o ostatních včetně Leta nemá smysl cokoli psát, protože jsou ve filmu extrémně málo. Celkově pak zamrzí asi jen absence jakýchkoli emocí, již zmíněná přílišná délka a v závěru i několik logických lapsů. Celkově vzato ale jde o vynikající snímek, který do jisté míry nemá a v nejbližší budoucnosti asi ani nebude mít obdoby. 85 %

Hodně silné téma, které má potenciál na silný příběh. Fontaine si s ním poradila se ctí, přesto to občas trochu dře. Celý film asi nejvíc zabíjí jeho monotónnost, chybí mu zásadní dějový oblouk, protože po pár minutách se točí pouze kolem rození jednotlivých jeptišek, které je víceméně pořád stejné. Moc tomu nepomáhá ani extrémně pomalé tempo, které by někdy potřebovalo malinko zrychlit. Také ústřední konflikt mezi mladou sestřičkou a abatyší kláštera není úplně vytěžen a překvapivě dost vyšumí. Chápu, že Fontaine chtěla historii zachytit asi věrně, nicméně v rámci atraktivity a zajímavosti možná mohlo dojít ke střetu některé z jeptišek s abatyší (nebo ostatními jeptiškami). Každopádně tu ale nechybí potřebná atmosféra izolovaného světa kláštera, nejistoty končící války a také určitého strachu z nevyzpytatelného chování všech vojáků. Prvotřídní jsou též herecké výkony, mezi nimiž vyniká Lou de Laage, která je výborně civilní a v tom nejlepším slova smyslu nenápadná, i ostatní představitelky jeptišek jsou ale fantastické. Mezi všemožnými povrchními hollywoodskými kousky je Agnus Dei příjemným evropským osvěžením, které reflektuje bolestivou problematiku, jen je škoda, že autorka nešla trochu víc na dřeň a nevyčerpala úplný potenciál. 70 %

Peter Berg tady dost možná mnohé překvapí, protože je umírněný a hodně upozaděný, není to ale ke škodě věci. Od počátku jede v pomalejším tempu, v němž dává prostor seznámení se s postavami a téměř dokumentaristickému líčení toho, co se dělo před výbuchem a bezprostředně po něm. Po celou dobu udržuje atmosféru plnou napětí, které výtečně graduje od nenápadného začátku, kdy tušíme, co je ve vzduchu, až po dokonale zvládnutou přestřelku v závěru, která je syrově realistická, přitom krásně přehledná a adrenalinová. Jestli stojí něco za speciální vyzdvihnutí, je to určitě realističnost, s níž Berg vše vypráví a jasně tu zdůrazňuje, jak mocná jsou média a jaká je současná doba, kdy jediná chybička a jediné špatné podezření a spouští se totální peklo. Především z toho důvodu je pak chování všech postav naprosto pochopitelné a logické. K pozitivním dojmům určitě přispívá i minimalistická a neklidná hudba dvojice Trent Reznor, Atticus Ross. Vše dokresluje vydařené obsazení, v němž nikdo nevyniká, ale všichni se podřizují kolektivu, takže tu je velmi dobrý Wahlberg, civilní Goodman nebo výborný J.K. Simmons, v menších rolích pak potěší i Kevin Bacon a Michelle Monaghan. Jen je škoda, že expozice je přece jen až moc dlouhá a postav je tu zbytečně moc, díky čemuž pak film nepůsobí úplně kompaktně a sevřeně a také závěr je příliš patetický. To ale nic nemění na tom, že co se vyobrazení boje s terorismem týče, patří Patriots Day k tomu nejlepšímu za poslední roky. 70 %