salalala

Poctivá žánrovka s béčkovým příběhem, v němž některé věci nedávají úplně smysl a podzemní vězení je trochu úlet, jelikož má ale výborně napsané postavy a S. Craig Zahler je příjemně nekompromisní, vůbec to nevadí. V pro sebe typicky pomalém tempu nastoluje opravdu hutnou atmosféru, v níž se hlavní a jen velmi málomluvný hrdina dostává do čím dál hlubšího pekla, aby ochránil svou rodinu. Jestli něco Zahler umí výborně, je to jakási svérázná kombinace opravdu extrémního, brutálního a syrového násilí s "běžným" dějem, která působí přirozeně a ono násilí se děje jako by mimochodem, i proto to tak neskutečně funguje. Samotný závěr je díky tomu vskutku jen pro silné povahy a autor se v něm s ničím a nikým nemaže, což je jedině dobře. Pomáhá i výtečný a charismatický Vince Vaughn, po jehož trapné komičnosti tu není ani stopy a jde z něj opravdu strach a respekt, v rámci možností a prostoru jsou ale výborní i Jennifer Carpenter, Udo Kier a Don Johnson. Měl-li bych něco vytknout, byla by to asi trošku delší stopáž, v níž zejména úvodních třicet minut je trošku pomalejších a možná celá úvodní scéna by tu být nemusela. To je ale jen malá vada na kráse a ve výsledku je Brawl in Cell Block 99 jedním z nejlepších a nejupřímnějších filmů roku a je fajn, že i v dnešní přehnaně korektní době vznikne takhle nekompromisní podívaná, která vše dotáhne až do konce. 80 %

Poměrně chladné drama, které není špatné a je nadprůměrné, mám ale dojem, že s takovou sestavou mělo a mohlo být lepší. Zemeckis pořád řemeslo ovládá výborně a některé scény jsou naprosto impozantní. Jestli bych měl ale něco hodně vychválit, je to fantastická dobová atmosféra a celková výprava, která opravdu evokuje čtyřicátá léta. Akční scény, kterých tu zas tolik není, vypadají famózně, jen je opravdu škoda, že je na nich hodně znát jejich CGI původ, protože to jaksi odosobňuje zážitek, protože iluze skutečnosti tu úplně chybí. Film má ale spád a vlastně i zajímavý příběh, leč ten je po chvilce dost předvídatelný, protože po začátku v Maroku je jasné, že musí přijít nějaký zvrat, aby se něco dělo a bohužel přijde ten první, co diváka napadne. Lepšímu dojmu asi ubírá i obsazení ústředního páru, kdy zejména Brad Pitt vypadá celou dobu jako svoje vlastní vosková figurína a působí, jako by ho to vůbec nebavilo a ani chemie mezi ním a výbornou Cotillard moc nefunguje, naštěstí hlavně ona táhne celý film kupředu a nevypustí jedinou chvilku. Jakožto dobová žánrovka je snímek hodně slušnou podívanou na ukrácení večera, vzhledem k tomu, kdo za ní stojí, ale měla být výraznější, zapamatovatelnější, a především měla nabídnout víc emocí. 70 %

Po těch dvanácti letech je zpětně fascinující sledovat, jak už tehdy uměl Nolan natočit vynikající komiksový origin, kde se objevili hned tři záporáci, aniž by to bylo překombinované. Od úvodních minut Nolan nastolí strhující tempo, které nepoleví až do konce, a i když akce tu není zas tolik, divák se vskutku nenudí, protože příběh je typicky osudový, výborně napsaný a na vývoj postav je radost pohledět. Gotham je v Nolanově podání hezky potemnělé město, do něhož by nikdo nechtěl vstoupit a vůbec celková atmosféra je hutná a depresivnější, nikoliv ale přehnaně. Komiksové pozadí slouží Nolanovi jen jako podpora k rozsáhlému příběhu o morálce, boji se zločinem a o tom, že je třeba mít hrdiny a uctívat je. Vše působí naprosto realisticky, a ačkoli tvůrce zachovává věrně základní komiksové atributy, nic není extra “fantastické“. Navíc i jeho práce s minimalistickými, ale plně funkčními hudebními motivy, které v rámci trilogie postupně rozvíjí, je taktéž nadčasová a geniální. Bale je ideální představitel Batmana a rozehrává se do pozdější famóznosti, Michael Caine sype moudra jako z rukávu a je typicky mentorský, nezklame ani Morgan Freeman a Liam Neeson jakožto hlavní záporák je taktéž vynikající. Jediná, ke které mám výhrady, je unylá a “kožená“ Katie Holmes, na kterou se ale dá po pár minutách zvyknout. Je pravda, že akce tady Nolanovi ještě hapruje, otázkou ale je, nakolik je to nepřehlednost záměrná, každopádně to není důvod pro strhnutí hvězdičky, protože Batman Begins je dodnes jeden z nejlepších (ne-li ten nejlepší) origin, jaký v posledních dvaceti letech vzniknul. 100 %

Staromilská adaptace legendární detektivky Agathy Christie je hodně příjemnou podívanou a připomínkou filmů, které už se dnes prakticky netočí. Sidney Lumet od začátku nastoluje poměrně svižné tempo, ničím se nezdržuje a prakticky hned míří do slavného vlaku, v němž se odehraje komplikovaný zločin, v němž je hned několik podezřelých. I proto se vlastně soustředí jen a jen na příběh, který je výborně vymyšlený, skvěle napsaný a pro ty, co ho neznají, má i nečekanou a zajímavou pointu s decentním morálním dilematem na závěr. Mimo atmosféry je nejúchvatnější samozřejmě hvězdné obsazení, v němž vyniká perfektní Albert Finney, v jehož podání je Poirot excentrický, sebestředný, charismatický a zároveň trošku legrační postavičkou, která se ale díky jeho hraní nikdy nestane karikaturou, oceňuji také, že nikdy nepřehrává. Z ostatních pak nikdo nemá větší prostor, proto trošku nechápu Oscara pro sice výbornou, ale nijak výjimečnou Ingrid Bergman, nicméně ho všichni využívají na maximum a příběhu dodávají jakési zvláštní kouzlo tím, jak jsou každý jiný a dohromady tvoří výborně fungující sestavu. Možná bych vytkl jen trošku rozvláčnější začátek, malinko přetaženou stopáž a jen minimální prostor pro to, aby divák mohl hádat pachatele, protože při výsleších už všechno jede hodně rychle, ačkoli je pravda, že diváka tu trochu supluje postava ředitele vlaku v podání Martina Balsama, která po každém výslechu změní mínění o tom, kdo je vrah. V kontextu dnešní doby a dalších adaptací chápu, že Finney ne každému sedne, nicméně Lumetova verze je vynikající a Agathě Christie nedělá žádnou ostudu. 80 %

Je pravda, že natočit tohle Stone před dvaceti lety, asi by byl film údernější, radikálnější a kontroverzní, ale ono to ve výsledku zase tolik nevadí. Stone vypráví relativně umírněně atraktivní příběh o “ajťákovi“, který měl morálku a vynesl na veřejnost pravdu, za což zaplatil nuceným azylem v Moskvě a statusem uprchlíka. Tempo je poměrně svižné a rámcové vyprávění, jehož jádrem je natáčení oscarového dokumentu, je oživující, potěší i hodně solidní vizuální stránka. Samotné téma pak je natolik silné, že docela strhne a Stone se tentokrát nestaví úplně na jednu stranu, ale pokouší se o relativně objektivní vyprávění, i když se dá mezi řádky vyčíst, že praktiky administrativy USA se mu nelíbí. a se snaží ukázat i jako milujícího člověka, který by rád měl klidné soukromí, což ale nejde, když ví, co se děje, zbytečně ho ale neadoruje. Gordon-Levitt v hlavní roli je vynikající, i když nijak nevyčnívá a snaží být spíš umírněný, za zmínku pak stojí i velmi dobrá Woodley. Ostatní známá jména jako Zachary Quinto, Melissa Leo, Tom WIlkinson, Nicolas Cage nebo Timothy Olyphant nemají moc prostoru a šancí cokoli zapamatovatelnějšího předvést, na druhou stranu jsou jistotou, na níž je spoleh. Měl-li bych filmu něco vytknout, pak by to asi byla přehnaná délka, občasná repetetivnost některých scén a dialogů a absence opravdu silného momentu. Celkově vzato se ovšem musí uznat, že Stone si ostudu neudělal, a i když už není tak progresivní a rozzlobený jako ve svých vrcholných letech, pořád dokáže zaujmout a nepříjemně poškádlit. 70 %

Pravděpodobně nejlepší možná velkolepá verze Hercula Poirota pro jedenadvacáté století. Je pravda, že Branagh udělal z filmu svou one man show, otázkou ale je, zda to mohl udělat jinak, když Poirot je naprosto dominantní a sebestředná postava a těch vedlejších je tolik, že mu logicky konkurovat nemohou. Každopádně oceňuji skvělou dobovou atmosféru, hodně slušnou výpravu a kostýmy, pomalejší tempo a v neposlední řadě i moc krásný vizuál plný epických záběrů na Istanbul a samotný legendární vlak, který má své kouzlo a vypadá jako opravdové monstrum. Fajn je i to, že Branagh neudělal z filmu bohapustou konverzačku, ale děj oživil několika decentními akčními scénami, nápaditými kamerovými záběry a samotný závěr pak zinscenoval do variace na Poslední večeři Páně, což bylo hodně netradiční a zajímavé. Sám pak podává velmi dobrý výkon, jeho Poirot je jiný než ostatní, je víc mužný, není tak excentrický a víc zdůrazňuje, že je bývalým policistou. Ostatní pak jsou příjemným zpestřením, ale snad až na výjimku Daisy Ridley, výborné Michelle Pfeiffer a Joshe Gada nemají příliš prostoru cokoli předvést, je ale fajn, že tu jsou. Jen trochu škoda, že stopáž je o malinko delší, příběh někdy působí hodně překombinovaně (to ale asi není vina scenáristů) a linie s pravděpodobnou dávnou láskou Poirota nevede vůbec nikam a působí dost zbytečně. Ve výsledku tak jde o příjemnou záležitost a velmi dobrou adaptaci, na kterou se divák asi nebude dívat nějak často, ale její zhlédnutí poměrně potěší. 70 %

Z filmařského hlediska vlastně standardní životopisné drama, které má spád a v podstatě nemá hlušších míst. Hancock na jednoduchém námětu nedělá zásadní chyby a snímku dodává svižné tempo, zdařilou dobovou atmosféru, decentní, ale zcela přesnou výpravu a takový příjemně optimistický hudební doprovod. Opřít se mohl zejména o Michaela Keatona v hlavní roli, na němž film stojí a padá a oprávněně, protože je naprosto vynikající, a i když jeho postava je totální “z*rd“, svým charismatem z něj vlastně dělá neodolatelného byznysmena, který na splnění snu čekal dlouho, ale příležitost využil, i když šel přes mrtvoly. O ostatních asi nemá cenu se moc zmiňovat, protože už mají výrazně méně prostoru, nicméně přítomnost Laury Dern nebo Patricka Wilsona je fajn. Jestli bych výsledku něco vytkl, tak asi vlastně jen tu rutinu, kdy diváka nečeká nic překvapivého a vše se odvíjí podle očekávání, chybí tu také nějaká výraznější scéna a možná taky trošku humoru, ke škodě by nebyla asi ani trochu kratší stopáž. Z lidského hlediska pak jde o naprosto odstrašující a smutnou záležitost, která bohužel potvrzuje to, že svět patří vyčůránkům a těm, kteří kašlou na morálku. 70 %

Hodně poctivý válečný velkofilm z doby, kdy se digitální triky ještě nepoužívaly a dramaturgické možnosti byly prakticky neomezené. Attenborough od počátku nastoluje téměř dokumentární styl, kdy naprosto přesně vysvětluje válečnou taktiku, dlouhé minuty věnuje čistě vojenským dialogům a v pomalém tempu se snaží rekonstruovat operaci, která mohla ukončit válku dřív, ale kvůli podcenění soupeře a jakémusi pocitu bohorovnosti to nedopadlo. Snímek disponuje výbornou dobovou atmosférou a Attenborough ohromí i famózní akcí, která je rozložená celou stopáží a je naprosto strhující a dokonce v ní používá i krátké záběry “z pohledu první osoby“, které vše oživí a zatraktivní. K naprostým vrcholům v tomto ohledu patří scéna prvního náletu a výsadkové scény, které jsou naprosto fascinující. Ocenit se musí i typicky britský humor, který jinak vážný děj příjemně odlehčuje. Samostatnou kapitolou pak je neskutečně a extrémně hvězdné obsazení, z něhož tedy většina nemá moc prostoru, ale vůbec nevadí, že se tu objeví, je to takové milé zpestření. K těm nejvýraznějším patří určitě Sean Connery a Anthony Hopkins, i ostatní jsou v rámci možností a prostoru výborní. Hvězdičku pak ubírá přehnaná stopáž, která je opravdu nadbytečná a velké množství postav a informací, v nichž se bez znalosti celé operace jen těžko orientuje. To ale nic nemění na tom, že A Bridge Too Far je jeden z nejlepších klasických válečných filmů a i dnes hledá konkurenci jen velmi těžko. 80 %

Čtenář série příběhů o Oddělení Q se musí smířit s tím, že filmové podoby jsou hodně osekané a rozdílné, což je nejmarkantnější právě u toho třetího, který rezignuje na jakékoli vývoje postav, ale soustředí se jen a pouze na jedinou dějovou linii a nezdržuje se ničím okolo. To je na jednu stranu dobře, protože Moland tím pádem nemusí nic řešit a může se soustředit jen a pouze na atraktivní zápletku, výbornou atmosféru a místy i výtečně vygradované napětí. I vzhledem ke svižnému tempu nemá film vysloveně hluché místo a nedává tak divákovi moc možností o přemýšlení nad některými věcmi. Na druhou stranu to ale mrzí, protože tu chybí pro knihy typický ironický a černý humor, postavy jsou jen jednorozměrné a navíc knižní představě asi odpovídá jen Assad, zbylí dva hrdinové jsou zcela jiní. Ve výsledku to ale tolik nevadí, protože Moland má opravdu cit pro výbornou akci a celkový spád, takže nečtenář pak tolik neřeší, že z původního příběhu zbylo jen torzo. Obsazení je tradiční a všichni jsou velmi dobří (Fares Fares dokonce výborný, Lie Kaas pak trošku rozporuplný, protože přes nepochybné charisma je vlastně dost protivný a “divný“, což úplně nesplňuje Mørckovu knižní charakteristiku), zvláštní zmínku pak zaslouží i fanatický Sverre Hagen, který maniakální postavu ztvárnil bravurně a bez většího přehrávání. Filmu tak nejvíc škodí samotný závěr, který je i přes nepopiratelné napětí zbytečně hollywoodský, ne moc logický a splňuje typickou žánrovou šablonu o tom, že hrdinům hraje do karet až příliš mnoho náhod. Filmová podoba Oddělení Q se nemá za co stydět a podstatu knih asi vystihuje, po příběhové stránce s nimi ale prohrává, nutno ale dodat, že tvůrci se do tohoto souboje úplně nepouštějí, protože vědí, že šíře předlohy nejde zachytit v jediném celovečerním filmu. 75 %

I po více než třiceti letech famózní film, který boří americký sen zase trochu jinak (scenárista Stone se v tom zkrátka pozná) a precizně zobrazuje vzestup a pád narkobarona, který ale má své zásady, za které nejde. De Palma po celou dobu udržuje onu hodně specifickou atmosféru a nezaváhá ani na minutku, tempo je svižné a i přes velmi dlouhou stopáž nenudí. Je vlastně zajímavé, že na tak dlouhý film jsou tu vlastně snad jen tři akční scény, které ovšem stojí za to a zbytek jsou dialogy, které ovšem nejsou nudné a mají spád a především se v nich úžasně a nekorektně fuckuje, což k tomuto prostředí zcela patří. Když už se ale na akci dostane, je hodně brutální a nebere si servítky (poprava motorovou pilou a závěrečný masakr jsou vrcholy filmu), opět ale platí, že jen dotváří celkovou drsnou atmosféru, která k podobnému prostředí patří. Odvážný krok prokázal De Palma angažováním Morodera na post hudebního skladatele, protože ten se vydal trochu jiným směrem, než bylo tehdy obvyklé a stvořil nenápadný, ale fungující soundtrack, v němž není výrazná melodie, ale slouží spíše celku. Samostatnou kapitolou pak je fantastický a charismatický Al Pacino, který tu ztvárňuje jednu ze svých nejlepších rolí kariéry a hlavně díky jeho podání nelze arogantnímu a nekompromisnímu Montanovi trochu nefandit. Vedle něj pak stojí za zmínku i začínající Michelle Pfeiffer, která neměla moc prostoru, ale využila ho dobře nebo třeba F. Murray Abraham. Do plného počtu ale něco chybí, možná trochu kratší stopáž, možná něco, co by diváka úplně odzbrojilo, ale to už jsou jen detaily. Naprosto vynikající záležitost. 80 %