salalala

Bývaly doby, kdy John Woo a Yun-fat Chow byli akčními bohy a Killer je toho důkazem. Co předvádí Woo v akci, je nevídané a Hollywood z toho žije prakticky dodnes, příjemně nekompromisní střílečka, kde je body count neskutečně vysoký a spojení krvavý balet tu nabývá nových rozměrů. Všechny přestřelky bez výjimky jsou fantastické, našlapané, mají tempo, spád a hlavně nápad. Nechybí výborná atmosféra a na akční film až nezvykle silný příběh s morálním dilematem jednoho zabijáka. I ono klasické asijské expresivní hraní je potlačeno na minimum, tudíž v tomto ohledu film nepůsobí vůbec směšně a naopak je plný výtečných hereckých výkonů. Mezi Yun-fat Chowem a Dannym Lee funguje výborná chlapská chemie a na jejich závěrečnou spolupráci v kostele je radost se dívat. Jestli bych něco filmu vytknul, bylo by to několik patetických scén, pár papírem šustících dialogů a trochu vykalkulovaný příběh, který hrdiny posouvá přesně tam, kam chce, aniž by jim dal prostor chybovat. Ve výsledku to jsou ale jen drobnosti, protože Killer je totální esencí Johna Woo a brilantní ukázkou toho, proč bývala svého času hongkongská kinematografie tak oblíbená. 90 %.

Musí se nechat, že Zombie se nebál a legendární značky se chopil originálně a neotřele. Prvních zhruba třicet minut, v nichž nahlíží do Myersova dětství, je naprosto famózních, skvěle atmosférických, příjemně psychologických a nepostrádajících napětí. Je pravda, že od chvíle, kdy Myers uteče z léčebny, se jedná o čistokrevný a předvídatelný slasher se všemi klišé, Zombie ale naštěstí nepovolí na atmosféře ani na tempu, takže to celé má spád a vraždy jsou dost brutální, což je pro žánr důležité. Pochopitelně, že Myers tu opět působí jako nadčlověk, protože přežije všechno a umí se rychle přesouvat z místa na místo, to k tomu ale patří, takže by to zásadně vadit nemělo. Potěší i využití původního hudebního motivu, který je inovativně a neurážlivě zremixován a jen dotváří onu neklidnou atmosféru strachu. Z herců stojí nejvíc za zmínku výborný Malcolm McDowell a malý Daeg Faerch, který je vskutku démonický a roli malého psychopata zvládl takřka geniálně. Možná to Zombie mohl pojmout víc jako psychologické drama a zkusit se vyhnout tradičním klišé, to už by ale nezkouslo ještě víc diváků než tuto podobu, takže výsledek je i po těch jedenácti letech víc než slušný a kultovní předloze rozhodně nedělá ostudu. 70 %

Je trochu paradoxní, že Guillermo del Toro získal Oscara ze režii za svůj nejslabší film. To tedy neznamená, že je špatný, ale není tak dobrý, jak by člověk čekal. Od počátku nicméně diváka uchvátí krásná fantaskní atmosféra Ameriky padesátých let a opravdu krásná vizuální stránka a celková výprava a kulisy. Celý film vlastně šlape hlavně díky typickému "srdcařství" del Tora, protože mu nejde upřít láska ke kinematografii, starým dobám a stařičkým monstrhororům. Jako by ale del Toro věnoval více úsilí a energie technické stránce než té příběhové, protože právě ve scénáři selhává asi nejvíc, protože za celou dobu nenabídne nic nečekaného a překvapivého a celou dobu se pohybuje v klasických klišoidních kolejích romance, která je tady ozvláštněna pouze tím, že jde o lásku ženy a bizarního rybího muže, což je samo o sobě dost zvláštní. Je opravdu škoda, že ve filmu absentuje jakékoli napětí, protože zmíněné kulisy, výprava a atmosféra se přece jenom dřív, či později okoukají a pak už nezbývá vůbec nic. S tím také souvisí přehnaná délka, kvůli které film působí subjektivně dost roztáhle, výsledku moc nepomáhá ani pomalejší tempo. Naštěstí tu jsou ale výborní herci, kterým jasně dominují výborná Sally Hawkins, která je potřebně křehká, záměrně obyčejná a nenápadná a navíc dobře vypadá i bez šatů, a podobně výborný Michael Shannon, jemuž záporáci jdou jedna báseň. Celkem vzato tak je hodně zajímavý film, který ale fanoušky del Tora trochu zklame a těm, kteří jeho tvorbu neznají, zase bude připadat až moc bizarní a oldschoolový, což je velká škoda. Troufnu si ale říct, že Oscara tomuhle sympaťákovi asi málokdo nepřeje, jen ho asi měl dostat za libovolný ze svých předešlých počinů. 70 %

The Death of Stalin zaslouží pozornost už jen tím, že je něčím úplně jiným, než co v našich kinech běží. Iannucci se nezastaví před ničím a dělat si legraci z brutálního sovětského režimu v padesátých letech je pro mě trošku srovnatelné, jako by někdo dělal humor na holocaust, což je mi sympatické, protože podobný styl humoru mám rád. Od začátku vtáhne ona absurdita celé doby, brilantně napsané dialogy, které jsou na jednu stranu směšné, na tu druhou z nich ale dost mrazí a také několik vtipných situací, které nemají moc obdoby. Iannucci naštěstí udržuje svižné tempo, v němž se několik slabších momentů snadno ztratí a na nudu tu absolutně není prostor. Výrazně se ovšem vydařilo obsazení, v němž jednoznačně kraluje Steve Buscemi, k němuž se postupně přidávají zejména Simon Russell Beale a Jason Isaacs, potěší ale i menší úlohy Paddyho Considinea, Michaela Palina nebo Olgy Kurylenko. Ve výsledku tak vlastně tolik nevadí, že snímek je spíše sledem epizod a není moc soudržný a někdy trochu drhne, ani to, že reality se chvílemi drží jen volně (o to se ale asi nikdy nechtěl snažit). The Death of Stalin hodně připomíná pozdější díla Monty Pythonů, v nichž není tak třeskutý humor a už to není tak inteligentní, pořád je to ale chytré a natolik absurdní, že to celé funguje, i když někdy je jeden vtip zbytečně protahován, zde je to navíc umocněno tím, že divák ví, že to, čemu se směje, se opravdu dělo a bohužel ještě v mnohem větším rozsahu. 70 % PS: Oceňuji tvůrce i za to, že rezignovali na trapné snahy o ruský přízvuk, ale natočili film v nádherné angličtině.

Procedurální krimi, která je přesně hranicí mezi tím "starým" a tím "moderním" Fincherovým stylem. Na jednu stranu Fincher uchvátí dokonalou faktografií, výpravou, kostýmy a celkovou dobovou atmosférou, která ale není depresivní a zcela precizním odvyprávěním celého fascinujícího případu. Je radost sledovat, jak si dává záležet na každém detailu a zapojuje svůj perfekcionalismus a každý záběr je dokonale vycizelovaný. Na druhou stranu ještě jeho režie není tak "chladná a odosobnělá", ale emoce už jsou tu částečně potlačeny, což se ale k takhle procedurální a realistické kriminálce jen hodí. Akce je tu naprosté minimum, když už tu ale je, je dokonalá a ze Zodiacových vražd není člověku úplně dobře, protože byly víceméně náhodné, skoro precizní a chladné (což se pochopitelně k Fincherově režii hodí). Excelentní je také příběhová skladba, z níž vlastně postavy mizí, aniž by to ale vadilo, protože to má vždy své opodstatnění. První třetina tak patří převážně postavě Paula Averyho (s občasným zjevováním Roberta Graysmithe), druhá pak policistovi Toschimu (s nímž se prolínají předchozí dvě postavy) a třetí je pak celá z pohledu Roberta Graysmithe (a Toschi s Averym se tu občas zjeví), přičemž platí, že každá postava má pevnou motivaci, charisma a najde si cestu k divákovi. Jediné, co bych filmu výrazně vytkl, je přehnaná stopáž, která je v kombinaci s pomalým tempem někdy až smrtící a působí, jako by Fincher snad poprvé v kariéře trochu ztratil nadhled nad svým dílem. Ono je fajn, že natočí scénu, kdy policisté jdou do kina na Drsného Harryho, který se Zodiacem přiznaně inspiroval, ale to ocení jen několik stovek tisíc filmových fanoušků po celém světě, další miliony diváků ale spíš ne a takových míst, kdy se mohlo stříhat, tu je trochu víc. Kdyby měl nakonec film o dvacet minut méně, možná by působil trochu kompaktněji. To je ale jen malá výtka, protože jinak je Zodiac famózní záležitost, která je úžasně antidivácká a dá se analyzovat z několika pohledů, navíc přináší svědectví o fascinující kauze, která se nikdy neobjasnila. 85%

Klíčové pro pochopení toho, o čem je Phantom Thread, je věta, kterou řekne Alma Reynoldsovi (něco ve smyslu - Chci Tě vidět na dně a pomáhat Ti, abys byl znovu nahoře a plný sil). Paul Thomas Anderson natočil precizně chladný film o destruktivním vztahu stárnoucího playboye a mladé dívky, která chce patřit mezi smetánku a udělá pro to úplně vše, který je plný závislosti jednoho na druhém a zároveň strachu. Jeho typicky promyšlená a nenápadná režie je tím, co posouvá film dál, protože se toho v něm moc neděje. I proto má divák čas na to všímat si nádherné kamery, výpravy a kostýmů a vnímat onu perfektní a potemnělou dobovou atmosféru, která snímku dodává hodně speciální kouzlo. Samostatnou kapitolou je pak herecké obsazení, v němž excelují tři hlavní postavy - o Danielu Day-Lewisovi nemá smysl se bavit, protože to je Herec, který nemá obdoby a jeho minimalismus, v němž dokáže zachytit všechny emoce a vyhrát si s každičkou podobou své postavy, je jedinečný a vidí se jen málokde, o to víc pak překvapí, jak skvěle s ním drží krok především málo známá Vicky Krieps, která je výborně chladná a odtažitá, o to víc její charakter funguje, do počtu určitě není ani Lesley Manville, která má sice méně prostoru, využívá ho ale na maximum, neboť je výrazná a podobně minimalistická. Jediné, co bych snad vytkl, je extrémně pomalé tempo, s ním související lehce přetaženou stopáž a takový nijaký závěr, který postrádá emocionální vrchol, na druhou stranu ale zase působí realisticky a zcela ze života. Phantom Thread není pro každého, ale když mu divák půjde naproti, uvidí nádherný a pocitvý film, jakých se dnes už moc netočí, fandové PTA navíc ocení jeho návrat do starých kolejí a úkrok z experimentů typu Mistr a Inherent Vice. 85%

Málokdy se stane, že by byl natočen film, jehož úplně všechny postavy jsou více, či méně nesympatické. I, Tonya je ovšem takový případ, protože postavy zde vystupující jsou hlupáci, idioti, zlé nebo zakomplexované, někdy také všechno dohromady. To se pak divákovi těžko identifikuje s kteroukoli z nich, Gillespie to naštěstí věděl, proto snímek pojal jako jakýsi pseudodokument, kdy výpovědi hlavních aktérů střídal s rekonstrukcí událostí, čímž dosáhl netradičního a ryze černohumorného zážitku. Filmu nechybí temná atmosféra, která je ale výborně nakombinovaná se zmíněným černým humorem, takže kdyby vše nebylo dle skutečných událostí, šlo by vlastně o absurdní gangsterku. Vzhledem k tomu, že se vše stalo, je výsledek trochu mrazivou historkou o tom, co všechno je duchem prostá sportovkyně udělat pro celosvětový úspěch. Devízami filmu jsou mimo zvolený pseudodkumentární způsob a hodně slušné krasobruslařské scény především dvě herečky, jejichž výkony jsou fantastické. Margot Robbie dává do role úplně všechno, je naprosto famózní a dokázala i to, že divákovi je Tonyi chvílemi líto, protože byla pod vlivem několika špatných lidí, Allison Janney je snad ještě o pár úrovní výš, protože její despotická a tyranská matka s absencí jakéhokoli mateřského citu je děsivá a odpudivá a bohužel asi vystihuje mnoho rodičů, kteří svou malost kompenzují na snaze o úspěch vlastních dětí, Oscar naprosto zasloužený. Ani ony výkony ale nezakryjí to, že film hlavně ze začátku nemá tempo, občas dost drhne a nebýt klíčového incidentu, vlastně by neměl co nabídnout, protože těsně před ním se točí v kruhu a začíná se hodně opakovat. Kdyby to celé bylo o něco kratší, asi by se také nic zásadního nestalo. I, je ale rozhodně netradiční biografie, která je smutná i hořce úsměvná zároveň a ukazuje, že lidská touha po úspěchu nezná hranic. 70 % PS: Je sice fajn, že se tvůrci snažili krásnou Margot Robbie zošklivit, ale oproti skutečné Harding je pořád fešanda i přes tuctové oblečení a vizuální nevýraznost.

Geekovská záležitost, která může bavit i ty, kteří popkulturní odkazy moc nepochopí, nicméně jejich prožitek bude o několik stupňů menší. Ready Player One nejvíc baví, když se pohybujeme v OASIS a necháváme se unášet tunou odkazů na popkulturu osmdesátých let, které sice někdy působí samoúčelně, ale jsou moc fajn. V tom spočívá výhoda toho, že režisérem je taková persona jako Steven Spielberg, protože ten díky svému postavení a kontaktům asi neměl moc problémy sehnat licence na různé postavy, propriety z jiných filmů atd. K absolutním vrcholům patří scéna odehrávající se uvnitř filmu Osvícení, která lze ale plně docenit jen s jeho znalostí. Vizuální propracovanost oné hry je fascinující a Spielberg pořád umí velmi lehkou rukou zrealizovat oddechový blockbuster plný efektů. Pracuje tu i se zajímavou myšlenkou virutálních identit, které jsou diametrálně odlišné od těch reálných a tentokrát nijak nenuceně a nekýčovitě apeluje i na to, abychom žili co nejvíc v reálném světě. Vydařilo se mu i obsazení, a ačkoli skoro všechny postavy nejsou moc zajímavé, zahrané jsou velmi obstojně a Tye Sheridan je i přes svou občasnou unylost velmi dobrý. Jedinou výjimkou je Mark Rylance, jenž je opět vynikající a dostal k dispozici jedinou zajímavější postavu z celého filmu. Škoda, že dění v reálném světě už tak nefunguje a působí malinko odbytě a filmu celkově chybí více napětí, protože je od počátku jasné, jak to vše dopadne. Ve výsledku je Ready Player One svým způsobem unikátní film, který sice pobaví celou rodinu, nejvíc si ho ale užijí znalci popkultury osmdesátých let, kteří se budou vysloveně "rochnit" v hledání různých odkazů, proto je paradoxně opakované zhlédnutí lepší někde, kde je možné film zastavit a vše si pořádně prohlédnout. Spielberg pořád podobné blockbustery zvládá s přehledem a asi jen díky němu se z filmu nevyklubal průšvih, ale hodně příjemná záležitost, kterou ale bude každý hodnotit dost jinak. 70 %

Už z dosavadních komentářů je jasně patrné, že Dabing Street je typický počin Petra Zelenky - hodně často se pohybuje mezi genialitou a trapností a v podstatě nic mezi neexistuje. Zelenka tu znovu vše staví na svém oblíbeném absurdním humoru a vskutku předvádí humor až geniální (Bartoškův monolog na pohřbu, postava Krobota, Kapitán Filcka nebo třeba vynikající monolog zhrzeného Neužila k Melíškové, který si myslím touží každý podváděný muž pronést alespoň jednou za život), na druhé straně ale také ten na hranici trapnosti (předposlední díl s postavou Martina Myšičky nebo duch Filipovského). S přibývajícími díly humor ustupuje a seriál se mění v melancholickou až nostalgickou podívanou s postavami, které se stávají čím dál většími losery, zároveň jim ale probleskuje naděje, že to může mít jen krátkého trvání. Závěrečný díl pak je takový smířlivý a nostalgický, navíc je v něm 11. září použito jako symbol konce starých časů, které se už nevrátí a je třeba se poprat s novou realitou. Famózní je obsazení, v němž vynikají určitě geniální Krobot, výborní Melíšková, Čermák a Neužil a samozřejmě i neuvěřitelně sexy Voříšková alias Pichna. I všechny menší role byly obsazeny výborně, takže herecky je seriál extratřída. Zmínit se musí i výborná hudba Jana Ponocného. Celkově vzato tak Dabing Street je v současné tuzemské seriálové produkci malým zjevením, i když vulgarit je tu někdy přespříliš, ono datování do devadesátých let je ne vždy dokonalé a některé vtipy jsou skoro trapné. 80 %

Standardní a ničím výjimečná adaptace Kingovy povídky, která asi o moc lépe dopadnout nemohla. Ono totiž zfilmovat typicky kingovské vnitřní monology a popis psychologie postav je vesměs nemožné a nutno říct, že Hilditch se s tím popral se ctí. Minimálně v první polovině nemá problém s pořádně hutnou atmosférou, z níž je cítit, že se něco hrozného stane, v čemž si ještě pomáhá pouze náznaky, moc hezkým vizuálem a úchvatným prostředím amerického maloměsta. Vrcholem pak je hodně brutální sekvence vraždy manželky, která má (pravděpodobně) blízko k realismu a je hodně přesvědčivá. Poté ale snímek trošku upadne, i když by právě v tomto momentu měl být hutnější a děsivější. Hilditch se pak uchyluje k laciným béčkovým berličkám typu lezoucích krys, halucinací, děsivých přizraků a podobně, což chvílemi funguje, většinou ale působí nenápaditě a očekávaně. Příliš neprospívá ani pomalé tempo, které už je ke konci nesnesitelné a výsledek tak působí subjektivně delší, než ve skutečnosti je, navíc už se mu nedaří využít potenciál, který nabízí oddělená linie zmizelého syna. Právě s rostoucí stopáží totálně vyniká fantastický výkon Thomase Janea s jeho jižanským přízvukem, který drží film nad vodou a jeho utrpení je takřka hmatatelné, za zmínku stojí ještě Dylan Schmid jakožto jeho syn, který je velmi dobrý, ve své samostatné příběhové linii ale nevýrazný. 1922 je tak hodně slušná adaptace kingovy povídky, kterou sráží pomalé tempo a laciné béčkové propriety, předloze ale ostudu nedělá. 60 %