salalala

Neskutečně tíživé drama o tom, co dokáže způsobit jedno vylhané obvinění od dítěte. Vinterberg zcela záměrně volí pomalý rozjezd, v němž nám představuje klíčové postavy, aby zhruba od poloviny zapnul ještě vyšší stupeň. Od té chvíle je totiž filmu takřka "nekoukatelný" pro svou syrovost a realističnost, která je děsivá, zároveň pochopitelná, ale pro pozorovatele, který ví, co se seběhlo, totálně nesnesitelná. Atmosféra je neskutečně hutná a depresivní, postavám nechybí motivace a všechno plyne sice pomalu, ale intenzivně. Vinterberg tu hodně nenásilně upozorňuje na to, jak jsou děti dnes absolutně chráněné, vždy se jim věří a rodiče bez jakýchkoli důkazů hází vinu na druhé, protože přece jejich potomek je tím nejsvatějším na světě a nikdy nelže. Naprosto fantastické jsou i herecké výkony, mezi nimiž vyniká geniální Mads Mikkelsen, z jehož scén v obchodě a kostele běhá mráz po zádech a vůbec jeho postava je napsaná naprosto dokonale a každý s ní může soucítit. Taktéž malá Annika Wedderkopp je vynikající, a v jejím nevinném vzhledu se skrývá cosi šibalského až prohnaného. Malinko mě možná mrzí to, že samotný závěr nebyl intenzivnější a ničím překvapující, nicméně byl rozhodně uspokojivý a uvádí diváka a hlavní postavu v nejistotu. SPOILER: Jako člověk obdivuju hlavní postavu, že po tom všem dokázala ve městě zůstat a se všemi se stýkat. KONEC SPOILERU. Jagten je i po pěti letech nejlepší film za poslední roky a konkurenci bude ve svých emocích, upřímnosti, realističnosti a lidskosti hledat jen těžko. 90%

V rámci současných trendů kinematografie asi ta nejlepší možná adaptace rozsáhlého románu, kterou divák mohl dostat. Ačkoli kouzlo knihy spočívá v prolínání několika časových rovin, ve filmu se snesitelnou stopáží to není možné, takže se tvůrci rozhodli román "rozpůlit" a první polovinu věnovat dětem, druhou pak dospělým. Jestli se Muschiettimu něco povedlo, je to zachycení typicky kingovské nostalgické atmosféry dětského světa, na jehož pozadí ale číhá velké zlo. Ruku v ruce s tím pak jde dokonalé obsazení dětských herců, kteří spolu přirozeně kooperují a tak nějak splňují čtenářské představy o Klubu nul, jak je ve filmu jejich spolek přeložen. Ke všemu ještě přispívá vydařený soundtrack, ačkoli jeho písničková část je možná až moc optimistická, což se k filmu vzhledem k jeho ději moc nehodí. Takový ten dětsky naivní humor, připomínky období prvních lásek a polibků, dlouhého léta, žabomyších válek mezi staršími a mladšími tu funguje perfektně a celkově vztahy mezi postavami jsou výborně vykreslené. Skarsgard je potřebně děsivý, i když možná mohl trochu víc přitlačit na pilu, nicméně v rámci možností si stěžovat opravdu nelze. Je asi škoda, že Muschietti obecně až moc spoléhá na lekačky (i když některé jsou vynikající) a nejde víc do dusnější atmosféry a celkového děsu, protože výsledek pak mohl být ještě lepší. Vadí také, že z filmu není cítit ona osudovost, která je snad na každé stránce knihy, tudíž zůstává v divákovi pocit, že tu trošku něco chybí. Dojem malinko kazí konec, který je až moc na efekt, i když na druhou stranu obsahuje emočně asi nejsilnější scénu z celého filmu, taktéž stopáž asi měla být o pár minutek kratší. Jako kingovská adaptace ale film uspěl prakticky po všech stránkách a rozsáhlý román zatím převádí na plátno důstojně. Opravdovou zkouškou pro režiséra ale bude až kapitola druhá, v níž už nebude moci spoléhat na nostalgii a roztomilé dětské špičkování, ale bude muset pracovat s čirou hrůzou a hutnou atmosférou, čehož se trochu bojím. 80%

Typicky millerovské drama je naprosto brilantní a má hodně blízko k pozdějším dílům Davida Finchera. I Bennett Miller v něm záměrně šetří emocemi, které zcela potlačuje, aby na konci došlo k něčemu, co je naprosto nečekané a šokující, o to víc ale působivé. Vše vypráví v hodně pomalém tempu, v němž vytváří čím dál víc houstnoucí atmosféru, která je s příchodem Davea na farmu hodně nepříjemná a napětí mezi postavami je ve filmu cítit až geniálně. K cílenému efektu pomáhá jednak naprosto minimalistická hudba, především ale vynikající výkony ústřední trojice - Tatum hraje opravdu výborně, nepřehrává a některé vyhrocené scény zvládá s přehledem, podobně je na tom vlastně Ruffalo, po němž se chce jen to, aby byl civilní a nestrhával na sebe veškerou pozornost, což se mu daří, největším trumfem je ale Carrell, který člověka, který nedává najevo jakékoli emoce a je těžké se v něm vyznat, ztvárnil dokonale a mrazivě, po jindy bláznivém komikovi není ani stopa. Všechno dohromady dává zajímavý celek, jemuž škodí snad jen přehnaná délka a také to, že závěrečná scéna není datovaná, protože může působit tak, jako by se stala bezprostředně po skončení olympijských her. Foxcatcher je hodně nenápadné, ale dost působivé drama, které ve druhém plánu může trošku podhalit to, proč chtějí být mnozí miliardáři spojováni se sportem. 85%

Absolutně chápu, proč o zfilmování románu usiloval Scorsese sedmnáct let a je vlastně dobře, že k tomu došlo až ve chvíli, když je mu přes sedmdesát. Silence je pomalé a filozofické drama o pochybách o vlastní víře, o ceně, kterou za ni zaplatit, i o tom, že některé kultury zkrátka nikdo nepředělá, i kdyby se rozkrájel. Stejně tak je to o tom, že člověk může něco popřít navenek, ale uvnitř svůj názor nezmění. Scorsese pokládá hodně otázek, ale odpovědi nenabízí, protože ví, že to nemá cenu a nechává diváka, aby si svou cestu našel sám. Pomáhá si opravdu skvostnou Prietovou kamerou, která jen dotváří zvláštní meditativní atmosféru a místy zabírá opravdu nádherné obrazy, navíc nechybí hned několik silných scén (povětšinou ty s exekucí). Pozorouhodná je i práce se zvukem, který je po většinu času utlumený a nevýrazný, chvílemi ale přebírá vedoucí úlohu a hlasité cvrkání brouků najednou vytrhne z klidné atmosféry. Vyzdvihnout ale určitě zaslouží fenomenální Andrew Garfield, který tu ztvárnil asi nejlepší roli své kariéry a je s podivem, že ho nikdo neocenil, protože se vyhýbá jakémukoli přehrávání a je naprosto přirozený a skoro autentický, jeho občasná podoba s Ježíšem určitě není náhodná, Scorsese si tu vůbec se symboly pohrává naprosto famózně. Driver ani Neeson už tak výrazní nejsou, to ale i proto, že tu nemají tak velký prostor. Filmu vytýkám jen a pouze přehnanou délku, která mohla být klidně o půl hodiny kratší, protože hodně situací se tu opakuje, na druhou stranu je mi ale jasné, že Scorsese film natočil přesně tak, jak chtěl, takže mu to nelze vyčítat. Silence není film pro každého a velmi snadno nad ním lze mávnout rukou, pokud ale máte jen trochu otevřenou mysl a rádi přemýšlíte o věcech, které nejdou uchopit, je to přesně pro vás. Vynikající zážitek. 80 %

Při hodnocení se ve mě bije fanoušek Slavie a filmový divák. Z prvního pohledu samozřejmě film zaslouží plný počet, protože je v něm plno historických momentů, na které nelze zapomenout (především postup do Ligy Mistrů a běžící Standa Vlček), tři tituly v éře samostatné ligy a několik zajímavostí, o nichž jsem vůbec nevěděl (třeba Burianův truc přestup do Slavie). A nesmím zapomenout ani na podmanivý komentář velkého slavisty Jana Kačera. Druhý pohled by ale chtěl trochu delší stopáž a trošku víc informací, protože někdy jsou časové skoky příliš velké a o některých letech se vůbec nemluví. I nezasvěcený divák se z filmu ovšem dozví to nejpodstatnější - kdo ze známých umělců fandil Slavii, jak ji soudruzi nenáviděli a protlačovali dělnickou Spartu, které hvězdy za ni hrály atd. Jen je malinko škoda, že snímek končí v nepříliš lichotivé situaci, kdy klubu hrozí insolvence a žádné velké úspěchy neslaví, na druhou stranu právě konec může působit jako varování a memento. Pro každého fandu mužstva se sešívanou hvězdou na srdci a těmi nejkrásnějšími dresy je tohle jednoznačná povinnost a určitě by film unesl delší stopáž. Je mimochodem paradox, že takhle kvalitní dokument o fotbalovém klubu natočí ženská režisérka. 80%

Sausage Party je vlastně úplně typický film z dílny Rogenovy party. Má originální nápad, který je v tomhle případě fakt zcela netradiční a zábavný, jenže mu úplně chybí dramaturgie a nějaká sebereflexe. Na jednu stranu tu jsou nápadité a nekorektní vtipy o náboženství, politice a různých kulturách, na té druhé tu ale nechybí hluchá místa, kterých je na tak krátkou stopáž až moc. Animace je příjemně nedokonalá a jednoduchá a k celkovému ladění filmu se dokonale hodí, oceňuji, jak si tvůrci dokázali vyhrát s různými druhy potravin a opatřit je jednotlivými přizvuky. Závěr filmu je vskutku jak z jiné dimenze a je jasné, že v každém bude vyvolávat jiné pocity, mě osobně nevadil a naopak mi přišel vtipný. Je opravdu škoda, že na jeden dobrý vtip připadají dva až tři průměrné a tempo není vlastně vůbec strhující a celé se to tak nějak vleče. Je víceméně jasné, že režijní vklad Vernona a Tiernana byl asi minimální a důležitější byly příběh a dialogy, které asi budou opět improvizované. Sausage Party už kvůli svému pojetí stojí za vidění a některé momenty (ano, zejména závěr) jsou nezapomenutelné a v dnešní době je fascinující, že si je vůbec někdo dovolí natočit, k lepšímu výsledku ale filmu chybí soudržnost a lepší příběh. Pohled na nákupy v supermarketu se ale rozhodně po zhlédnutí změní. 60%

Zpočátku zajímavá a trošku netradiční sci-fi, která jede v pomalém tempu a strhne spíš vizuální stránkou. Tyldum si dává záležet na atmosféře a osamění probuzeného pasažéra je cítit v každém záběru. Vedle toho upoutá vizuálním řešením, které je výborné a celkový design lodi je fantastický, stejně jako krátké, ale efektivní záběry na vesmír. S tím souvisí i nádherná kamera a perfektní hudba, které jen dokreslují celkovou náladu snímku. Celý děj navíc prostupuje decentní přesah v podobě jakéhosi zamyšlení nad lidskou osamělostí a touhou s někým sdílet své pocity, i kdyby to měl být jen robotický barman. Chválit se musí i dobře napsané postavy a citlivě vznikající vztah mezi nimi, který snímek pomalinku mění v romanci. O to víc zamrzí, že v poslední třetině jako by Tylduma někdo vystřídal, protože se z filmu stává akční záležitost, která může lákat jen na efekty, protože jinak nedává moc smysl. Nastolená atmosféra zmizí, tempo se zbytečně zrychlí, celé to najednou nedává smysl a hlavně poměrně fajn romantika se změní v lacinou romanci, kde se postavy chovají hloupě a veškeré nastolené otázky a snahy o přesah zůstávají bez reakce. Alespoň, že obsazení to v těchto chvílích udržuje nad vodou. Pratt i Lawrence jsou velmi dobří, chemie mezi nimi funguje (na Lawrence se navíc hezky kouká a každá bazénová scéna s ní je děsně sexy) a vše utáhnou sami, pozadu ale nesmí zůstat ani výborný Michael Sheen, který nemá tolik prostoru, ale využívá ho na maximum. V závěru se přidá i standardně dobrý Fishburne, několikavteřinové cameo Andyho Garcii jsem vůbec nepochopil, možná že jeho postava se stala obětí zásadních postprodukčních zásahů. Passengers mají slušně našlápnuto, ale závěrečnou třetinou se trochu podkopávají a rozhodně nejsou tak chytrým filmem, jakým se od začátku snaží být. Slušná žánrovka, která ale mohla dopadnout mnohem lépe. 70%

Nolanovská symfonie a úplně jiný válečný film než všechny ostatní. V Dunkerku není vidět jediný nepřátelský voják (až na pár vteřin v závěru), ale nepřítel je tady po celou dobu cítit. Atmosféra je v kombinaci s hodně zvláštní a nesmírně zajímavou hudbou / ruchy až nesnesitelná a napětí by se dalo krájet. Od první do poslední minuty je vidět, že Nolan měl volné ruce a natočil přesně to, co chtěl a jak to chtěl. Experiment se třemi vyprávěcími liniemi se podařil, protože v závěru se skvěle propojí, a i když chvíli trvá se v tom všem zorientovat, postupem času si začneme uvědomovat, jak geniálně promyšlené vše je. Nolan nemá zapotřebí rozjíždět osobní a emotivní příběh, místo toho ukazuje válku jako celek, jakožto jednotlivé miniosudy ve velké události, v níž jsou lidé pouze figurkami. Akčních scén je tu hodně málo, ale když se objeví, stojí za to a všechny letecké bitvy rozhodně vedou. Díky Imaxovské kameře je vše vtahující a hodně intenzivní a díky různým netradičním úhlům a famózním záběrům si divák připadá jako součást celé operace. Samozřejmostí jsou fantastické herecké výkony, které možná na první pohled nejsou tak vidět, protože jsou trochu upozaděné, nicméně minimálně to, co předvádí Hardy s Branaghem, je naprosto excelentní a stejně tak jsou na tom i Rylance s Murphym, ale i ostatní, méně známí představitelé. Jediné, co snad trošku mrzí, je to, že příběh postavy Murphyho není úplně dořešen, ale to je snad jediná vada na kráse, která na absolutním hodnocení nemění nic. 100% PS: Bude zajímavé sledovat, jak bude film fungovat mimo kino, protože ten zážitek bude asi poloviční, což je škoda, protože si ho tím pádem budou diváci připomínat méně.

Vesměs nezajímavá žánrovka, která je směsicí několika slavných filmů, z nichž si půjčuje to nejlepší a snaží se to spojit do jednoho celku, což moc nefunguje. Espinosa totiž postrádá jakoukoli osobitost a větší nápaditost, která by film posunula o úroveň výš a udělala z něj něco déle zapamatovatelného. Kamera je moc hezká a různé naklápění obrazu (povětšinou vzhůru nohama) je fajn, jenže je ho tu málo, a i když vizuální stránka je propracovaná, nějak to k uspokojení nestačí. Zpočátku to vypadá, že půjde o chytrou a filozofickou sci-fi, jenže postupem času se na tyhle ambice rezignuje a snímek se mění ve standardní, solidní, ale nijak výjimečný vesmírný horor, v němž se postavy nechovají úplně logicky a k vědeckému uvažování mají trochu daleko, ale to tolik nevadí. Spíš zamrzí to, že tvůrci nedokážou využít potenciál slibného obsazení, protože většina herců nemá moc co hrát, jedinou výjimkou je snad jen Rebecca Ferguson a v závěru i Gyllenhaal, jehož účast jsem ale moc nepochopil, o Reynoldsovi nemluvě. Osvěžující je ovšem samotný závěr, který působí podvratně a zároveň absurdně a černohumorně. Škoda, že tu humoru není víc. Life není špatný film, ale ve výsledku působí jen jako Vetřelec light, což není úplně pozitivní. 60%

V éře hlučných, povrchních a opravdu příliš jasně cílených blockbusterů působí tento trochu jako zjevení. Matt Reeves po celou dobu jede v hodně pomalém tempu, v němž klade důraz na vskutku hutnou a potemnělou atmosféru, dialogy a práci s postavami, která je excelentní, protože všechny mají jasnou motivaci a chovají se logicky. Málokdy se vidí, aby scéna, kdy si někdo jen povídá, byla tak napínavá a atmosférická. K tomu všemu ještě Reeves natočil vlastně variaci na Apokalypsu, kterou někdy parafrázuje (nálety vrtulníků, pološílený plukovník jakožto záporák) a Velký útěk. Triky jsou naprosto dokonalé a po pár minutách už divák opice nevnímá jakožto výtvor CGI, ale jako plnohodnotné herce, Serkis je výtečný, hodně ale překvapí i Steve Zahn jakožto vtipný šimpanz v modré bundě. Woody Harrelson sice nedostal tolik prostoru, ale využívá ho na maximum a je de facto jedinou zajímavou lidskou postavou. Perfektní práci odvedl také Giacchino svým minimalistickým tématem. Je pravda, že z toho všeho mohla být cítit větší osudovost a finále asi většinu diváků neuspokojí, i když do vývoje filmu skvěle sedne a stopáž mohla být o chloupek kratší. To ale nic nemění na tom, že celá prequelová trilogie, která má po zakončení dost možností na další a další pokračování, patří k tomu nejinteligentnějšímu, co ve velkofilmech vzniklo a udržela si vysokou úroveň a dá se vidět opakovaně, což se o moc počinech z poslední doby říci nedá. 80%