Botič

Při sledování téhle časové smyčky jsem měl pocit, jako bych se propadl tak o deset let zpátky v čase a říkal si, jaká je škoda, že se už takovéhle filmy moc netočí a nebo jsem na ně jen přestal koukat? S naleštěným Palm Springs bych to úplně nesrovnával, spíš s takovou Juno, Away We Go nebo Nick and Norah's Infinite Playlist.

Intimní, srdcervoucí a melancholický příběh pro dvě hvězdy, které září a to i ve chvílích, kdy dojdou slova a zůstávají jen pohledy a doteky. Jeden z těch filmů, u kterého má divák pocit, že nesleduje dva hrající herce, ale opravdový výsek lidského života.

Sia si chtěla natočil film v duchu videoklipů z Chandelier éry s Maddie Ziegler v hlavní roli a dostává za to čočku ze všech směrů a za svá umělecká rozhodnutí se pomalu musí omlouvat kudy chodí. Tohle není jednoduché téma, ale ta silně negativní kritika mi nepřijde zasloužená. Spíš si říkám, jak je tahle doba více svazující, než osvobozující. Cancel culture by mohla v roce 2021 přestat existovat.

Výborná věc, absurdní, ale od srdíčka, navíc s kultovním potenciálem! Víc se mi nechce psát, abych ty bizardní mluvící kraby, mořské panny a další šílené zákruty zbytečně neprozrazoval. Tohle si musí objevit každý sám.

Krásně nasnímané divadlo, kde na sebe křičí dva herci, jak se milují a nenávidí, ale po půlhodině to celé zabředne do celkem nudné a repetitivní smyčky, takže když to divák po třiceti minutách vypne, pořád může s klidným svědomím říct, že Malcolma a Marie viděl do konce. Žádný unikátní oblouk, zvrat ani silnější katarze se nakonec neodehraje. Zendaya je tahoun a příběh s lehkostí posouvá, ale co se někde celkem vytratilo je chemie s Washingtonem.

Brutální podívaná! Ne kvůli samotným vraždám, jako spíš vyobrazení společnosti. Všichni vypadají stejně, mluví stejně, nikdo nikoho pořádně nevnímá, a vrchol stresu je porovnávání gramáže a fontu na svých vizitkách. Žádná možnost úniku. Dokonalé předpeklí.

Příběh o tom, že "fake it till you make it" je ta nejhorší možná strategie, když si člověk hraje s lidským zdravím. V hlavní roli Elizabeth Holmes - žena, co prakticky nemrká, wannabe Steve Jobs, a evidentně milovnice citátů od Mistra Yody.

Kdežto střední třída chytá COVID přes zavřené dveře svých domovů, zbohatlíci si provozují nechráněný sex na nočních výpravách bez kyslíkové masky. Nelogická slátanina, jejíž středobodem je snad ta nejzbytečnější romantická zápletka v historii kinematografie. Navíc tu téměř nikdo nenosí masku.

Ohromující a hypnotické. Zatímco část věnovaná Rue je chladná, plochá a citově ohlodaná na kost, díl věnovaný Jules je kreativní, barevný a silně emocionální. Same Levinsone, na tebe si dám pořádný pozor. Utáhnout Part 1 a Part 2 čistě na dialogu mezi dvěma postavami takovýmhle způsobem, to je umění!

La! Srdcervoucí! Výborně napsaná minisérie, která hrůzy vyvolané HIV vyvažuje lehkým humorem. Postavy prakticky okamžitě přirostou k srdci. Soundtrack pulzuje 80´s peckami. A od třetí epizody až do samého hořko sladkého konce servíruje Russell T. Davies momenty, u kterých divák nekontrolovatelně propuká v pláč. Poměrně náročný projekt na binge watching, na druhou stranu občas je asi potřeba se nechat takhle rozbít.