Botič

Anekdota natřená na příliš velký krajích chleba, takže po vynikající první polovině přichází poměrně rychlé vystřízlivěni.

Film s luxusní stopáží, ale na druhou stranu bych z něj nevystřihl ani minutu. Emocemi nabitý blockbuster, v kterém je lidstvo až na nějaké třetí koleji. Na první a druhé jsou opice a jejich cesta napříč apokalypsou zničenou zemí. Nádherné celky, tiché, dechberoucí. Závěrečná třetina alá Motýlek sice za první hodinou lehce zaostává, ale do finální destinace to Matt Reeves dotáhne nakonec přeci jen se ctí.

Mijazakiho Malý princ a jeden z filmů roku!

Napoleon Ridley Scotta je jak zfilmované zápisky studenta historie. Nakousnout všechno, ale jen tak aby se neřeklo a jede se dál, divák nemá tolik času. Takže se po plátně prohání zredukovaný kompromis, ale ve výsledku je to nejspíš zločin vůči celkově natočenému materiálu. K postavám a jejich motivacím se Ridley moc nedostane. Na začátku, uprostřed a na konci naservíruje pětihvězdičkovou válečnou podívanou, které ale předchází tří hvězdičková romance odehrávající se výhradně na pohovce. A sem tam hodí nějaký ten politický záblesk pro dokreslení historických reálií. Celkem bordel. Ale pěkný bordel.

Takhle to dopadá, když si s cool látkou hrají tvůrci, co tak úplně cool nejsou. Scott Pilgrim Takes Off uvízl někde na půl cesty. Dalo se z toho vytřískat mnohem, mnohem, mnohem víc.

První dvě kapitoly slušný fan servis, který se drží zajetých koleji. Má to energii, chemii a Lawrence doručuje solidní řemeslo. Jenže v poslední části, která má sloužit jako můstek k trilogii, se z toho stane úplně jiný film. Vypravěčsky bezradný, zkratkovitý thriller bez tempa a napětí.

Obsedantně kompulzivní thriller pro trpělivého diváka, filmová studie o zbytečnosti bytí a vlastně tak trochu zbytečný film v tomhle zbytečnému světě. Fuck! Chvíli mi to bude ležet v hlavě.

Víc než dokument, to funguje jako sto minutová reklama na Just For Fans Lalo Santose. Pseudo sonda, která nejde moc pod povrch. Pár témat se to dotkne, ale úplně bez ambice je prozkoumat do větší hloubky.

S Irou Sachsem se míjíme už od roku 2012 a i Passages do tohohle fondu nakonec patří. Zahrané je to fajn, natočené taky, ale sledovat devadesát minut tyhle tři celkem nesympatické postavy je o nervy. Když jediná postava, na kterou jsem se naladil je matka, něco není v pořádku.

Nemám rád spojení “herecký koncert”, ale tomuhle se jinak říct nedá. Annette, Jodie a jejich společné výměny zejména na souši jsou paradoxně ty části, které dávají filmu odehrávajícímu se primárně ve vodě, to správné tempo.