Botič

Kdyby Jacques Tati potkal Aki Kaurismäkiho vzniklo by asi něco takového, jako jsou Prázdniny u moře. Groteskní komedie, která svými jednotlivými epizodami baví, ale v celku nedrží pohromadě. Byť se jedná o závan svěžího větru v jinak existencionálních vodách karlovarské filmové přehlídky. Příjemný odpočinkový snímek po náročném dni. [MFFKV 2011]

Weird! Queer! Aneb když osmdesátá léta byla pod silným vlivem Jacka Kerouaca a Williama Burroughse. Touha po tom vymanit se z osidel svých vlastních těl a redefinovat tělesnou schránku jako takovou - dokument o osobnosti, která se rozhodla ze sebe a svého těla udělat umělecký předmět a vystavit jej v samotném centru mediálního dění. Sedmdesáti minutová odysea do nitra umělecké duše, které jedno tělo nestačí, co v polovině chytne a nepustí. Žij každý den, jakoby byl tvůj poslední! She's wonderful. [MFFKV 2011]

Film střížený a ušitý přímo na míru, avšak s jednou nevýhodou, že tenhle značkový (Pedro) oblek nepadne každému. Almodóvar se přihlásil o slovo s nečekanou žánrovkou, z které mrazí až do nejspodnější části kůže. Bizardní a proklatě amorální příběh o chaosu, jenž dokáže zachvátit myšlenkovou soustavu v okamžiku, kdy dochází na hroucení vysněného domova. Pak zbývá jen hledání únikového východu v podobě protiútoku - experimentální změny pohlaví proti lidské vůli. Středobodem příběhu je v prvním plánu motiv pomsty a následné zamilovanosti(?) plastického chirurga do svého netradičního výtvoru. Slovy Mirka Procházky se skutečně jedná o "moderní Pygmalion zkřížený s korejským Oldboyem a španělským baletem v punčochových oblecích" s jedním z nejlepších konců - snad jedině Pedro dokáže namíchat emoce a komično v takovém poměru, že člověk odchází z kina s dírou v hlavě. [MFFKV 2011]

Silné drama na steroidech, kterému sráží nohy jeden nadbytečný vedlejší motiv, ale díky Matthiasi Schoenaertsovi, který téměř nesleze z plátna, se jedná o neskutečně upřímnou one man show o tom, že stačí jeden okamžik a život najednou všechno nabírá jiný směr. [MFFKV 2011]

Díky Hollywoodu je První světová válka černobílá, Druhá světová válka barevná a válka Severu proti Jihu technicolorová. Magic Trip je ve své podstatě skutečně magický, byť mi tenhle styl života není tak úplně blízký. Dokument popisující cestu amerického spisovatele Kena Keseye k dospělosti vedoucí napříč Spojenými státy v autobusu plného LSD. Každý asi v postatě hledáme Jacka Kerouaca v sobě a snažíme se vymanit z okovů společnosti - Ken to vzal od podlahy a rozhodně se bylo na co koukat. [MFFKV 2011]

Melodramatická "disneyovka", která nenabízí žádný smířlivý konec ani prince na bílém koni. Snaživá Popelka, Šípková Růženka, Kráska milující zvíře - vše v dechberoucích dobových kulisách s vynikající Julianne Moore v hlavní roli. Ačkoliv se ve výsledku jedná o chladnější, povrchnější a utopickou podívanou, ale my přeci umíme nahlédnout pod povrch - nebo snad už dneska nikoliv?

Don't mess with chevy! Po chladné dvojce, která byla spíše estrádou elegantních plechů z Megalománie přichází Dark of the Moon představující vřele smířlivé propojení fines z jedničky a dvojky, aby mohlo rozpřáhnout své železné 3D paže k závěrečnému objetí a vypálit Vám na památku lens flares do zřitelnice. Tentokrát tu nejde o kluka a jeho auto, ale o kluka a jeho holku (na Megan si nikdo ani nevzpomene) a ačkoliv se jedná o hloupoučký slepenec všeho možného i nemožného, z něhož vykukují Vetřelčí interiéry a robo-predátoři, ten malý kluk ve mně tentokrát zvítězil. Už úvodní střihová retro koláž dokáže zarazit do sedačky a díky hlavním postavám - ke kterým si divák za ty dva filmy nějaký vztah vybudoval - je první hodina snesitelnou a vtipnou přehlídkou, kdy se až neslušně dere na mysl představa romantického filmu – kterak super sexy modelka sbalila prvotřídního losera a za zvuků Goo Goo Dolls spolu odjíždí v jeho chevy za sluncem zalitý obzor. T3 není tip top, ale v rámci možností je trošku někde jinde než byli T2, byť divák bude odcházet z kina značně rozpolcen. Míša Bay si pak v konečném účtování zaslouží i to obdivné smeknutí, protože ukočírovat takhle velký kolos chce nervy ze železa. Nostalgie to je prevít.

Příběhově jednoduché jako kterékoliv porno a vizuálně úchylné jako libovolný díl Sezamové ulice nebo Teletubbies. Smrtící kombinace namíchaná ve správném poměru - to je Sunflower Hour - mokument o lidských karikaturách, které hledají sami sebe skrze plyšové náhražky naražené na zápěstí či pomocí řízení osudů živých loutek z masa a kostí, aby díky parodickému martýriu mohli na konci všichni povstat z popela a dojít pocitu (ne)smíření sami se sebou. Zábavná loutko-terapie, co je v jádru možná zkažená, ale na povrchu třeskutě vtipná. K dokonalosti chybí snad jen krutopřísná Pamela Anderson a z rohu vykukující Sacha Baron Cohen s maňáskem na ruce. Co by na Sunflower Hour asi řekl párek ušáků Hank a Mike?

Sometimes Children Are Bad People Too! Wright se nečekaně vytasil s (filmovou) definicí kruhem. I přes to je ale Hanna podívanou ďábelsky dokonalou v detailech a tam, kde už obraz nestačí přichází ke slovu kombinace zvuků s dechberoucími tóny vyjadřující pocity Chemických brášků. Pudové, chladnokrevné, dravé a syrové do morku kostí, ale jelikož Hanna pokaždé mine srdeční sval, těžko jí lze milovat, byť si nějaký ten obdiv s odstupem času zaslouží. Započaté a ukončené v dokonalém kruhu, který však nenabízí žádný smířlivý konec s neskutečně zajímavou hrdinkou, jejíž loutkovodič selhává při dokreslování jejího nitra. Hanna!

Je jí okolo třiceti, do kin vtrhla ve stejnou dobu jako Bridget Jones a hned celý svět proměnila v jeden velký kravín s nejednou použitou starou krávou v hlavní roli - Jane Goodale! Neskutečně sympatická romantická komedie, která má všechno na svém místě. Klasika, co se dokáže probourat i tím nejzatvrzelejším jarním/podzimním spleenem. Hugh Jackman, Ashley Judd a Marisa Tomei na hrad.