argenson

Byly lepší díly, byly i slabší, zvláště je cestou na tenký led nutit herce zpívat a zpěváky hrát, jako celek je to ale snesitelná zábava osmdesátých let. Rád jsem si po letech připomněl díl G+L, který byl prakticky sólovou show Karla Gotta.

"Moment, Adam je váš...?" "Syn... a Eva je vaše?" "Dcera!" "Takže vy jste její?" "Matka." "No to je báječné!" Vskutku třeskutá legrace.

Dokonalost filmu spočívá hlavně v tom, že ten zvláštní týpek s vizáží umaštěnýho křupana si postupně získá vaše sympatie a ke konci mu už zcela fandíte. Vizuálně dokonalou podívanou na námořní bitvy střídají neméně dramatické scény ze zákulisí paláců (v obou případech s fantastickou kamerou). Nizozemské dějiny té doby jsou našinci hůře pochopitelné s tou jejich státní formou trochu republika/trochu monarchie, ale pobrat se to dá. Troufnul bych si i říct, že v nepatrných náznacích prosvítá ne zcela asexuální vztah mezi Vilémem III. a Bentinckem, o němž se dodnes spekuluje. Mezi úplně minimální a drobné nešvary patří poněkud familiérní chování postav i v nejvyšších kruzích a osobnosti té doby by se v diplomatickém protokolu nikdy nedopustily rádobyvtipných přebreptů (Karel II.: Šestnáctý nebo čtrnáctý, těch Ludvíků je tolik, kdo si to má pamatovat). Film má dva neskutečně emocionální momenty, vražda bratří de Wittů a Ruyterova hrdinská smrt. Bravo Nizozemí za tenhle zážitek. (Ještěže nemáme moře a nikdo od nás nic podobného nemusí očekávat.)

Kdysi dávno jsem si oblíbil sovětského historika J. V. Tarla a přečetl od něj všechno, co u nás vyšlo, jedna z knih se věnovala i admirálu Ušakovovi, takže jsem si s chutí dopřál tenhle film. Hodně se tu intrikuje v zákulisí, kde padají pozoruhodná moudra typu, že prozíravý Bůh stvořil Turecko, aby si s Ruskem nemusela špinit ruce západní Evropa. Carský dvůr je tu půvabně ztvárněn jako hodně obskurní prostředí, které si právem zasloužilo sežehnout revolucí. Čekal jsem ale lepší oblečky, doopravdický lodě a pořádný bitvy, protože jsem měl za to, že sovětská kinematografie byla ta, kde se na nějakej rubl nehledělo.

Ale tak... něco dobrého by se tu možná našlo. Mladou Emílii Vašáryovou nevidíme zas tak často, takže aspoň z tohoto důvodu. Pak jsem se ale začal soustředit na to, jestli jsou čeští herci dabovaní nebo ne a trochu mi začal unikat příběh. Můj problém, že.

O historii něco malinko vím a kdykoliv jsem někde četl o náhrdelníkové aféře, vždycky mi to přišlo silně dramatickej příběh, kterej si o zfilmování říká. Starší verze (a že jich nebylo málo) neznám, ale tohle mi přišlo dost o ničem. Příjemná kostýmní podívaná, romantický příběh s historickými kulisami v pozadí. Historično ovšem pojato značně volně včetně příliš okatě odlišně nastíněných povah dvou hlavních žen (hraběnka de la Motte jako světice? Marie Antoinetta jako prvoplánová svině?). Škoda, tohle už nemusím vidět.

Pohodově a líně plynoucí poetický příběh. A ani ne moc ukvičenej, jak slovenský filmy uměj bejt. Plusový body za exteriéry Mikulova, kde já to mám rád.

Nijak originální německo-italská kvazibondovka. Ale má to svižný děj, charismatického agenta, fajn technické vychytávky, nádherné exteriéry a hudbu Ennia Morricona. Což jsou atributy, které zoufale chybí Köhlerovu dalšímu filmu Das geheimnis der gelben Mönche.

Pro potřeby televizního vysílání vznikl tenhle zvláštní nesourodý slepenec postrádající šťávu. Ovšem musím říct, že naživo byl koncert z rozlučkového turné Marie Rottrové fantastický zážitek. Ta baba kecá, že jí bylo sedmdesát!

Hned v prvním díle měli zabít Václava Jílka.