argenson

Takový jezeďácký dětský western. Hodně se tu jezdí na koních, pasou se krávy a k tomu zní hezké písničky z té doby. Jinak se ale musíte obrnit trpělivostí, protože ten film je dost nuda.

Netvrdím, že my jsme nedělávali kravál, ale mně tyhle dětský filmy přijdou všechny strašně uječený. Ale je fakt, že v 80. letech se tenhle žánr u nás nedělal špatně a Správná trefa to jenom dokazuje. Včetně účasti tehdy ještě méně známých herců, například Miroslava Donutila krátce předtím, než se stal pražskou hvězdou.

Tady to podle hereckého obsazení vypadá, že hlavní roli hraje Paolo Villaggio a tím pádem, že to bude třeskutá legrace. Ani jedno není pravda. Překvapivě dobrý historický příběh realizovaný s pečlivou péčí o dobové detaily, bohužel opět zpackaný českým dabingem.

Ve své době to mohl být hodně netradiční pohled na možnosti socialistického soužití (dva pošahaní bratři, přechytralé dítě, nezletilá nymfomatická učnice a vlídný soused, kterého by dnes leckdo označil za pedofila). Leč odhalené poprsí Lenky Kořínkové a čtyři pět humorných replik je na jeden film trochu málo. Plus jedna nadprůměrně vtipná vsuvka s dvojicí Konvalinková-Wimmer. A myslím si, že Regina Rázlová je stále nedoceněná herečka. A taky si myslím, že z filmu, kde permanentně někdo zvoní u dveří, se dalo vykřesat víc.

Pocházím ze Sudet a i tam u nás se za války a po ní děla spousta hrůzných věcí. Ovšem u nás byli jenom Němci a žádní Češi, takže k osobní krevní mstě nebyl důvod. Habermannův mlýn je vynikajicí film. Ovšem jedním dechem nutno dodat, že k nám Čechům ne úplně fér. Protože když se to pustí v zahraničí (a potenciál pro uvedení na festivalech to určitě má) lidem, kteří mají o naší historii jen velmi povrchní povědomí, dojdou k závěru, že všichni Češi byli tak trochu svině a tak trochu kolaboranti, zatímco Němci žijící u nás téměř bez chyb a proč teda jsme se k nim po válce chovali tak hnusně? Ale pro informovaného Čecha, který o tématu něco ví, je Habermannův mlýn silný – i když černobílý – příběh o tom, jak velké dějiny nemilosrdně a drsně semlely osudy prostých lidí v národnostně smíšené venkovské krajině. V záplavě českých filmů, které se tématiky dosud dotýkaly jen zlehka, si najde určitě své místo a způsobem na hranici obžaloby českého národa zaplní mezeru ve filmovém zmapování té doby. Navzdory tomu, že chudák August Habermann vychází z příběhu jako čítankový klaďas a Kurt Kozlowski je až nechutně příkladný úlisný fašoun, jakých jsme viděli už hodně. Ve vedlejších rolích se zaskvěli Jan Hrušínský, Oldřich Kaiser nebo Radek Holub , ovšem jejich charaktery byly pojaty až moc „ode zdi ke zdi“, takže jim to uvěříte jen stěží. Stejně tak málo uvěřítě Zuzaně Kronerové, která do závěru nepříliš šťastně vstoupila s báchorkou přitaženou za vlasy ve stylu „mladý pan hrabě a chudá služtička“, což podle mě patří spíš do červené knihovny. Ale fakt je, že v dramatickém závěru, který do nejvyšších otáček šroubuje to, co se tehdy u nás dělo ve větší či menší míře všude, se to ztratí. Takže v celkovém vyznění nejvíc věříte Karlu Rodenovi, u nějž to ovšem nikoho nepřekvapí. Já dávám za 100%.

Můj první problém - nemám rád Čenskýho. Další věc - duo Malásek-Bažant se zjevně vyčerpalo, protože při vší snaze tady hudba zní jako hodně slabý odvar ze Starců na kolejích a Dámy na chmelu. Z roku 1981 bych si vzpomněl na řadu výborných písní od Gotta po Katapult, ovšem tenhle bezzubý pokus o disco je zcela nezáživný. A pokud by si neznalý cizinec pouštěl víc filmů z té doby, došel by k závěru, že celej socialismus u nás byl o tom, že uštvaní rodiče stavěli domy pro nevděčné děti, aby se nakonec všichni navzájem pochopili, usmířili atd. Nicméně, posledních zhruba dvacet minut filmu je vydařenou a dobře vygradovanou situační komedií. A všechny ty známé tváře jsou zastíněny nádhernou a okouzlující Marií Málkovou, kterou je vidět málo a která i v rádobyteplákách je naprosto dokonalou dámou.

Annie Girardot byla jediná francouzská herečka, která v 70. letech hrála jenom a výhradně hlavní role, ovšem tahle mi nepřišla nijak zdařilá, navzdory svým sympatiím k francouzské kinematografii bych dokonce rouhačsky dodal, že první polovinu jsem se nudil. Fajn, sympatické exteriéry, hodně překvapivé nahoty. Ovšem kromě dvou hlavních představitelů žádné jméno, které by stálo za řeč. Nevím, nakolik mohl být tenkrát šokující příběh, možná byl i trochu futuristický, ovšem já dneska - ovlivněn kdejakou americkou slátaninou na podobné téma - to beru jako celkem slabé.

Já to říkám pořád, že dětské vzpomínky by měl člověk raději nechat spát. Kdysi dávno pro mě tohle byla kultovní kinozáležitost. Dnešním pohledem normální hovadina.

Jedna z již dávno zapomenutých rolí Jiřiny Bohdalové. Což je škoda, protože je to dobrý film. Příběh, v němž nikoli vedlejší roli hraje klika (ode dveří) a Klika (nastávající ženich), má poměrně pomalý rozjezd, až ve druhé polovině nabírá tempo, kdy se zapojí herecká esa typu Nataši Gollové nebo Vlasty Chramostové. Rozhodně originální je ale závěr, který dodává potřebnou gradaci.

Poplach v Kovářské uličce jsem četl někdy ve čtvrtý třídě (mám dojem, že dokonce šlo o povinnou četbu), a i když mě to tenkrát bavilo, nikdy jsem se k tomu nevrátil. Dneska jsem poprvý viděl tenhle film, kterej mě celkem příjemně překvapil. Navzdory nedávnému nástupu komunismu vznikl povedený a až na pár drobností zcela apolitický film. Přes cílové zaměření na dětské diváky mě především bavila šmelinářská dvojka Linkers-Svozilová.