argenson

Jsem odchován úplně jinými žánry, takže předem nemělo moc šancí si mě to úplně získat. Což se taky nestalo. V první řadě jsem rád, že jsem to vůbec pochopil a základní dějová linka mě bavila, ovšem vedlejší osa s manželkou hlavního hrdiny podle mě celý příběh zbytečně komplikovala a posouvala jej do roviny plačtivého rodinného melodramatu. Což bylo jednak zbytečné a jednak to dělalo zmatek v už tak složitém ději. Efekty slušný, ale nic extra překvapujícího, pár vtipných hlášek (ta s aerolinkama mě vážně rozesmála). Hodně nedomyšlenýho střílení, neustálé vysvětlování, co se zrovna děje, proč se to děje, několikavrstevnatý děj završený klišovitým happyendem (byť s otazníkem). Takže své plusové body věnuju především bombastické hudbě Hanse Zimmera, ta byla fakt dobrá!

Bylo jistě záslužné natočit takovýto životopisný film, stejně tak je přínosné jej i dnes občas připomínat, protože je dobré vědět, že už kdysi jsme měli houslistu evropského formátu a povědomí o Josefu Slavíkovi se dnes udržuje asi jen v Hořovicích. Snaha po lyrické podobě filmu však vede k přehnaně emocionálním hereckým výkonům, které ve finále podporují zažitou představu, že co umělec, to magor (což se týká mimo jiné Karla Dostala jako Paganiniho a Václava Vosky v roli Chopina). Jaromíra Spala jinak byla celkem škoda pro českou kotlinu, protože ve světě by se svou vizáží stal jistě filmovou hvězdou. Těžko říct, jestli koncepce filmu podlehla všeobecné ideologizaci kinematografie, protože - i když možná nechtěně - to vypadá, že jedinou správnou múzou pro umělce je prosté venkovské děvče, zatímco mecenášské sklony bohaté šlechtičny jsou motivovány hlavně jejími chlípnými pudy (Vlasta Fabianová).

Nahatá Bohdalová, no kde jinde tohle uvidíte?:-) Navíc v mileneckém páru s Jiřím Krampolem, to je taky unikát. I když popisky k filmu zdůrazňují, že jde o první větší Krampolovu roli, nutno dodat, že ten za celou dobu pronese zhruba čtyři věty, i když pro zvýšení účinku v retrospektivách několikrát zopakované. Jinak právě celkové pojetí filmu ve střídání současnosti se vzpomínkami mě trochu odradilo, protože střihy byly rychlé a místy až nepřehledné. Ale zaznělo několik zajímavých na svou dobu odvážných poznámek ve stylu "mě nezajímá, jak se moje děti v komunismu budou mít dobře, já se chci mít dobře teď". Svůj celou dobu nedůvěřivý pocit z filmu jsem nakonec musel korigovat po závěrečné symbolické scéně sklízení svatebního stolu, ta mě fakt dostala.

Překvapivě dobrý film své doby. I když konec padesátých let byl již v naší kinematografii přelomový, začaly se rodit nové a hodnotné věci, takže zas takové překvapení to není. Pár věcí by se tomu dalo vytknout - například to, že hlavním hrdinou je alkoholik, neustále se mluví o alkoholismu a Karel Höger kontinuálně třímá v ruce sklenici/flašku, ale přitom se prakticky celou dobu chová jako rozumně uvažující a střízlivý muž. Kromě jako vždy výborné Dany Medřické bych zdůraznil i Jarmilu Smejkalovou, které je škoda, protože tohle byla jedna z jejích posledních velkých rolí.

Vycházím z toho, že se mělo jednat o dětský film, i když podle mě kromě množství hrajících dětí mi to moc dětské nepřišlo. Stejně bych se ale chtěl zeptat pamětníků, jestli u cílové skupiny té doby byla tak moc oblíbená westernová hudba (jako Červená řeka, Jó, třešně zrály atd.), že jí bylo nutné zaplnit celý film, přestože se to k ději moc nehodilo. Tedy, kromě Červené řeky, která k táboráku patří, to je jasný. Stejně tak k táboráku patří i kytarista, kteréžto role se ujme hodný pan příslušník (Jaroslav Vízner), který jinak celou dobu ani na chvilku neuhne ze své svazácké vizáže i jednání. Proti němu pak podobně prvoplánově pojatý amíkovsky nonšalantní Jan Tříska, který má budit zdání pachatele, ale divákovi je jasné, že tím je někdo jiný, u koho máte jasno hned, co se zjeví na plátně. Zajímavé je i to, jak celým příběhem asi nechtěně prostupuje svérázný způsob socialistické péče o památky movité i nemovité.

V Brně jsem nedávno objevil hrob Olgy Janáčkové a začal jsem se pídit, proč zemřela tak mladá. A vida, mohl jsem si ušetřit sáhodlouhé guglování, počkat si na tenhle film a hned jsem chytřejší. Navíc, Olgu velmi pěkně zahrála Veronika Žilková, jinak mám k její prezentaci z 80. let celkem výhrady. Lev s bílou hřívou je precizně zpracovaná sonda do života velkého skladatele a přes lyrické odskoky je to pozoruhodné a neprávem opomíjené dílko se solidními hereckými výkony, zvláště ve velmi nestandardním manželském vztahu podaném duem Munzar-Hlaváčová. Takže jediné, co mi vadilo, byla pro mě těžko stravitelná hudba. Ovšem od životopisného filmu o Leoši Janáčkovi nelze čekat Mozarta, žeano:-)

Antonín Máša natočil v 60. letech několik dobrých filmů, tenhle jeho návrat je ale trochu nemastný neslaný. Kdyby to vzniklo počátkem 80. let, mohlo to mít význam společenské kritiky, ale v těsně předrevoluční době už to nemělo ten efekt. Navíc film přišel do kin až po listopadu 1989, kdy lidi na něco podobnýho fakt nebyli zvědaví (srovnejme návštěvnost s druhým dílem Slunce, seno... ze stejného roku - čtyři milióny proti 10.000 diváků). Přesto bych Skřivánčí ticho úplně nezatracoval. Jako moralita na dobové poměry je to bezzubé, doplněné navíc o těžko uvěřitelné a zbytečně vypjaté scény (například když si Ladislav Frej sebedestruktivně rozmlátí hlavu o klavír), má to ale několik výborných komických momentů (stěhování kamen, vysávání na dvoře), kterých je škoda, protože celek zapadl do průměru a podařené humorné vsuvky tak zanikají.

Štěstím tohohle filmu je fakt, že s historií má tak málo společného, že alespoň z tohoto pohledu se na tom nedalo nic zprasit. Námět slibný, ale utopený v nudných dialozích. Což je škoda dvojnásob, protože barokní francouzská mluva dokázala i z nudných replik vykřesat líbivé perličky. Všechny upoutávky halasně upozorňovaly na přítomnost krásky Bettiny Zimmermann. Mně osobně až tak krásná nepřišla, ale ve srovnání s těmi ostatními Němci, kteří se zoufale tvářili jako francouzské krásky a krasavci, vyčnívala, to je fakt.

Filmy založené na skutečných příbězích většinou trpí pomalým spádem děje, což zvláště u kriminálky není úplně dobře. Tady se sice scénář na několika místech snažil nastrojit momenty překvapení, přesto jsem to nakonec vnímal spíš jako sondu do hodně zazobané a trochu divné famílie, která je vržena do nečekané situace. Nemyslím, že bych to nějak cíleně vyhledával, ale až zas jednou v noci nebudu mít co dělat, proč ne:-)

Zvláštní, kolik záporných charakterů se dokáže vměstnat do jednoho brněnského televizního scénáře. Skutečně, nikdo z představených figurek hajzlíků, zlodějek a záletnic nemá šanci získat si vaše sympatie, jinak je ale tahle socialistická moralitka příběhem překvapivě zábavným a hlavně docela originálním. Záslužné je ze strany televize připomenutí brněnských herců té doby a není to jenom o Jiřím Pechovi nebo Ivě Bittové, ale i třeba o kdysi významné Marii Pavlíkové, která jako jediná kladná postava dobrácké sousedky dopadla v téhle taškařici dobře.