argenson

Napoleon řekl, že každý voják má v torně skrytou maršálskou hůl. I když se Manželé z roku II zdají dějově dost přitažené za vlasy, s nadsázkou a humorem dokonale ukazují, jak potřeštěná doba to po Velké francouzské revoluci byla. Režisér Rappeneau ostatně na nápad přišel, když se mu dostala do ruky kniha o uzákonění možnosti rozvodů po revoluci. Belmondo standardní, bavila mě i aristokraticky chladná dvojka markýze a jeho sestry (Laura Antonelli, Sami Frey). Stále svěží podívaná.

Veselé Velikonoce byly původně divadelni hrou, což je dobře znát - konverzačka s poměrně skromnou výpravou. Samozřejmě že v divadelní hře nemá co dělat automobilová honička, ovšem i tady ve filmu působí svou samoúčelností jako pěst na oko. Jenom jakože Belmondo na to ještě má. Opravdu krásná Sophie Marceau, příjemně sarkastická Marie Laforêt a kouzelná Rosy Varte s otřesným mejkapem.

Spíš by tomu slušel formát malé televizní komedie než celovečerního filmu. K popukání to není, ale příjemná a úsměvná podívaná jistě. Stojí to na standardních a nijak překvapivých výkonech herců starší generace (Jirásková!), zatímco ti mladší vesměs předvádějí lopotné ochotnické divadlo. Takže jako vždy to u mě totálně projel Michal Pešek.

Jana Hlaváčová tady krásně ukazuje, jak se z vedlejší role dá vytěžit maximum.

Rozhodně bych doporučil všem, kdo si myslí, že Hana Vítová hrála jenom naivní puťky v sentimentálních pitomostech (ano, hrála a často). Ale Jarní píseň (spolu s Nočním motýlem) dokazuje, že měla navíc, secesní oblečky jí na víc dost sluší. Ano, i Jarní píseň je sentimentální, ale uměřeně. Do příjemné jarní atmosféry venkova vpadne živel v podobě dámy velkého světa, škoda jen toho až moc patosu v závěru.

Prezident Spojených států amerických usedá jako řadový pilot do bojového letounu... No nic, hlavně, že to dobře dopadlo.

Na kriminálku moc upovídané, na psychothriller málo nabité, snaha o gradaci děje dodává některým scénám až nadbytečnou emoční přeexponovanost. Díky hereckému obsazení se to ale celkem dá. Na rozdíl od jiných zde komentujících mně osobně se ústřední píseň líbí, faktem ale je, že po x-tém opakování jí začnete mít dost.

Mně tohle vždycky přišlo jako pokus zachránit mediální obraz Dagmar Veškrnové těsně předtím, než se stala paní prezidentovou.

Pro potřeby televizního vysílání vznikl tenhle zvláštní nesourodý slepenec postrádající šťávu. Ovšem musím říct, že naživo byl koncert z rozlučkového turné Marie Rottrové fantastický zážitek. Ta baba kecá, že jí bylo sedmdesát!

Měl ho vodprásknout hned a byl by pokoj:-) Jenže to zas my bychom si nemohli užít tenhle překvapivě svěží bonbónek. Je jasný, že nájemný vrah musí mít nervy ze železa, jenže když zabijáka budete delší dobu přivádět do absurdních situací, tak to vykolejí i jeho. Ledově klidný Lino Ventura se ale nechá vytočit jen několikrát a většinou stav jeho nasranosti naznačí jenom dostatečně výmluvný pohled (výborný herecký výkon!). A Jacques Brel je vážně na vylískání. Občas ovšem i hotelový poslíček (Nino Castelnuovo), vedle toho celkem bez výrazu alespoň půvabná Caroline Cellier jako paní Pignonová. Pro mě osobně určitě na víc než jedno podívání.