argenson

Pro mě nejhorší Četník. Překombinovaný děj založený na ztrátě paměti jednoho z nich, divácky laciné odkazy k předchozím dílům. Zjevná inspirace moderními trendy pak vyústila v pro mě naprosto trapné scény v drogovém doupěti, stejně tak málo uvěřitelná je pozdější dějová linka s příšernými dětmi. Ano, vtipný je začátek se zoufale se nudícím Cruchotem, své kouzlo má i závěrečná destrukce atomové bomby za pomoci kleštiček na šneky. Jinak ale tenhle film nemusím. Bod navíc ale za hudbu. Hudba ve francouzských filmech je obecně velkým plusem.

Viděl jsem to před mnoha lety jako dítě sotva odrostlé, snažím se to pečlivě sledovat i dnes, abych si poopravil svůj tehdejší názor. Já vidím především pečlivě realizovaný příběh přesahující několik desetiletí. Zajímavé i diskutabilní pohledy do velké historie, která se promítá do malých osudů obyčejných lidí. Vidím i výborné herecké výkony. Tady ale stejně jako u jiných Dietlových seriálů platí, že čím kladnější postava, tím méně nás baví (vzpomeňme třeba na nadpozemsky nedotknutelného primáře Sovu). Takže i tady mě moc nebavil prvoplánově kladný Luděk Munzar. Rušil mě i seriálově profláknutý Hanzlík (vzpomeňte, dva roky před Sanitka, dva roky po Cirkus Humberto). O to víc mě bavily rozporuplné charaktery, které bravurně předvedli Kostka nebo Haničinec. A Jiří Krampol; ve srovnání s jeho tehdejšími dryáčnickými výstupy v Semaforu, nedejbože léta únavnou show Nikdo není dokonalý tady podal fakt dost dobrej výkon, kdy do toho dal trochu svého rozšafného humoru, ale postava je to jinak příjemná.. A že je v tom politika? Na to jsou jednoduchý statistiky – od konce války do roku 1948 vstoupilo do Komunistické strany dva a půl miliónu lidí, takže v tomhle nevidím úlitbu režimu, ale prostou realitu.

Ludvík Ráža se od počátků své tvorby věnoval práci pro děti, případně o dětech. Tenhle největší projekt jeho režisérské kariéry pak v sobě spojil obojí, i když snaha o podívanou pro vícegenerační diváctvo je vždy cestou na tenký led. Jasně, celé je to prostoupené dobou vzniku, ale v kontextu tehdejší tvorby se na to dá podívat (vybavuju si například úsměvný dobový detail, kdy Galatíková někoho zve do ředitelny se slovy: "Pojď na chvíli dál, sehnala jsem čerstvý kafe"). Podívat se na to dá už jenom kvůli hereckému ansámblu. Přesněji, herců ve vedlejších rolích. Věřím tomu, že seriál napomohl k růstu popularity Miroslavu Vladykovi, ale postavit značnou část děje na jeho nepřesvědčivém hereckém výkonu byla celkem tragédie. Totéž se týká Veroniky Žilkové. Zatímco dnes je z ní okouzlující šarmantní dáma, tady zamlada s oplácaným ksichtíkem a příšerným účesem rozhodně nebyla sexuální modlou (ano, po svazačce to taky nikdo nechtěl). Jiří Sovák výborný, nicméně jeho čítankový prototyp lidského chápajícího pedagoga je málem těžko uvěřitelný, i když já osobně jsem se s takovým učitelem na základce setkal. To už je pro mě příjemnější role jeho manželky - Blanka Bohdanová nám rozhodně není sympatická, ale pro její konání máme pochopení. Stejně tak působí čítankově manželský pár Šulcová-Bartoška (i když ten, aby jeho postava dostala lidštější rozměr, nechává se svádět letitě provokující Evou Hudečkovou). Jako jejich příjemný protipól pak působí prvoplánově záporná Hrdinovic family (Obermaierová-Augusta a ty jejich dvě příšerný děti). Za zmínku pak stojí rozhodně fenomenální Gabriela Vránová, kterou jsem tady jako dítě zaregistroval poprvé a dlouho k ní pak hledal cestu, aniž bych si nevybavil její famózní kreaci hysterické učitelky Hajské. A přestože řada dalších postav nedostala takový prostor, jejich osobnosti jsou lidštější větší přirozeností a střídajícími se sympatiemi, které k nim chováme (například Jiřina Bohdalová nebo Jana Preissová). Hudba Petra Hapky je sice dobře zapamatovatelná, ale hlavní motiv není nijak nosný. Proto se také sáhlo k běžnému, často používanému a přitom lacinému triku, jak vyplnit seriál hudbou - všimněte si, že jako kulisa v pozadí často znějí výhradně Hapkovy písně.

Spisovatele Karla Michala zná dnes už jen málokdo, povídku Jak Pupenec ke štěstí přišel, která posloužila jako předloha, tím méně. To jen svědčí o genialitě Zdeňka Podskalského, s jakou se zhostil tohoto filmařského úkolu. Irena Kačírková hrála v poměrně málo filmech, které dnes stojí za pozornost, o to více můžeme být rádi, že si její osobnost můžeme v Bílé paní vychutnat. A to přesto, že její úkol byl zde poměrně sporý - jen aby tam byla, aby byla půvabná a obestřena tajemstvím, což se podařilo dokonale. Ostatní herci hráli typy známé i z jiných filmů, přesto zde nepůsobí obehraně (například Miloš Kopecký opět jako vypočítavý padouch, Jiřina Bohdalová opět jako jednoduchá žena z lidu). Excelují i herci v epizodních rolích (třeba Darja Hajská). Kouzelný je kratičký rozhovor mezi Brodským a Chramostovou: "Maminko, tak pravda zase jednou zvítězila." - "Ty kurevníku!" Svým způsobem je ten film strašně zpolitizovaný. Od začátku do konce padají hlášky, které pranýřují tehdejší režim. Což je na rok 1965 velmi odvážné. Přesto je to od začátku do konce neskutečně vtipné.

Roli císařovny Elišky měla původně hrát i zpívat Brejchová, potom Vondráčková, načež tvůrci včas došli k závěru, že ta první neumí zpívat, ta druhá zase hrát, z čehož vyplynul geniální kompromis, kdy té první to ve filmu moc sluší a ta druhá přišla k jednomu ze stěžejních hitů své pěvecké kariéry. A že to celé není moc historické? To lze očekávat u historických či životopisných filmů, zatímco tohle je muzikál/komedie. Leč i tak si může každý odnést poznatek, že ze čtyř manželek Karla IV. byla Eliška ta, co dokázala lámat meče. Karel Svoboda dokázal (na rozdíl od jiných) vybavit nosnými melodiemi celý film, byť se hudební motivy opakují v různých aranžích. Hudebně je to hodně stylově barevné a pak ani neruší to, že někteří herci mají se zpěvem problém (zatímco naopak například Matuška nemá problém s hraním). Vyšperkované dialogy se starobylou češtinou příjemně kontrastují s moderní hovorovou mluvou (Hanzlík: "Hodím se marod."). A výkvět českého herectva v kouzelných exteriérech... Prostě za 100%.

"Ježišmarjá, strejčku, i když seš profesor češtiny, nemůžeš v mariáši říkat skvrna! Flek, proboha tě prosím, v mariáši říkej flek!" Neprávem zapomenutá perlička ostravské televize. Dívatelnosti nepochybně napomohlo angažmá Jiřiny Šejbalové, i když její role tady není stěžejní. Mužští herci tady nijak neoslnili, jejich výstupy jsou nezřídka hluchými místy filmu, ale třígenerační špičkování babičky, jejích dcer a vnučky povyšují tuto hru nad průměr. Brilantní dialogy a zvláště výměna překvapivě moderních názorů na život mezi matkou a dcerou (proč už tenkrát si někdo nevšimnul tehdy mladé Lenky Termerové?).

Těžko říct... Jako celek na mě film nezapůsobil tak, jak by asi měl, ale jednotlivostmi vytaženými z kontextu rozhodně stojí za to. V první řadě s výborným Milanem Kňažkem v hlavní roli. I s těmi dalšími ve vedlejších postavách. Nevím, zda to byl scénáristův záměr, ale už jen pouhé zdůrazňování oslovení v prvním pádě u Rudolfa Hrušínského budilo dojem nadřazenosti a moci. Stejně tak výborné výkony dalších, zaujal mě například Zdeněk Řehoř nebo Miroslav Macháček. V neposlední řadě pak osobnost Josefa Somra, jehož hlášky, byť kontroverzní, stojí za zamyšlení. A nelze zapomenout ani na povážlivě unaveného Vladimíra Menšíka a jeho poslední roli před kamerou. Oceňuju kontrast tématu (na můj vkus až příliš naturalistická scéna léčebné metody vyplachování úst alkoholem) a barokních kulis ve spojení s éterickým operním doprovodem. V retrospektivních záběrech překvapivě únosná Eva Vejmělková a zajímavý začínající Michal Dlouhý. Včetně poměrně odvážných narážek ve stylu, že "Nejedlého Smetana" může produkovat duchovně založenou hudbu. Ovšem závěrem - prohlásil-li Hrušínský, že kdo si u práce zpívá, je potenciální flákač, pak já jsem doubleflákač:-)