dennykr

Fury Road je fenomenálním vyústěním série, sedí na na vrcholu s jasně rozpoznatelnými kořeny v původní trilogii. Jen z původních kořenů vyrostl naprosto samostatný film a bylo by chybou ho označovat za čistou exploataci, která přerostla v „absolutně nekonvenční“ blockbuster. Ono totiž není ani správné označovat Millera za tvůrce ozploitation filmů. Nebyl totiž autorem, který by zcela naplňoval pravidla této australské filmové vlny. Ani dobové komedie (Barry McKenzie, Alvin Purple), akční braky (BMX Bandits, Turkey Shoot) nebo horory (Long Weekend, Patrick) si nekladly za hlavní úkol vybudovat stabilní svět, ale spíš „vykořisťovaly“ svůj (často poměrně bizarní) námět. Do toho může spadat jen první Mad Max, klasická revenge carsploitation. Druhý díl už ona pravidla nedodržuje. Miller buduje stylizovaný fikční svět se svou historií a vytváří tak postapokalyptickou šablonu na desetiletí dopředu. A daleko blíže než typickému australskému braku má Road Warrior k westernu. Hrdinou je mlčenlivý solitér, který putuje krajinou ve svém dopravním prostředku (na koni) za odměnou, následně pomáhá ostatním od nájezdníků (banditů) a poté zase sám odchází. Třetí díl se následně přiblížil komerčním blockbusterům, aby od nich mohla Zběsilá cesta zase lehce odstoupit. A zde, ačkoliv se tvrdí, že čtyřka narušuje pravidla letních trháků, neděje se tak způsobem výprávění, který zůstává poměrně konvenční. Podobně jako loňský Godzilla, Max nejvíce využívá diváckých očekávání, která v několika momentech oklame. Zde, podle mě, leží ono odklonění se od šablony blockbusteru. A proč je kontext série důležitý? Protože všechno zmíněné tvoří kořeny jasně rozpoznatelné v Millerově letošním opus magnum. Vychází ze základů exploatace (na první pohled laciný brakový námět, hodně akce), navazuje na tradici ustanovenou Road Warriorem a je tedy částečně i jakýmsi post-westernem a do třetice vstřebal i přístupnost Dómu hromu a vše transformoval v naprosto fenomenální a mnohavrstvé autorské dílo. Tedy ve film stylisticky hravý (svým dokonale organizovaným chaosem a výtečnými ustanovujícími celky před akčními scénami), významově bohatý (vývoj společnosti, kritika patriarchátu, postavení žen a důležitost „kapalin“ jako nafta, mateřské mléko, voda a krev), zábavný v rozplétání jeho kořenů a ve sdělování informací (zdařile se větinu času vyhýbá klasickému vysvětlování) i ve hře s diváckým očekáváním (na úrovni marketingu i ve filmu samotném). // Jo a určitě nejde o film, který by kdovíjak bořil konvence či byl feministický.

Fascinující na Untold Story je, že humor neslouží k pobavení diváků, ale k vyjádření neschopnosti policie. Lee a Yau záměrně nemíchají žánry a nesnaží se vytvořit „hororovou komedii“. Ve druhé polovině totiž humor absentuje. Násilné činy vyslýchaného podněcují násilné činy ostatních postav (spoluvězni, policie, zdravotní sestra), avšak film rezignuje na démonizování záporáka a otáčí klasická schémata. (a) Policie je nejdříve k smíchu a (b) ve druhé polovině se Wongova postava ocitá v roli oběti. Finálních patnáct minut už morální konvence překračuje úplně, vraždí se bez ohledu na pohlaví i věk. Zlo zde záměrně není racionalizováno, Wong jedná impulzivně, zabíjí bez předem připraveného plánu, nic nepromýšlí (narozdíl od ostatních, kteří na něho útočí z určitého důvodu). Humor ani násilí nejsou v Untold Story bezúčelně, jsou prvky stojícími v opozici. Zatímco všechny důležité („kladné“) postavy se sníží k nějaké formě násilí a ve druhé polovině filmu opustí své škatulky karikatur, Wong (ačkoliv zažertuje) svou pozici neopustí. Stále zůstává iracionálním zlem.

Jestliže v klasických filmech o bojových uměních plní souboje funkci atrakcí, stojí ve středu a následně se obalují příběhem, Throw Down funguje přesně obráceně. Johnnie To je žánrový tvůrce, který si žánry ohýbá a přizpůsobuje, tentokrát sledujeme rekonstrukci martial art filmů. Fanoušci těchto filmů budou ale zklamáni, protože judo se zde neobjevuje jako dominanta (které je vše ostatní podřízeno a vše k ní nutně směřuje), ale jako přirozená součást celku, jejíž význam je symboličtější. (a) Občas je souboj „zmenšen“ rámováním, kamera ho například snímá z dálky a/nebo rozšiřuje o další děje. (b) Judo není nijak estetické, proto film nelze (uspokojivě) sledovat jako klasickou „mlátičku“, kde je akce kinetická a vtahující sama o sobě. (c) To sice využívá rámec filmů o bojových uměních (dojo, techniky, trénink, mistr, cizinec ve městě, výzvy), ale zasazuje do něj širší vyprávění (tři protagonisté), vynechává záporáka a pracuje se stylem, jaký je pro něj typický. Znovu s hrdinou, který je v nevýhodě, vytváří To jeden ze svých nejcitlivějších a nejlepších filmů.

Bay je zajímavý primárně pro způsob, jakým fetišizuje techniku. Není fascinován ženskými těly (což bývá často vyčítáno "sexistickým" blockbusterům), ale objekty zájmu jsou zbraně, dopravní prostředky, digitální efekty či technologie. Age of Extinction je v tomto směru nejvíce technosexuálním filmem jeho kariéry. Postavy nejsou postavy, ale jen obrysy, zjednodušené na několik základních vlastností s jasně definovanými (jednoduchými) vztahy a motivacemi. Pozornost je přesunuta od lidí k Transformerům. Stejně jako jsou lidské dějiny přepisovány (dinosauři zemřeli kvůli robotům), jsou přepisována i pravidla blockbusterů, kdy "charaktery" ustupují do pozadí a ani mezi narativními informacemi nejsou nikterak důsledně vytvářeny souvislosti (postavy a předměty se prostě zjevují). To vše kvůli atrakcím, které často přicházejí bez zjevného důvodu. Vracíme se na počátek kinematografie a Bay naraci nepotřebuje. A proto je škoda, že současný "modelový" divák ano. Kdyby se Bay oprostil od vyprávění příběhů (což by ho stálo peníze/diváky, chápu tedy, proč si to nemůže dovolit) a přiblížil se tvorbě dua Neveldine/Taylor (Crank), vše by dostal na úplně novou úroveň. Bay je autorem, kterého narace zdržuje, brzdí. Příběhová linka a vztahy mezi lidskými protagonisty jsou na film násilně naroubovány a překáží. // Nesimplifikuju ale ten film tím, že si nevšímám paradoxů a stereotypů, které naplňuje a používá? Nechci se ponořit nijak hluboko (to nechám jiným), ale Zánik se dá číst i jinými způsoby. Paradoxné pompézní moderní blockbuster natáčený pro IMAX za pomoci nejnovějších technologií vypráví o postavě, která je staromilská, sbírá a miluje "starou" techniku. Film sám (s jakousi tichou sarkastickou omluvou) poukáže na ironii product placementu (který pak okatě využívá) a všudypřítomných remaků a sequelů (i když jde o už čtvrtý díl série). Dále mají asiaté rádi technologie a umí bojová umění, dívky to umí s "pákou" a Spojené státy poplácají Čínu po zádech .. Bylo by zajímavé zkusit všechny podobné stereotypy rozklíčovat a interpretovat. // Nemám však potřebu Age of Extinction zarputile bránit, naprosto totiž chápu, proč by ji někdo mohl nenávidět.

Pravděpodobně jeden z nejlepších akčních filmů, co jsem kdy viděl. Druhý Raid prohlubuje zážitek z prvního dílu, ale zároveň se proti němu staví do opozice. Nabízí trošku rozlítaný, avšak obdivuhodně široký příběh a neunavující spoustu úžasných a živých akčních scén. Berandal tak úplně nezapadá do škatulky šablonovitých pokračování. Sice nabízí několikanásobně víc akce, ale Evans se vzdálil od narace typické pro akční videohry (procházení levelů, finální setkání s bossem) tak, jak to jen šlo. Rozhodl se vybudovat rozsáhlý fikční svět s jasně (a jednoduše) motivovanými postavami, sidekicky nebo jednorázovými figurami a mafiánskou sítí, ze které, zdá se, není úniku. Věřím, že se najde dost diváků, kteří daleko víc ocení přímočarost a menší (hlavně časovou) náročnost prvního Zátahu, ale pokud jde zintenzivnění zážitku, Evans obstál na výbornou. Raid 2 je totiž fenomenálně živým a tvrdým akčním filmem a je radost tohle dvě a půl hodiny dlouhé nakopávání hlav sledovat.

O bozích a monstrech. Tentokrát nesledujeme souboj dvou konkrétních "národních" monster (jako v King Kong vs. Godzilla), ale japonský a americký přístup ke gigantickým záporákům obecně. Edwardsova šupinatá aktualizace úzce provazuje dva hlavní rámce – hollywoodský blockbuster a japonskou tradici kaiju eiga, přičemž subversivní práce s prvním podmiňuje představení druhého. Ve výchozí pozici jde o americký velkofilm od něhož očekáváme pravidelné dávkování přehledných atrakcí s aktivním protagonistou v centru. Jenže všechny lidské postavy zůstávají někde na pomezí pasivních přihlížejících a vykonavatelů dílčích, mnohdy nepodstatných, úkolů. Velkolepé destrukce se zase přesouvají až na samotný závěr, protože v první polovině je Edwards okázale odepírá. V této úrovni však nejde o – dobovou kritikou zmiňované – samoúčelné provokování, ale úskok směrem k pravidlům cyklu kaiju eiga. Filmů, v nichž lidské postavy pracují na daleko obecnější úrovni. Plní funkce referenčních bodů a skrze jejich pozici může divák sledovat souboje monster, jimž se vše podřizuje. V původních japonských filmech se tak lidští hrdinové věnovali vlastním podzápletkám – jež exploatovaly rozličné žánrové rámce – a v závěru uvolnili prostor velkým soubojům. Godzilla (2014) přichází s fascinující variací, paralelně totiž s kaiju eiga rozvíjí rovinu hollywoodského blockbusteru. Vojáci i vědci ve svých úkolech pravidelně selhávají a ustupují do pozadí, avšak stále konají! Bez ohledu na výsledek. Ve své podstatě jde o vyobrazení amerického aktivního přístupu přežívajícího ve světě, který ovládl japonský bůh. // Nejde o plnohodnotnou variaci kaiju eiga, ale o jakýsi mezistupeň, který podvrací divácká očekávání napojená na rámec amerických blockbusterů, aby japonskou tradici představil. // To reflektuje i obecnější přístup lidských hrdinů. Pro amerického vojáka je Godzilla monstrem, asijská strana volí slovo bůh. V dichotomii Hollywood X kaiju eiga totiž oba pojmy reprezentují širší tradice a konotují odlišné soubory vědění i hodnot. Monstrum mnohdy provází podobná série činností: objevení, identifikování, odhalení slabin, zničení. Lidé jsou hlavní, aktivní. Na druhé straně se tato dynamika mění, protože s bohem je to naopak. Je pojmenován a lidé ustupují. Zaujímají pasivní roli, protože jednotlivce i jejich koordinovanou (racionální) snahu přesahuje. // Edwardsova reinterpretace také zamilovaně pomrkává po Jurském parku a dokonale rozumí i oné hollywoodské tradici. A kromě toho, že jde o remake až absurdně nádherný, plný fenomenální práce s obrazem i prostorem, reprezentuje bezmála dokonalé spojení svou diametrálně odlišných souborů tradic. A je jen málo filmů, které bych měl raději.

Poulíček, barevný kravaty, písmenka a přehlídka těch nejbizarnějších soutěžících. Perverze.