dennykr

Film, který má k Rowlingové blíž než všechny Potterovské adaptace dohromady. Spisovatelka (a nyní scénáristka) měla konečně možnost vyprávět tak, jak je zvyklá – do pozadí ustupuje dramatická zápletka o záchraně světa a dvě hodiny sledujeme prozkoumávání všemožných zákoutí fikčního světa. A to mi vlastně vyhovuje. Vždycky jsem měl radši její exkurze ke studentské detektivce a středoškolskému dramatu v důkladně zmapované kouzelnické společnosti, než celý ten (trochu otravný) příběh „chlapce, který přežil“. V každé knize si Rowlingová dávala záležet na tom, aby do posledního detailu popsala fungování různých systémů (kouzelnický a mudlovský svět), institucí (Ministerstvo kouzel, Bradavice, koleje), zájmových skupin (Smrtijedi, Fénixův řád, Brumbálova armáda), specifických lokací (Prasinky, Zapovězený les) a především velkého množství vztahů mezi hrdiny. Druhá Fantastická zvířata pracují podobně. Ano, dají se shrnout jako film, v němž „má Grindewald sraz“ a „Mlok sto třicet minut pátrá a nic nenajde“, ale byla by to škoda! Naopak navrhuji obrátit pozornost k objevování nových součástí fikčního světa (kouzelnická Francie, Cirkus Arcanus, Francouzské Ministerstvo kouzel), prozkoumávání nových vztahů (Mlok – Theseus – Leta, Grindewald – Brumbál, Credence – Nagini – Grindewald), ale i prohlubování vztahů dříve ustavených (Jacob – Queenie, Mlok – Tina). Nehledě na to, že všechny postavy jsou vystaveny působení dvou odlišných systémů, které zastupují Grindewald s Brumbálem a postupně se drolí do osobních podzápletek. Důležitou roli pak hrají samotná fantastická zvířata – Niffler, Kelpie, Matagot a Zouwu přináší vždy fascinující a odlišné typy atrakcí. // Grindelwaldovy zločiny jsou spíše o testování alternativních způsobů vyprávění v hollywoodském filmu, které sice můžeme chápat jako selhání, ale mnohem větší odměna přichází ve chvíli, kdy přistoupíme na jejich pravidla. Svět se nepřizpůsobuje vyprávění, ale vyprávění světu. // Nehledě na nádherně nedoslovné a nestigmatizující vyobrazení Aspergerova syndromu u hlavní postavy.

Koncept za jedna - šest epizod, šest režisérů z různých zemí, šest námětů vycházejících z lokálního folklóru. Mohla to být ukázková encyklopedie asijského hororu, ale ve výsledku jde spíše o výstavní skříň toho, jak nevyrovnaný jeho současný stav je. // Malajská epizoda Toyol je dost bizarně vystavěná povídačka, která spoléhá na jednoduché lekačky a "dramatické" odhalení v závěru. Působí jako laciné čínské horory, které se do mezinárodní distribuce často ani nedostanou. Ho Yuhang (poslední dva roky nadšeně objížděl světové festivaly s exploatací Mrs K) umí pracovat s montážemi, takže momenty, kdy kombinuje dvě až tři časové roviny uvnitř jedné scény jsou naprosto famózní. Ale nic moc dalšího jeho hodinka strachu nenabízí. // Thajský Pob je o dost zábavnějším rozkladem pravidel duchařských příběhů. Zatímco první polovina pracuje s tradičními tropy jako teď-se-zavřou-dveře-a-nikdo-tam-nebude, ta druhá podvrací všechno, co od takového příběhu čekáme. I duchové mohou mít strach! O tom se přesvědčí nedávno zesnulý Pob, když přijde strašit osamělého bělocha. Ti ukecaní Američané jsou totiž horší, než celá věčnost v záhrobí. Absurdně vtipné a geniálně vypointované. // Je to 50/50, ale předpokládám, že pro západního diváka může jít o zajímavou exkurzi do východního hororu, ale rozhodně ne svou schopností funkčně vyprávět nebo budovat napětí. Spíše diametrálně odlišným přístupem k žánru. // Dost zarážející potom je, že ani velcí žánroví tvůrci se prostě neumí adaptovat na krátký hodinový formát.

Na tuhle trilogii se poměrně obtížně kouká, ale krásně se o ní přemýšlí. Uvědoměle totiž pracuje s pravidly kaiju eiga a vytváří iluzi jejich porušování. Víc jsem napsal v katalogu pro Animefest.

Tady se děje veliká magie! Vyjmenovávat Stranger Things, amblinovky, Disturbii, osmdesátky nebo It je sice super, ale Léto 84 je daleko víc než obyčejnej pastiš. Samozřejmě se veze na – už trošku otravný – 80s fetišizaci, jenže ta reflexe žánrových souvislostí je až nečekaně hluboká. Jde tak trochu o tři do sebe zapuštěné filmy sledující odlišné tradice, zatímco každý z nich se inspiruje v odlišných žánrových pravidlech. Ty pak doprovází ještě posuny tonální a dohromady dělají z Léta jeden z mých nejoblíbenějších teen-hororů všech dob. // Na prvním místě frčí všude skloňovaná Disturbia, ke které má Léto 84 podle všeho nejblíž. Jenže nesmíme zapomínat, že D. J. Caruso v té době dost ujížděl na Hitchcockovi. Takže bych šel klidně i dál, k Oknu do dvora. Patnáctiletý Davey přesvědčí své tři kamarády, že milý policista Mackey by mohl být hledaný sériový vrah. V chlapcově ložnici začíná hitchcockovsky voyeurská rovina šmírování okolí – dalekohledem pozoruje nejen dívku od naproti, ale především “sériového vraha”. První třetina funguje jako kriminálka o dopívajících a tonálně poměrně rozjuchaná zábava. Hromadí se důkazy, sepisují Mackeyho denní režimy a řídí ji otázka po jeho pravé identitě. // Druhá třetina je stále poměrně odlehčená, ale přituhuje, protože se proměňuje perspektiva kladení otázek. Všechen ten detektivní stalking se z neškodné hry mění v mrazivou obsesi. Odhalují se souvislosti spojené s hlavní postavou a z kriminálky se stává podvratný konspirační thriller. Mackey se zdá nevinný a Davey působí jako nekontrolovatelný maniak. Léto 84 velmi chytře skrývá některé souvislosti a skrze omezený rozsah vědění vytváří nepříjemnou informační nejednoznačnost. Příkladem budiž moment, kdy slyšíme vraha nastartovat auto, střihem s elipsou skočíme ke druhému dni, kdy do svého policejního Chrysleru nastupuje Mackey, ale zvuk startu díky chytře umístěné výpustce neslyšíme. Je Mackey vrah? Zbláznil se Davey? // A pak přijde to smrtící finále. Doslova! To přepne do podvratného slasheru. A už tradičně mimo posun žánrový – kriminálka -> konspirační thriller -> horror – dojde k posunu tonálnímu: odlehčené vyšetřování -> temnější vyšetřování -> nekompromisně hrůzný horor. Celé finále je neuvěřitelně odporné. Nemůže za to krev s brutalitou, ale finální vyznění s hrůzně neuspokojivým zakončením. Veliká, ale veliká nádhera.

Režijní debut herečky Zhang Xinyi je adaptací stejnojmenné internetové série, kterou v letech 2011-2012 sledovalo až 280 milionů diváků (oficiální čísla videoslužby Youku). Film si udržuje stylistickou okázalost původního seriálu a zapojuje animované sekvence, absurdní vizuální gagy i nádhernou práci s kompozicí. V některých momentech dokonce připomene korejskou klasiku My Sassy Girl, v ní ale byly žánrové vsuvky motivovány hlavní hrdinkou. V Miss Puff jsou trochu nahodile rozmístěny napříč vyprávěním. V rovině tematické je ale bolestivě typický - je příběhem iracionální lásky, která se skládá z bizarních dobrodružství, chození za školu a tajné svatby. Tato fáze je však pomíjivá. Přerod chlapce v zodpovědného manžela je totiž podmíněn tím, že odhodí barevné oblečení, nasadí oblek a přijme stabilní práci ve velké korporaci. Film několikrát naznačuje, že nespoutaný přístup k životu je správný (hrdinové v zábavné sekvenci vysvobozují studenty ze zkostnatělého školského systému), ale v závěru je zadupán do země konzervatismem. Iracionální láska a barevné ponožky patří k mládí, dospělost si žádá black tie.

Jeden z nejmilejších kantonských filmů posledních let. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.

Hodně bizarní seriál. Je prostě divné sledovat (převážně) bílé herce, jak se prohání v čínské legendě zatímco mizanscénu tvoří dominantně čínská architektura a dokonce (!!!) čínské nápisy na tabulích a vývěsních štítech. Ještě podivnější je unifikace některých asijských rysů, která pohlcuje lokální specifika a vytváří dojem jednotné Asie viděné západní perspektivou. Stejně tak křečovitý je herecký projev thajského rodáka Chai Hansena, který se snaží napodobit rošťácky sympatického Aarona Kwoka, Eddieho Penga a rozverného Stephena Chowa, ale dopadá spíš jako Geng Han ve třetí Chinese Odyssey. Na druhé straně jdou Legends v sympatických šlépějích seriálů jako Herkules či Xena. Tedy záměrně nadsazených a uvědomělých her s mýty, které se neberou vážně a vypadají jako něco z Disney Channelu. Právě ty ironizující postupy dělají seriál docela zábavnou rodinnou podívanou, jejíž ambice nemíří výš, než k uspokojení nostalgie australského a novozélandského diváka. Tam se totiž dlouhé roky vysílala japonská verze opičího krále pod názvem Monkey. Vlastně je to tak blbé, až je to zábava.

Velkej tchajwanskej zázrak. Při druhým zhlédnutí v kině ještě o něco lepší. Parchanti se dělí do dvou radikálně odlišných polovin, přičemž ta první je originální akční komedie, druhá pak tragické drama. // S tou akcí je to trochu složitější, ale můžeme v ní vychytat tři hlavní inspirace. Zaprvé trochu pozapomenutá tradice tchajwanských béček z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Snímky typu Counter Attack dost nadneseně zapojovaly bojová umění do současnějších kontextů, ale zároveň šlo o filmy dost levné, rychle natočené, a hlavně poměrně vtipné. Pak je tu Jackie Chan a rovina kantonské akční komedie vycházející z grotesky. Parchanti brilantně využívají prostředí a postavy při všech těch nárazech dost bolestivě trpí. Systematicky se totiž pracuje s tím, že nikdo z hrdinů se neumí pořádně prát. Nečekejte žádné železné pěsti, ale naopak nádherně komickou snahu zužitkovat všechno, co je po ruce (plastová slámka jako zbraň ftw). V návaznosti na Zátah přichází tenhle tchajwanský debut s dokonale živelnou prací kamery, která se snaží scény za každou cenu ozvláštnit. Jízdy střídají hlediskové záběry, statický rám se rychle vymění za ruční kameru a pomalý pohyb je nečekaně zrychlený. Zapojují se výrazné nad/podhledy i dramatické nájezdy a pořád se tam něco děje! Tohle je možná tak polovina toho, co tahle řezničina přináší. // Pak je tu promyšlená tonální proměna. Veškerá nadsázka po hodině mizí a Parchanti se stanou brutální antitezí buddy filmů. Až skoro připomínají obrácenou verzi hongkongského Kdo s koho Johnnieho Toa. Nádhera! // Tenhle posun v náladě rozhodně není pro Tchaj-wan novinkou, ale i tentokrát funguje na jedničku. Nedávno asijskými kiny profrčela komedie The Village of No Return, jejíž pohlcující příběh spojoval absurdní gang zpívajících zabijáků s explicitním násilím. Za zmínku stojí i jeden z nejlepších asijských filmů poslední dekády – Godspeed. Ten oprášil legendárního kantonského komika Michaela Huie a jeho nešikovného hrdinu zasadil do světa špinavé kriminálky plné brutálního mučení. // Debutant Hung Tzu-Hsuan je rozhodně někdo, na koho je dobrý si dát pozor.

S tímhle filmem je to složité, protože na první pohled je podobně nadutý jako Dotek hříchu, jen ho rámuje melodrama. Snaha o podchycení širších společensko-ekonomických souvislostí vyvíjející se Číny zase připomíná příšernou třetí část jeho předchozího filmu I hory mohou odejít. ALE pak je tady žánrová rovina, která je asi tím nejzajímavějším, co Jia Zhang-Ke za poslední roky natočil. // V první třetině se tento žánrový rámec ustavuje několika uvědomělými způsoby. Na té nejobecnější rovině je ústřední pár součástí čínského podsvětí, které zastřešuje termín jianghu. Uskupení lidí existující mimo tradiční společenské struktury – zde Triáda – a řídící se pevným morálním kódem, který nachází kořeny v bojových uměních. Zjednodušeně jde o soubor přísných pravidel, jež následují především muži. Jejich (v žánru tradičně) dominantní pozici film utvrzuje ještě citováním dalších děl. Postavy ve volném čase sledují akční kult Tragic Hero, v němž se zbraněmi ohání Chow Yun-Fat, ale i hudební doprovod Ash Is Purest White tvoří třeba píseň z filmu The Killer od kantonské popstar Sally Yeh. Celá první třetina tedy směřuje k poměrně tradičnímu mafiánskému filmu s dotekem heroic bloodshed. To je završeno i fantastickou akční scénou, která vypadá jako by ji natočil žánrový profesionál. Ale pak přijde zlom, protože mužský hrdina Bin svou bitvu prohraje a je zachráněn ženou Qiao, která se chopí zbraně. Od této chvíle se dynamika proměňuje a ona jde do vězení, zatímco on z příběhu víceméně mizí. Nositelem morálního kódu jianghu se stává žena a Ash Is Purest White vypráví naruby obrácený film o Triádě bez akčních scén z perspektivy ženy. // Ano, přes dvě hodiny času to neutáhne a ústřední argument se vyčerpá do devadesáti minut, ale stejně je Popel v mnoha ohledech působivým posunem v kariéře filmaře, jehož tvorba byla v posledních letech absurdně doslovná.

Timur Bekmambetov je vlivný producent a v současné chvíli i solitér "desktopových" filmů. Před čtyřmi lety pomohl na svět hororu Unfriended a letos produkuje další dva - Unfriended: Dark Web a drama Searching, v němž se objeví John Cho. Profil na tento trend navazuje, ale zároveň je prvním "desktopovým" filmem, který Bekmambetov sám režíruje. // Zajímavé je, že příběh novinářky, která se snaží odhalit internetové verbování bojovnic Islámského státu, nepřináší nic nad rámec zjednodušující rekonstrukce částečně pravdivých událostí. V tomto ohledu jde o zážitek značně neuspokojivý, ale u toho film naštěstí nekončí. Bekmambetov zvládá chytře rytmizovat plochu počítače a dostávat hrdinku do nečekaně napínavých situací. Zahltí diváka množstvím informací, které se skrývají v jednotlivých chatovacích oknech, záložkách prohlížeče, playlistech na Spotify nebo iTunes, ale i v souborech uložených na ploše. Pozornost mezi nimi přesouvá kurzorem nebo reakcemi hlavní hrdinky. Tempo se zrychluje především za pomoci postupného přesycení plochy (vyskakující okna, notifikace nebo překliky), rychlého psaní (slyšíme stisknutí každého tlačítka) a reakcí ve webkameře. Je zajímavé, že Profil zvládne budovat napětí i na takto omezeném prostoru. // Osvěžující a hravý je také způsob, jakým film přistupuje k sociálním sítím, které stojí na vytvoření veřejně prezentované, ale artificiální identity (s menšími či většími přesahy k realitě). Profil otevřeně tematizuje nestabilitu tohoto obrazu a strach, který pramení z jejího narušení. Představme si ty "nejhorší" věci, jaké se nám mohou na sociálních sítích stát - na Facebooku se objeví nelichotivá osobní fotka, pošleme zprávu špatnému člověku nebo si popleteme své dva (různé) profily. Desktopový thriller tyto banální omyly zasadí do odlišného kontextu, díky čemuž nevhodná zpráva nezpůsobí pouze krátký infarkt a trapnou omluvu, ale stane se životní hrozbou. Nahrání špatné fotky nezpůsobí ztrátu společenského kreditu, ale dovolí teroristům vypsat na naši hlavu odměnu. Bekmambetov dělá ze sociálních sítí minové pole a z každého překliku hrozbu. Unfriended tematizovalo youtubový fenomén "exposed" videí a Profil je vynikající v tom, jak artikuluje a zveličuje mileniální trable na sociálních sítích. Překliknutí = smrt.