Marthos

Popel a prach. Režijní debut dramatika a scénáristy Oldřicha Daňka se sice umně potýká s problémy, souvisejícími s životním prostředím na Ostravsku, přesto je ještě v lecčems poplatný dobové ideologii. Tendenční scénář nenabízí v podstatě nic zajímavého, ovšem s výjimkou klasického manželského trojúhelníku, který po vypuštění všech hluchých míst poskytuje nebývale výrazný dramatický rozmach. Höger, Romančík i Bohdanová hrají své role odpovědně, civilně a bez velkých gest, přičemž právě u Högera převažuje jeho výjimečný smysl pro komorní, téměř niterný boj s vlastním svědomím. Celkové skóre navyšuje ještě jistá dokumentární hodnota snímku, v němž nejdůležitější rekvizitou je bezesporu cigareta, objevivší se snad v každém druhém záběru.

Odstrašující příklad rodinné (ne)výchovy, hazardující s přirozeným a zdravým vývojem dítěte. Takový teror aby jeden pohledal. Upřímnou soustrast, chlapče nebohý.

Sportovní divák je tvor podivný, ba dokonce nebezpečný. Alespoň v těch podobách, jaké nám v rámci svého osobitého lektorského průvodcovství představil Vladimír Dvořák. Přestože leccos se dnes jeví spíše k nechtěnému pousmání, vývoj dává za pravdu tvůrcům tohoto krátkého výchovného snímku.

Konferenciér, scenárista, humorista a také herec Vladimír Dvořák se velice záhy po svém příchodu do Prahy stal oblíbeným, všestranným umělcem, působícím tehdy v Divadle satiry a samozřejmě i v prvních televizních pořadech, vysílaných tehdy ještě přímo ze studia. Jeho angažování režisérem Schulhoffem do dvou krátkých filmových epizod mělo nepochybně svůj účel i smysl. V Potížích s kulturou představuje Dvořák zvídavého reportéra, podniknuvšího poněkud odstrašující exkurzi v závodní jídelně, při které diváci společně s ním odhalují pečlivě skrývanou slupku zlatavého jablka. S přihlédnutím k době vzniku i poměrům, které tehdy v Československu panovaly, se jedná o nadstandardní práci a satirické ostří, namířené proti zodpovědným orgánům, by našlo své uplatnění možná ještě dnes.

Filmová fantasie, nepřekonatelná a nepřekonávající svým originálním výtvarným pojetím ani současné moderní technologie. Osobnost režiséra Karla Zemana se zdá být v tomto ohledu nepostradatelnou, v mnohém dokonce hodnou světové proslulosti. Stejné pocty se potom dostává mimořádným uměleckým kreacím předních zástupců soudobé filmové i divadelní družiny, semknutých v ucelený sbor v čele s nedostižným Milošem Kopeckým, mladinkou Janou Brejchovou, Jelínkem, Högerem i Werichem v roli sice malé, ale výrazné. Výjimečnost nastalého okamžiku je důkazem filmové nesmrtelnosti pro všechny zúčastněné.

Štědrý den 1944. Jedna noc a jedna rodina. Tady a teď. Drsná prověrka lidských charakterů během vypjatých událostí posledních dní války nemá ani vítěze, ani poražené. Portréty lidské zbabělosti i nečekaných hrdinství dosahují v podání předních slovenských herců, mezi nimiž spatřujeme také mladinkou Emílii Vášáryovou, takřka oscarových vavřínů, uniknuvších jen o vlas a přiřknutých o tři roky později slavnému Obchodu na korze Kadára a Klose. Drama, vyhrocené v závěrečném morálním selhání matky, zapírající ve jménu života druhých svého milovaného nejmladšího syna-partyzána, se stává mimořádně silným okamžikem i pro současného diváka. Režisér Krejčík dokázal více než úspěšně navázat na své opus magnum Vyšší princip (1960).

Celovečerní hraný film pro děti a mládež byl artikl svého času více než vyhledávaný. Nabízel vesměs sympatický pohled na události očima nejmladších, kteří stejně jako imaginární hrdinové na plátně toužili po opravdových dobrodružstvích. A přestože je příběh dvou chlapeckých part rámován dnes schematickým obsahem, zůstává navzdory času fascinující hrou, při které jde o lidský život. Kouzlo a půvab klukovských rvaček tak, jak je známe např. z foglarovských vyprávění, zanechává silnou stopu překvapivě ještě na přelomu padesátých a šedesátých let, a odsouvá tak trochu do pozadí pionýrskou příslušnost, tehdy prosazovanou i v soudobých filmech. Vedle pozoruhodných, takřka bezprostředních hereckých výkonů nejmladších protagonistů, mezi nimiž nalézáme mmj. teprve desetiletého Karla Smyczka, upoutává asi nejvíce diváckou pozornost čtveřice gangsterů hvězdného uskupení (Filipovský, Hrušínský, Kemr a Kopecký). V hereckém ansámblu dospělých je nutné ještě upozornit na jméno Jany Štěpánkové, která se tu objevuje v jedné ze svých prvních filmových rolí. Celkový obraz dotvářejí i dnes již zmizelé pražské lokality, skýtající neuvěřitelná zákulisí pro akční scény, jež snímek nabízí v poměrně hojném počtu.

Kohoutův politický i společenský kotrmelec, který je jednou z nejpozoruhodnějších událostí poválečného období, vytváří stěžejní zákulisí Brynychova filmu, v jehož akčním oparu divák ztrácí veškeré iluze o jedinečnosti, dokonalosti a spravedlnosti. Přestože tento (na svou dobu bezpochyby) velkofilm hollywoodského stylu v širokoúhlém formátu s avantgardní kamerou a antihrdinou je na první pohled mnohem více politicky a ideologicky angažovanější než jeho západní ekvivalenty, nelze jej tak jednoduše deklasovat coby režimní objednávku. Jistě, Kohoutův emigrant je zcela v souladu s oficiální stranickou rétorikou interpretován jako odpadlík, zkrachovalá existence, člověk bez osudu, ovšem jeho (negativní) role v celém příběhu není demaskována od prvních okamžiků, ale teprve postupně – divák sám musí odhalit pokřivenost a charakterovou deformaci Františka Krále. V podstatě se zde nabízí srovnání s některými epizodami majora Zemana, v nichž je ale základní ideologický rozpor zřetelnější a v mnohém exponovanější (agent Bláha v podání Radoslava Brzobohatého). V případě Brynychova filmu je ideologická macha umně skryta za efektní akční fasádu – na konci padesátých let bylo zřejmé, že antihrdina či v jiném žánrovém pojetí člověk váhavý, kolísající (Brych v Otčenáškově a Vávrově filmu) musí být uvěřitelný, tj. reálný. Spor o obsah tohoto dodnes kontroverzního filmového díla by měl být ale veden v jiném než přísně subjektivním pohledu, přehlížejícího ve svých zaujatých interpretacích klíčová témata, tedy např. problém emigrace v poválečném Československu a vztah jedince-odrodilce ke společnosti. Pro pozdější generace je to potom svým způsobem unikátní vhled do totalitní minulosti, symbolizované mmj. stavbou nenáviděné berlínské zdi.

Meteorologická groteska, nabývající na zcela zásadních významech svým karikujícím obsahem. Hýbat světem a počasím není vůbec lehká věc. Vynikající herecká sestava, která nachází uplatnění v každém ohledu. Sovák, Hrušínský, Brodský, Hlaváčová, Kostka, Záhorský, Růžek, Bek, Effa a další. Realizace v ladovských kulisách a s humorem, upomínajícím v lecčems půvabné haškovské povídky, celku rozhodně prospěla. Nebude-li pršet, nezmoknem.

Vzestup a pád mladého nadějného herce. Psychologicky motivovaný příběh, v němž titulní hrdina prochází složitým bilancováním minulosti a přítomnosti, zosobňuje univerzální lidský problém a pokouší se o jeho realistické znázornění, včetně zásadních dramatických okamžiků. Volně přeloženo, nevadí tu tolik samotný Fučík, jako spíš politicky tendenční proklamace, objevivší se vždy tam, dochází-li k hrdinovu morálnímu selhání. K mezigeneračním hereckým plejádám není nutno připojovat jakékoli komentáře, snad s výjimkou skvělého Ivana Palce a fantastického Martina Růžka, kteří svůj souboj nesmiřitelných sehráli se strhujícím zaujetím. V každém ohledu se ovšem jedná o film, který stojí za pozornost, už pro zakotvení jisté, dnes spíše úsměvné, atmosféry oněch let.