Marthos

Dvě epizody z cyklu GEN mají po letech, která od jejich natočení uplynula cennou dokumentární hodnotu, v níž máme možnost spatřit alkoholem zdevastovanou Lídu Baarovou a vyrovnaného pragmatika Otakara Vávru. Ten v krátkém náhledu panoramatizuje svůj život i tvůrčí dráhu, vypráví historky o svých přátelích, s hrdostí ukazuje vyznamenání a řády, jež získal a s ironií sobě vlastní podotýká zásadní stanovisko vůči své osobě: "Nejvíc mi vyčítají, že jsem po každém převratu pracoval dál. To je právě ta chyba. Nejlepší by bylo, kdybych byl vždycky zavřený a vůbec nejlepší by bylo, kdybych byl popravený." Aneb proč Otakara Vávru vnímat nejen jako režiséra, ale také jako člověka chybujícího.

Devadesátiletý Vávra se společně s kameramanem majestátně prochází Prahou a trousí jednu indiskrétní historku za druhou. A dál? Nic.

Gerontofilní blábol z dílny Jitky Němcové, v němž se hluchý a senilní Otakar Vávra stal (ne)dobrovolným účastníkem nedůstojné domácí reality show. Naštěstí jenom jednou za život.

Je až s podivem, kolik uvolněných a leckdy až lehounce nevázaných filmů bylo u nás v první polovině třicátých let vyrobeno. Nejčastěji jsme se s jejich hrdiny setkávali v barech a dancingových klubech, kde jsme obvykle nevynechali partičku pokeru a neopomenuli sledovat napínavou sázku v ruletě, abychom se s přehledem přesunuli do společenských salonů a popřípadě i do dámských budoárů, kam nás děj postupně zavedl. Že v závěru došlo na nějaký ten polibek, je vlastně skoro vedlejší, protože hlavním potenciálem těchto filmů byla jejich neodolatelná atmosféra, pramenící ze zdánlivých maličkostí a banalit. Maximálnímu dobovému feelingu nechybí nic ani v případě režie Oldřicha Kmínka. Netradiční sázka, delikátní milostná zápletka, oku lahodící interiéry i exteriéry, automobily, šampaňské, jedna z nejrozkošnějších epizodek Čeňka Šlégla a k tomu sensační Bedřich Veverka, kterého prostě budete zbožňovat od chvíle, kdy vstoupí na plátno. Nevidím důvod předstírat jakékoli pseudointelektuální pózy, když věc je jasná. A koneckonců i nechtěný humor je pořád humor a o ten jde především.

Původní Čapkova divadelní hra, napsaná na počátku dvacátých let, patřila k reprezentativním repertoárovým kusům většiny pražských divadel – vedle první, zahajující, inscenace (1920), uvedené na prknech pražského Národního divadla v hlavních rolích s Olgou Scheinpflugovou a Rudolfem Deylem, je tu několik úspěšných repríz, ať už na vinohradském jevišti nebo opět na domovské scéně v letech následujících (1938, 1954 a 1969). Film není divadlo, zákon, který se tehdy, na počátku třicátých let, tvůrci teprve učili ovládat, padá samozřejmě i na vrub Kodíčkovy režie Čapkovy hry. Kodíček, sám především divadelní režisér, vybavil svůj film nevhodným rámováním – změny ve scénáři vystupují na povrch až markantně a herci se před kamerou pohybují nejistě, s evidentními rozpaky a nedůvěrou. Marie Hübnerová, jakkoli je její jediné filmové vystoupení vzácnou raritou, svou Fanku příšerně přehrává, totéž se dá říci i o ostatních – Martě Májové, Jaroslavu Gleichovi, který byl ovšem tenoristou, o Peškovi, jehož zkušenost s Kodíčkem jej na několik let odradila od dalšího filmování... V čem je tedy nefilmový Loupežník zajímavý ještě dnes, pro současného diváka? Minimálně tím, že tu zní vynikající Jeremiášova hudba a snad i tím, že se na plátna vůbec dostal samotný Čapek. Žel, o Čapkově myšlení, o symbolice textu a o lidské pošetilosti toho Kodíčkův film mnoho neříká. Inu, jak se říká – žádný učený z nebe nespadl.

Je skutečně nesnadné jakkoli hodnotit jedinou epizodu z původně desetidílného seriálu, ale přesto si troufám tvrdit, že někde tady začíná pozdější slavné Dietlovo tvůrčí tažení československou obrazovkou, střídané vyloženými faux paux a dodnes ceněnými klenoty. Putování za Peškem má charakter jednoduché bakalářské historky s předpokládaným dějovým vývojem, nicméně některé dialogy jsou tu a tam vtipné. Ke slovu se tu dostala celá řada představitelů poválečné herecké generace, ale prostor zbyl přirozeně i pro několik mohykánů. Pozornost zasluhuje především epilogující Fanda Mrázek v další suverénně zahrané variantě energických opilců, jednu ze svých mnoha řadových epizodek tu sehrála také Nataša Gollová. Snad částečně díky tomu má ta raritní seriálová epizoda svou hodnotu dodnes.

Pietní medailon, věnovaný jedné z nejvýznamnějších osobností české kinematografie Václavu Krškovi, lze jistě pokládat za chválihodný krok, nicméně scénář vyžadoval daleko smysluplnější náplň, než nijaké venkovní posezení s herci Krškových filmů v rodném Písku a patetické umdlévání nad umělcovým životem. Nového a přínosného tu věru není nic, snad jen několik rozhovorů s pamětníky Krškových divadelních ochotnických začátků (dokument je součástí DVD Stříbrný vítr).

V úvodních titulcích se poprvé objevuje zkratka "A. H. Panthok". Tato prapodivná šifra je ve skutečnosti jakýmsi autorským podpisem nejvýznamnějších představitelů filmového oddělení ve Zlíně, tzv. "filmová pětka" (patřili do ní Alexander Hackenschmied, Ladislav Kolda, Elmar Klos, Jaroslav Pagáč a Jaroslav Novotný). Samotná reklama je vystavěna na parodii známého uměleckého díla, ale zároveň dokáže zajímavě využít i hudební složku, zastoupenou pěveckým spolkem Kocourkovských učitelů, a která se stává nosným prvkem celého snímku. Ten působí nápaditě, vtipně a především splňuje i svou primární, tedy ryze propagační, funkci. --- P. S. Vlasta Burian by se při své mimořádné popularitě a za těchto podmínek rozhodně neúčastnil nějaké epizodní anonymity.

Vedle umělecké zkratky "A. H. Panthok" existuje ještě jedna šifra s názvem "F. Šestka". Není to jméno žádného člověka, ale hromadný podpis zlínských filmařů. Zkratka vlastně znamená "filmovou šestku", v níž se nově setkáváme se jménem Františka Piláta, naopak z původní sestavy mizí Jaroslav Pagáč. Je to snímek propagující trampskou obuv, nejedná se ani tak o klasický příběh, jako spíše o předvedení zboží v činnosti jemu vlastní. Dynamika jednotlivých záběrů je umocněna nápadnou melodií a celek velice dobře ilustruje výhody běžného použití trampské obuvi.

O marketingových výhodách filmového masmédia nepochyboval zcela jistě ani Baťův zlínský obuvnický koncern a proto vzniklo speciální oddělení, zabývající se přípravou a vznikem krátkých reklamních filmů, účelově propagujících firemní výrobky (jedním ze spolutvůrců byl i mladý Elmar Klos). A že nebyla nouze ani o populární pražské herce, dokládá účast Theodora Pištěka a Trudy Grosslichtové, kterým podobné vedlejší závazky přicházely vhod nejen díky mimořádnému honoráři. Chápat to jako něco špatného? Alespoň tehdy určitě ne.