Marthos

Kolik je ve vztahu matky a syna krásného, hřejivého, objímajícího, ale také komického a někdy i nezdravého. Velké téma, které zlákalo už mnoho tvůrců. A také Hugo Haase. Námět a scénář tohoto filmu, v němž bylo mnoho autobiografického, vznikal ve spolupráci s přítelem z nejvěrnějších, režisérem Macem Fričem. Haasova matka tehdy umírala na rakovinu a všichni zúčastnění se proto snažili rozptýlit její poslední chvilky tímto veselým filmem. Haasovy komické schopnosti dostaly spoluprací s Fričem nový, grotesknější a herecky výraznější náboj, který značně převyšoval drobnokresbu předešlých komických postav. Možná to bylo způsobeno také tím, že "maminčin mazlíček" pracuje jako vězeňský knihovník a žije tedy vedle spořádaného civilního života i ve zcela protilehlém, nám většinou neznámém absurdním světě, kde však přímočará facka někdy dokáže vyřešit víc než složité vysvětlování. A protože tehdy Haas nemohl existovat bez Adiny Mandlové, objevila se i ona v tomto navýsost roztomilém filmu – v roli moderní dívky ze zámožné rodiny, která kromě osobních půvabů vyniká sportovními výkony. Sedminásobný vrah, dotěrný soused, starostlivá maminka, žárlivý snoubenec, to všechno – společně s Haasovými ironickými průpovídkami, zámlkami a nepředstíranou bezbranností – vytváří z tohoto neprávem přehlíženého filmu svěží, vskutku nadčasové dílo, jehož lesk zvyšují ještě živé melodie Haasova bratra Pavla, talentovaného hudebního skladatele, který se stal jednou z tragických obětí nacistické perzekuce, a moderně nasnímané interiéry i exteriéry, včetně dnes již neexistujícího zimního stadionu na Štvanici. A Hugo Haas? Neodolatelný, jako vždycky. Jaký pěstuju sport? Jezdím na zadní plošině bez držení.

Stejnojmenná divadelní hra dramatika a prozaika F. X. Svobody, objevivší se na knižních pultech poprvé na samém sklonku desátých let, se opravdu slavnou stala až o několik desetiletí později. Bezpočet divadelních představení, z nichž asi nejúspěšnější bylo protektorátní (1943) nastudování v Městských divadlech pražských s Jaroslavem Marvanem v titulní roli a v režii Františka Salzera, vystřídala v polovině třicátých let také první filmová adaptace, vedená zkušeným Martinem Fričem. Postava středoškolského profesora Kohouta byla bez sebemenšího zaváhání svěřena Hugo Haasovi, jemuž fazona obávaného rodinného diktátora padla jako ulitá. Haas se ovšem neomezil pouze na vnější charakteristiku, ale naopak vtiskl Kohoutově (předstírané) tyranii určitý lidský rozměr, jakousi bezděčnou ironii, jíž doslova zasypává toho směšného človíčka, který vypouští přebytečnou energii jako přetopená parní lokomotiva. Neméně skvělá je Zdeňka Baldová, která se v roli strachem usoužené ženušky dočkala jisté herecké satisfakce, výjimečné příležitosti, jak na sebe upozornit ve svrchovaně komediální poloze. Jména Marie Glázrové i Antonína Novotného, soudobého idolu dívčích srdcí, prozrazují, že film stále hledal a nacházel nové tváře mezi mladými, začínajícími umělci a že co se nepovedlo poprvé, napravilo se vzápětí. Rozhodující okamžik, onen pocit naprostého tvůrčího a posléze i diváckého uspokojení, dospěl právě v Hugo Haasovi k jednomu z nejšťastnějších převtělení, nacházejíc později svého důstojného následovníka v neméně skvělém Marvanovi. Pojďte blíž! Ještě blíž! Poslouchejte, vám nějak odstávají uši! Ať se to příště neopakuje!

V roce 1933, tedy v období, kdy se v sousedním Německu chopil moci Adolf Hitler, se Burianova filmová kariéra pohybovala na nejvyšším možném vrcholu. Popularita krále komiků totiž již dávno přestoupila hranice Československa a své příznivce nacházela také u německy mluvících obyvatel, kteří si jazykové mutace Burianových českých komedií vychutnávali s podobným zaujetím jako diváci v Československu. Jako již mnohokrát předtím i potom ocitl se Burian v další c. a k. uniformě, aby naplno rozehrál paletu svých poťouchlostí, získávajících na svou stranu i prince, nešťastně zamilovaného do prostého děvčete. Gejzír situačního humoru vyplňuje jako vždy temperamentní Burian, který zejména ve scénách z baru, kde je nucen obléknout dámský převlek a vydávat se za jednu z místních houslistek, dosahuje nevídaného úspěchu. Suzanne Marwille, někdejší hvězda němého filmu a tehdy již choť režiséra Friče, se jen těžce smiřovala se svým podřadným postavením a vinou zákulisních intrik přicházela o některé zajímavé herecké nabídky, jakou byla např. dvojrole v předchozím Lamačově filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa. Jistá nervozita se ostatně podepsala také na Pobočníkovi, který je ve finále jen průměrnou komedií s lehce opotřebovaným humorem. Jediné, co si dodnes uchovalo jistou svěžest, je Fialova milostná serenáda Zapomeň, že už se loučíme, objevujíc se čas od času i v repertoáru současných zpěváků či zpěvaček.

Manželské a jiné kratochvíle. Možná, že za jiných okolností by se tento poněkud bláznivý film plný hádek, nespolehlivých rad a nevěrných roztomilostí u diváků neujal, ale protože jej mají na svědomí Wasserman, Frič a Lamač, je o úspěch postaráno. Některé špílce (zejm. demolice luxusně zařízeného bytu pod taktovkou novomanželů Hermanové a Šlégla) jsou geniální a bezesporu patří mezi to nejlepší, co se v prvorepublikové komediální branži urodilo. A konečně, ten film říká jednu velkou životní moudrost: totiž, že manželství je jako sázka do loterie.

Znovu a jinak. Setkání Friče s prostořekým Haasem lze obecně považovat za jeden z nejšťastnějších okamžiků v historii československého filmu, také proto, že umělecké renomé obou mužů nabývalo na intenzitě právě ve třicátých letech. Oba už patřili k zavedeným značkám – Frič úspěšně zápolil s neukázněným Burianem a Haas se mezitím zabydlel v masce postarších, hartusivých strejců, kam jej katapultoval Poláčkův Načeradec. Ale jak známo, změna je život. Crazy komedie byl žánr v Československu tehdy de facto neznámý a možná také díky velké dávce dravosti doslova vybízel k rychlému útoku. Frič v ní mmj. dokázal náležitě uplatnit i prvky (záměny a rychlé převleky), jež měly základ ve francouzské frašce, tzv. vaudevillu, a Haasovi bylo umožněno stvořit na plátně fantastickou dvojroli sympatického smolaře a usedlého hudebního vzdělance tak, že v některých okamžicích nebylo jasné, zda se skutečně stále jedná o tutéž postavu. Hugo Haas pak přes nesouhlas a protesty majitele Moldaviafilmu do hlavní ženské role prosadil Adinu Mandlovou, tehdy třiadvacetiletou začínající herečku, která se po prvních filmových nezdarech objevila ve zcela jiné formě. Hvězdnou sestavu tohoto veskrze autorského snímku doplňuje ještě Haasův starší bratr Pavel, nadaný hudební skladatel, jehož jazzové melodie přímo rozžívají genius loci prvorepublikových časů. Život je pes bezesporu náleží k prvním úspěšným vlaštovkám zlatého věku české komedie, je dílem stále svěžím a moderním, které suverénně obstojí i dnes, po více než osmdesáti letech. Máte rád vážnou hudbu? – Tedy, specielně vážnou. – A chodíte rád na koncerty? – Přímo šíleně. – Jé, to tedy budeme chodit spolu! – Dobře mi tak.

V komedii Martina Friče se Vlasta Burian objevil v roli, kterou přímo pro jeho temperament napsal dramatik Jaroslav Kvapil. Král komiků představuje svérázného krejčího Svíčičku, kterého zajímá středověk a nedaleký rozbořený hrad. Poté, co je jako ochotník v rytířské zbroji vyhnán z města, protože svým zmateným jednáním zkazil oslavu, ubytuje se na hradě. Brzy nachází naplnění svých snů v podobě záchrany sličné statistky, aniž by tušil, že zde probíhá filmování. Samotný scénář obsahuje několik zdařilých situací a dialogů (strašidelný hrad, vaření tymiánového čaje, hysterický režisér), ale v celkovém pohledu se jedná o slabší práci. Z vedlejších figurek zaujme jedině Václav Trégl v civilně pojaté roli Floriánova přítele. V rámci Fričovy i Burianovy tvorby náleží tento titul k průměrným dílům, zejména z toho důvodu, že oba zmínění umělci měli v té době za sebou více propracované a vtipné veselohry.

Přechod z němého na zvukový film se zdál být přirozenou součástí technického vývoje československé kinematografie, přesto se novým podmínkám dokázala přizpůsobit jen hrstka vyvolených. S koncem dvacátých let vstoupili do ateliérů také noví mladí lidé, jejichž talent a odvaha měli být využity v následujícím období, plném netušených možností, které nabízel zvukový film. Martin Frič tehdy teprve sbíral režisérské ostruhy u svého guru Karla Lamače, jehož rozpolcená osobnost mezi dvěma zeměmi vyžadovala nástupce a pokračovatele zároveň. Laciný operetní kus z pera Bernharda Buchbindera zpočátku nenasvědčoval nic o své výjimečnosti, tu získal teprve s příchodem Vlasty Buriana a Anny Ondrákové, gigantických filmových hvězd s tehdy již mezinárodním renomé. Pásmo burianovských skečů, grimas, slovních i pantomimických hříček, jimiž je titulní postava poněkud prostořekého listonoše obdarována, se ocitá ve vzácné shodě s klaunstvím Ondrákové, působícího na vlně naivního herectví a zúročujíc tím nemalé zkušenosti z předchozích období. Hudba a písničky, kterých je film v některých momentech doslova předimenzován, dnes již stěží naleznou své posluchače, přesto alespoň ta o růžovém psaníčku přežila v různých variacích jejich autory. Dryáčnicky podbarvený snímek, směle zapadající do Burianovy početné filmografie, je nenahraditelným dokladem prvních experimentů s českou zvukovou kinematografií, která zatím jen pomalu odvykala manýrům minulých dekád.

Láska je krásná věc, ale jak to leze do peněz, je lépe býti člověku samotnému. A protože věc je vážná, je povolán nesmlouvavý cifršpión Hadimrška, prohlašujíc o sobě, že je čuba baskervillská, aby nastolil pořádek, zavedl disciplínu a vystrnadil jistou Mici Angóru, hvězdu pražských šantánů, jejíž způsob, jak získat prostředky je shledán jako nežádoucí. Vlasta Burian slavil s upjatým revidentem Hadimrškou úspěch už na prknech svého divadla a film jej ukazuje ve vrcholné kondici, až po zuby ozbrojeného smrtící kanonádou sarkastických vtípků, neurvalých impertinencí a drobných lstí páchaných ve jménu jakéhosi vyššího dobra. Zdatnou soupeřkou tohoto lítého klání je subreta Meda Valentová, jejíž krasavice inteligentní je symbolem ženské rafinovanosti (rozuměj vyčůranosti) a svůdnosti, jakkoli v tomto ohledu nelze podceňovat ani výtečného Šlégla či neodolatelně komického Plachtu. Film v několika momentech odkazuje mmj. ke klasické americké grotesce a dodnes si uchoval jiskřivý humor a neotřelý vtip, který tak suverénně ovládá právě Vlasta Burian. Ten se díky Hadimrškovi vyhoupl na výslunní divácké popularity a zdálo se, že jeho pozice na čele flotily prvorepublikového klaunství je neotřesitelná. Slečno, jak si todleto vlastně představujete?! Kam si myslíte, že jdete?! Tohleto je kancelář a tady se musíte nechat vohlásit nebo musíte zaklepat! Ne sem vlítnout jak mastnej papír do průjezdu!

Střídání stráží. Slavínského hořké vystřízlivění z předválečných filmových iluzí, odehrávající se v období výrazných společenských i politických změn, poznamenalo také jeho další tvorbu. Doba si sice žádala už jiné příběhy i hrdiny, přesto nebo právě proto se Slavínský znovu a znovu vracel ke starým osvědčeným autorům. To je i případ Olgy Scheinpflugové a její divadelní hry Okénko, kterou již ve třicátých letech zpopularizoval před kamerou fenomenální Haas. Poněkud starosvětský příběh byl Slavínským bryskně převlečen do moderních kulis a prostřednictvím nových postav, které se nakonec ve filmu objevily, získal ještě jinou, osobitější tvář, především díky znamenitým hereckým výkonům v čele s vynikajícím Janem Pivcem. Slavínského rozjařený film přišel takřka v poslední chvíli – krátce po premiéře se nad zk(r)oušeným Československem stáhla mračna a do smíchu bylo už jen málokomu.

Svobodova úspěšná divadelní hra Poslední muž patřila po dlouhá desetiletí k výrazným charakterovým inscenacím mnoha pražských i oblastních scén a v raném období zvukové kinematografie získala dokonce jméno a tvář Hugo Haase, který titulní postavu domácího diktátora pojal v osobitém ironizujícím stylu. Slavínského poválečná aktualizovaná verze podobný, jakýsi třetí rozměr, už postrádá a na jeho místo jsou dosazeny atributy bláznivé situační komedie. Tu vytváří nejen existence Kohoutova venkovského dvojníka, vlastního bratra, ale také podívaná v cirkuse a následná hospitalizace hlavního hrdiny v blázinci. Specifické ztvárnění diktátorského otce rodiny, nyní zámožného starožitníka, filmu poskytuje především temperamentní herecký výkon Jaroslava Marvana, docházejícího po plodných letech druhých houslí (nejen) po Burianově boku k té roli, která skutečně nabízela široký rejstřík komického potenciálu i charakterových proměn. Naprosto nečekaným a svým způsobem unikátním je zde zjevení Soni Červené, budoucí světoznámé operní pěvkyně, která tu na sebe upozornila v jiné, ryze činoherní poloze. Jen stěží by tehdy někdo ze zúčastněných předpokládal, že se onen filmový mohykán stane skutečným mohykánem klasické veselohry v podobě, jakou realizoval Slavínský a další mohykáni české kinematografie.