Marthos

Za úsměv jediný, má krásná paní... Fenomenální úspěch hudební komedie Jana Patrného (1877 – 1929) na prknech Nového divadla Oldřicha Nového přiměl režiséra Slavínského na nic nečekat a jednat. Svou neústupností ovšem vyvolal nepříjemný konflikt, na jehož konci zbylo jediné: uražený odchod Oldřicha Nového z filmových ateliérů. Slavínský si, navzdory předem vyřčeným předpokladům, totiž prosadil pětatřicetiletého Jana Pivce, tehdy již renomovaného divadelního herce, který svého Stáňu vybavil velkou přesvědčivostí, osobním charismatem i jistou elegancí. Vskutku okouzlující Zitu Kabátovou sice Slavínského tvrdohlavost stála angažmá u Oldřicha Nového, jisté ale je, že její Helena, žena nepochopená a přehlížená, zosobňuje nejen vrchol hereččiny filmové kariéry, ale také cosi jako tragický úděl dívek a žen vdaných bez lásky, z pouhého rozumu. A film? Neodolatelný. Od začátku do konce. Celá ta stěží uvěřitelná lovestory je totiž rozehrána s určitou lehkostí, jemným ironickým humorem a velkou životní moudrostí, jsa přitom vybavena obecnější úvahou o mužích, kteří ztratí-li ženu, hledají v dalších vztazích jen její pokračování. Že se s tím lecjaký zhrublý mileniál neumí identifikovat, není vina filmu, nýbrž nezmar dnešní doby, která hluboký milostný cit degradovala na pouhý povrchní flirt bez úcty a porozumění. Ach ano, tehdy byli pánové skutečnými gentlemany.

Nejkrásnější ze všech řemesel, má převozník u vesel... Doba byla nanejvýš zlá, důvodů k radosti čím dál méně a zdálo se, že vystrašený národ upadl do naprosté agonie. Z té jej měl pozvednout, jako už mnohokrát předtím i potom, milovaný král komiků Vlasta Burian. Jeho převozník a zachránce tonoucích, otec sličné dcerulinky a podivín každým coulem, svádí (marný) zápas o svou řeku, o zdroj obživy i potěšení, hledajíc při svém neúspěšném tažení proti poslům zkázy spásu v nedaleké hospůdce a skleničce něčeho ostřejšího. Obviňovat Slavínského a de facto i Buriana z jakékoli kolaborace by bylo ovšem nanejvýš troufalé, už proto, že scénář staví na zcela jiných principech, s nimiž politika neměla a nemá nic společného. Z historického hlediska se zajímavým a svým způsobem i kuriózním jeví herecké obsazení, v němž nalézáme budoucí operní pěvkyni, vynikající interpretku janáčkovského repertoáru, Marii Štrosovou-Steinerovou, pozdějšího komunistického podržtašku Petra Víta-Vejražku a také Annu Letenskou, jednu z fatálních obětí heydrichiády. Mizerná doba a ještě mizernější život, který ale navzdory svým tragickým okamžikům poskytoval alespoň v biografech jakýsi mlžný opar bezstarostné zábavy a zapomění, vděčnou posilující vzpruhu do dalších dní, zdobených jasně červenými plakáty se jmény popravených. Název Slavínského filmové veselohry bezděčně ilustruje dobu, v níž vznikl. Protektorát na suchu.

Příjemný prázdninový příběh, jsa zasazen do atraktivního prostředí luxusního lázeňského komplexu v Luhačovicích, plně vyhovuje svému komediálnímu účelu – ve sledu prekérních nedorozumění uvázne jak zadlužený velkostatkář s dobráckým srdcem a jeho sličná dcerulinka, tak zámožný pan inženýr s přepychovou vilou a ušlechtilými způsoby. Slavínského trefa naslepo, tedy obsazení hlavní dívčí role Martou Fričovou, nevlastní dcerou známého režiséra téhož jména, sice minula cíl, ale zásluhou dalších zúčastněných se žádná zoufalá prohra nekonala. Marvanův nezdolný temperament nabývající na divácké popularitě film od filmu tady sklízí zasloužené ovoce, to samé platí i o Pivcovi, který se s úspěchem dokázal pohybovat i v ryze konverzačních komediích... a Raoul Schránil? Ten se mohl pyšnit vysportovanou postavou a atraktivním zevnějškem, tedy přesně tím, čím má správný milovník okouzlovat svůj protějšek, třebaže se jedná o sňatkového podvodníka. Sympatický film unášený na vlnách jemného situačního humoru poskytl dobovému publiku vděčný azyl před vší tou hrůzou a starostmi, která čekala tam venku, za zdmi biografů. A to není málo. Naopak.

Slavínského filmy jsou otiskem doby, v níž vznikaly. Veselé, rozverné, neuvěřitelně naivní, tím pádem zbožňované nejširší masou diváků. Jednoduchý příběh o zkrachovalém zámeckém pánovi, jeho energické dcerušce a kreativních zaměstnancích, kteří se mimo dohled nad nově přestavěným penzionem věnují i povinnostem lásky, sázel, tak jako už mnohokrát předtím i potom, na osvědčené filmové hvězdy. Tím je řečeno vše. I to, že většina se tu pitvoří a přehrává zcela v intencích pitomoučkého scénáře, s kterým si nevěděl příliš rady ani Jindřich Plachta, jehož postava je tentokrát politováníhodná. Jo, když si bere chudý chudou...

Dej-te si ra-dit, to ne-mů-že nikdy va-dit, když se do-ve-de-te vše-mu smát... Návod k použití se skrývá v refrénu této nakažlivě vlezlé písničky, problém je v tom, že současný divák se všemu už jen tak nezasměje. Slavínský celý ten naivní příběh inscenoval v duchu známého rčení o tom, že co se škádlívá, to se rádo mívá, Adinu Mandlovou tím uvrhl do zcela nepřirozeného formátu, nota bene v mužském přestrojení, a ostatní, včetně diváků, donutil předstírat, že není nic snazšího než sledovat nastalé zmatky v přepychovém sídle zámožného velkostatkáře. Možná, že na úsvitu nacistického teroru to byl jeden z těch vítaných okamžiků nenáročného rozptýlení, ale dnes už je ten cukrkandlový nátěr notně zašlý a oprýskaný.

Modes robes. Slavínského filmová adaptace jedné z tehdy nadmíru populárních operetek je, jak jinak, především vděčnou hereckou příležitostí pro Věru Ferbasovou. Ta se suverénně prosadila nejen v tradičních záměnách filmem navržené novinové soutěže, ale také v uceleném kabaretním výstupu, kde se během několika málo minut dokázala proměnit v děvčátko, šestnáctiletého žabce, ženu středního věku a nakonec vetchou stařenku. A přestože Ferbasová nikdy nepatřila k oblíbeným tvářím soudobé kritiky, která jí vyčítala jednoduchost či spíše prostoduchost jejích rolí, představuje paradoxně tento film cenný záznam neobyčejného komediálního umění této neprávem zavržené komičky. Osobní neshody, panující v zákulisí tohoto filmu, a strach z blízké budoucnosti byly ve jménu blaha vystřídány, alespoň na chvíli, lehkým konverzačním humorem a pásmem líbivých písniček, z nichž dodnes sálá upřímná snaha odpoutat tehdejší diváky od chmurných prognóz.

Čas plný nejistot a obav, způsobených vyhrocenou politickou situací na podzim osmatřicátého roku, sebou nesl i touhu ocitnout se alespoň na chvíli mimo realitu. Toto přání bylo pro režiséra Slavínského rozkazem, který rád a bez větších obtíží splnil. Veselý příběh o manželských nedorozuměních divákům skutečně poskytl únikový film, v němž na druhou stranu nechyběl ani optimistický tón a střízlivý situační humor. Sázkou na jistotu bylo herecké obsazení, v němž se překvapivě objevilo také jméno Adiny Mandlové, která v roli, na hony vzdálené sarkastickým mondénním slečinkám z lepších rodin, poukázala na bohatý charakterový rejstřík svého výjimečného talentu. Vcelku sympatický snímek kazí snad jen přemíra naivní dobrosrdečnosti, typická pro Slavínského filmovou tvorbu.

Podej štěstí ruku. Vladimír Slavínský rafinovaným způsobem zcizil několik líbivých melodií a popěvků ze stejnojmenné operety, která se tehdy zaskvěla na repertoáru nuselského hudebního divadélka, a lačnému filmovému obecenstvu předhodil vpravdě nekomplikovaný příběh o lásce a touhách chudé prodavačky a milionářského synka. Tradiční limonáda, řeklo by se. Ovšem bystré oko současného diváka spočine na lecjakých ladných detailech – zejména na dobovém vybavení, na šatech, které mají protagonisté na sobě, na účesech, na automobilech, nebo na takové zdánlivé zbytečnosti jakou je budík... Slavínského rozkošný film je esencí podmanivé vizuální krásy prvorepublikového životního stylu reprezentovaného jak přepychovými vilami a roztančenými bary, tak cudnými pokojíčky v ženských domovech, kam páni mají vstup přísně zakázán. A navíc, takovou skrumáž filmových hvězd, mezi nimiž vyniká vedle rozesmáté Věry Ferbasové také méně obvyklá manželská dvojice Oldřicha Nového a Růženy Šlemrové, nevidíme každý den.

Slavínský, dávný syn hor, často situoval své filmy právě sem, do lůna krkonošských masivů, v jejichž stínu nalézal cosi přitažlivého a zároveň divácky atraktivního. Stejnojmenný román slavného Ericha Kästnera byl v tomto ohledu vlastně jen vhodnou záminkou, jak znovu připomenout to, co bylo Slavínskému nejdražší – půvab zasněžených horských plání, na nichž se odedávna cítil jako doma. Veselý příběh plný nedorozumění a záměn potom před kamerou suverénně ovládají dva výteční komici, Hugo Haas a Jindřich Plachta. Fenomenální Haas si s chutí střihl dalšího ze svých ošumělých strejců, kteří pod rouškou přátelství a nefalšované upřímnosti podnikají jakýsi exkurz do lidských srdcí, maje přitom na paměti, že šaty dělaj člověka. Oslnivý glanc a eleganci prvorepublikových časů výborně evokuje jak všudypřítomný orchestr R. A. Dvorského, tak několik půvabných dívčích tváří. Tak tedy: horám a lyžím zdar!

Když se v roce 1936 objevila na předních pražských operetních scénách nová hudební veselohra autorské trojice Tobis – Špilar – Mírovský, byla to událost sezóny. Aby ne. Rozpustilý příběh o rafinovaných záměnách, drobných poťouchlostech a tajných láskách byl totiž vybaven prudce nakažlivými popěvky z dílny renomovaného dobového hitmakera číslo jedna Járy Beneše, s nimiž prostě nebylo možné neuspět. Je nabíledni, že se režisér Slavínský rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé. V přesně pointovaných situacích kořeněných jednoduchým, ale účinným humorem se vyřádili především herci – od neodolatelné Věry Ferbasové, jejíž proměna v oficielního mazlíčka domu s náležitě prořízlou pusinkou a mašlí ve vlasech dodnes vyvolává salvy smíchu, přes skvostného Plachtu, Baldovou, Nového, Peška či Kohouta až po Františka Krištofa-Veselého, který tehdy prudce stoupal vzhůru v žebříčcích popularity a pro svůj libý zevnějšek a vemlouvavý hlas byl zbožňován od Šumavy k Tatrám. Uličnice bezpochyby náleží k těm bezděčně naivním prvorepublikovým filmům, nad nimiž mnohý (pseudo)intelektuální hrdopýšek mávne rukou jako nad zbytečnou, nemoderní veteší. Při pohledu na současnou úpadkovou produkci se ale zdá, že to tehdy Slavínský a spol. s námi, diváky, mysleli vlastně ještě moc dobře. A copak ti dala tetička? – Od tetičky jsem dostala pejska. – Takového malinkého ratlíčka? – Ne, starou belu.