Marthos

Pravdivý příběh Anny Kašákové, lehké holky s dobrým srdcem. Ženská, na kterou se v životě štěstí příliš neusmálo. Její tragikomický osud v sobě nese všechna stigmata současné civilizované společnosti, od prodejné lásky, kterou aktérka tohoto dokumentárního filmu neprovozuje ani tolik sobě pro radost, jako spíš pro obživu, až po nevydařená manželství a neurovnané rodinné vztahy. Závěrečný tanec se smrtí je v tomto případě nanejvýš výstižnou tečkou za Anniným zpackaným, nenaplněným životem.

Mo je lékař. A také muslim a gay. Víra pro něj představuje důležitou a neopominutelnou součást života. Film Mikea Mosallama se pokouší o konfrontaci dvou odlišných světů – arabského a amerického – a na pozadí probíhajících událostí, které svedou dohromady hlavního hrdinu s přímočarým a usměvavým Kalem, zkoumá identitu a autenticitu jedince v současné vyspělé společnosti. Nejde přitom o žádnou prvoplánovou moralitu, spíš o nezávaznou privátní sondu, jejímž úkolem je představit muslimskou menšinu v jiném, reálném světle, bez emocí a přehnaných fám, s nimiž se lze setkat dnes a denně na nejrůznějších mediálních platformách.

Velmi silné téma. Černobílý vizuál má až magickou uhrančivost. Film, který má co říct. #praguepride2022

Velmi slabé. O Havlovi toho totiž film ve skutečnosti mnoho neříká. Tvůrci posbírali jen několik útržků, byť těch nejznámějších, a navlékli je do scénáře, který ztrácí to nejdůležitější – emoce a pospolitost. Divák není vůbec vtažen do víru událostí, které Havla vynesly až do čela disidentské skupiny, nemá možnost zachytit klíčový moment Havlova přerodu z odvážného dramatika v politického rebela a buřiče, jehož svědomí je stejně křehké jako zdraví, s nímž hazardoval právě tak jako se svou láskou k Olze. Režisér Slávek Horák a jeho tým vlastně před divákem rozprostírají jen jakési fotografické album, v němž přehledně otáčejí list za listem, v domnění, že tím podávají nejvýmluvnější portrét prvního polistopadového prezidenta, spisovatele a dramatika, člověka, pro kterého byla víra v lidskou svobodu a spravedlnost alfou i omegou veškerého konání i myšlení. Problém je v tom, že to není film o Havlovi, je to film s Havlem. A v tom je, bohužel, rozdíl.

Portrét umělce jako starého muže. Olga Špátová zachytila poslední okamžiky Gottova života v střídmých, nepatetických náznacích, v nichž se zračí to nejdůležitější – síla, vytrvalost, bolest, pokora i láska. Příležitost nahlédnout za oponu úsměvů a potlesku, kterou tento dokumentární film nabízí v až nebývale velkorysém rozsahu, nelze neocenit především z obyčejného lidského hlediska, jako svého druhu zpověď, upřímnou, drsnou, jemně sarkastickou. Karel Gott nic nepředstírá, nemá proč. Je starý, nemocný, ví, že jeho čas se chýlí ke konci. Emoce, které tento filmový epitaf nepochybně vyvolá, jsou zároveň jakýmsi ubezpečením, že Gottův zlatý hlas zemře teprve se svým posledním posluchačem. Protož dokud se zpívá, ještě se neumřelo...

Portrét významného (ne-li nejvýznamnějšího) českého hudebního kritika a publicisty, jehož jméno je dnes už pojem. O výjimečnosti Jiřího Černého svědčí i jeho pravidelné posluchačské večery, kterým za ta léta vtiskl nezaměnitelnou osobitost a pomáhal tříbit hudební vkus několika generacím. Škoda, že tvůrci televizního dokumentu nechali diváky vlastně jen nahlédnout do života tohoto muže s nezaměnitelným hlasem a bystrým úsudkem.

Geniální. Je v tom všechno. Z ponížení vykřesat triumf. Herci skvělí. #praguepride2022

Herečka v pasti. Jiřina Štěpničková. Jméno, které dodnes vzbuzuje silné emoce. Tragický osud jedné z nejzářivějších hvězd českého divadla a filmu logicky přitahuje nejen publicisty a badatele, ale i novodobé filmaře. Jak by ne. Ovšem směr, jakým se vydal tým pod vedením režiséra Viktora Polesného příliš nepřekvapí. Možná je to tím, že sedět na dvou židlích (scénář a režie) se nevyplácí, snad je na vině i sporý podklad (Šárka Horáková-Maixnerová)... Buď jak buď, to, co nám tvůrci předložili, až nepochopitelně připomíná zpotvořenou Bohému, seriál, který před časem vzbudil negativní ohlasy napříč společenským spektrem a který se prostřednictvím nejrůznějších mystifikací (rozuměj uměleckých licencí) pokoušel zpřítomnit těžké protektorátní a poválečné časy. Ve filmu o Štěpničkové zaráží především jeho nekonzistentnost – jednotlivé záběry na sebe nenavazují, jsou volným sledem předem předvídaných schémat (útěk, výslechy, soud, vězení, návrat); nevzbuzují tedy téměř žádné pocity, dokonce ani tam, kde si o to příběh vysloveně říká (např. pobyt Štěpničkové ve vězení). Postavy jsou nahodilé, neživotné, mnohé (ty záporné) šustí papírem... V mizerném scénáři se bohužel vytrácí i jinak dobře uchopená role Zuzany Stivínové, která by za jiných okolností byla opravdu vynikající Štěpničkovou. Celkový dojem: zklamání. Horší byla snad už jen Renčova Baarová... a ano, zmiňovaná Bohéma. Tak snad příště bude (opravdu) líp.

I druhá řada pohlíží na dějiny české popmusic formou kvalitního televizního lexikonu – zmíněny jsou např. dobové hudební festivaly, soutěže a hitparády, které výrazně ovlivňovaly zájem posluchačů, móda a její zákonitosti v proměnách času, vliv divadla a filmu a mnoho dalšího. Mezi pozvanými se proto objevují i jména kostymérů, zvukařů, textařů i soudobých manažerů. Nedílnou součástí je bezpočet archivních ukázek, s nimiž se diváci běžně nesetkají.

Příliš nevkusný paskvil. Opravdu na to šel někdo dobrovolně do kina?!