Marthos

Tady je každé slovo zbytečné. Film, který náleží k mým nejsilnějším zážitkům vůbec a s výpovědí, která nemůže diváka nechat chladným. Filip Renč našel téma svou silou sdělné divákům na celém světě, téma, které operuje se základními hodnotami, nepoplatnými konkrétní době ani konkrétní společnosti. Strhující herecké výkony patnáctileté Anny Geislerové, Báry Hrzánové, Soni Valentové a Evy Holubové dovádějí film k výjimečné sugesci.

Jak to vypadá, když se českým buranům otevřel svět. Trapnost nad trapnost a nic než trapnost.

Přicházející podzim života sebou obvykle přináší nutnost bilancování nad uplynulými léty, která nemusí vždy znamenat pouze šťastně prožité chvíle plné úsměvů a radosti. Rezignovaná, ale nikoli zcela trýznivá samota stárnoucího malíře se podobá vyřčenému biblickému vyhnanství, jež kromě věčně opilého domácího a jeho utrápených potomků nabízí pouze nekonečné pláně tmy a mlhy. A do tohoto světa přichází jako anděl z nebes krásná mladá dáma, aby zapšklého malíře přemluvila k milosrdnému návratu ke kdysi milované ženě. Odpatetizovaný a naprosto přirozený dialog těchto dvou postav je zároveň uvědoměním si dosavadních vítězství i proher, které člověka někdy mohou bolet víc než si sám dokáže představit. Režisér Háša pojal inscenaci jako velké herecké sólo Petra Čepka, pro nějž role hlavního hrdiny představovala další mimořádnou příležitost a do jisté míry jakoby mu umožnila ohlédnutí za vlastním životem. Sledovat Čepkovo mistrovské umění pak znamená uvědomit si, o jak velkého herce jsme jeho předčasnou smrtí přišli. Stejně jako kdysi Řekové o svého Sokrata.

Malá sonda do života obyvatel za socialismu. Jiřina Bohdalová v roli zvědavé sousedky, prosté ženské, která nikdy o nikom a o ničem nerozhodovala, přestože po tom doslova prahne, je jednou z těch postav, v nichž oblíbená herečka výborně balancuje na hraně tragikomiky. Neméně skvělým partnerem v roli flegmatického manžela jí je Josef Somr.

Římané si podrobili celý svět, nemají se koho bát. Proto to zařídili tak, aby se báli jeden druhého. Peroutkova stejnojmenná divadelní hra spatřila světlo světa v době, která se až příliš podobala antické tyranii římských diktátorů. Stala se nepohodlným a zakázáným odkazem (post)prvorepublikové demokracie, jejímž nejvýraznějším pohrobkem byl v krátkém poválečném období právě Peroutka a někteří další. Antický příběh až příliš ostře vypovídá o totalitních mechanismech, o ovládnutí moci, o lidech zlých, špatných, prolhaných a bezcharakterních, o strachu a nenávisti, která se jako mor šíří napříč římskými ulicemi. Tragická vyústění, k nimž je ústřední konflikt mezi oběma vojevůdci postupně směřován, symbolizují šílenost doby a přestože Sulla i Marius oblékají historický kostým, nalézají jejich činy své následovníky i v novodobých dějinných obloucích. Síla a účin Peroutkovy hry spočívá zejména v úderných, jasných dialozích a v přesném postižení dobových zvyklostí, v zachycení tísnivé atmosféry, v jejímž stínu žili ještě nedávno mnozí z nás. Hášova televizní inscenace je především uměleckou beneficí příslušníků starší i střední herecké generace (Brzobohatý, Postránecký, Čepek, Lukavský, Brejchová, Vránová, Satoranský, Brousek, Ráž, Štěpánek, Skopal a další); velkým příslibem pro budoucí televizní i filmovou tvorbu se jeví obsazení Ondřeje Vetchého do jedné z hlavních rolí.

Svého času populární divadelní hra Johanna Nepomuka Nestroye, vrhající své satirické ostří na bezcharakterní šosáky i zdegenerovanou šlechtu, našla v televizním provedení pod režijním vedením Jaroslava Dudka oporu především v ženském hereckém obsazení. Jiřina Jirásková (hraběnka), Jiřina Bohdalová (zahradnice) a Iva Janžurová (komorná) dokázaly z poněkud obstarožního kusu vykřesat alespoň slušnou zábavu. Definitivní vítězství kapitalismu nad feudalismem.

Abrhámův cholerický výstup nad posledním soustem skopového je bezesporu to nejlepší z hercova filmového odkazu.

Zestárnout není umění. Umění je to snést. Chaunova fascinace ošklivostí a hrůzou dosahuje právě ve Štědrém večeru paní Hůlové svého vrcholu. A není to je závěrečná sekvence, kdy se – snad záměrně – po recitaci básně Jen leťte, holubi v podání Jiřiny Švorcové stará paní oběsí, ale především obrázek z tehdejšího televizního vysílání, plného falešných úsměvů a prázdných frází. Příšerná doba.

Pohádka prostřední jakosti, ale v exkluzivním hereckém obsazení a s trochou nefalšovaného napětí. Ještě že je ta láska nade všechna kouzla

Vzpomínky noblesní Zity Kabátové, velké hvězdy prvorepublikového filmu, jsou něco jako léky v kapse. Zahřejí nejen na tváři, ale i na srdci.