Šťastlivec Sulla

Římané si podrobili celý svět, nemají se koho bát. Proto to zařídili tak, aby se báli jeden druhého. Peroutkova stejnojmenná divadelní hra spatřila světlo světa v době, která se až příliš podobala antické tyranii římských diktátorů. Stala se nepohodlným a zakázáným odkazem (post)prvorepublikové demokracie, jejímž nejvýraznějším pohrobkem byl v krátkém poválečném období právě Peroutka a někteří další. Antický příběh až příliš ostře vypovídá o totalitních mechanismech, o ovládnutí moci, o lidech zlých, špatných, prolhaných a bezcharakterních, o strachu a nenávisti, která se jako mor šíří napříč římskými ulicemi. Tragická vyústění, k nimž je ústřední konflikt mezi oběma vojevůdci postupně směřován, symbolizují šílenost doby a přestože Sulla i Marius oblékají historický kostým, nalézají jejich činy své následovníky i v novodobých dějinných obloucích. Síla a účin Peroutkovy hry spočívá zejména v úderných, jasných dialozích a v přesném postižení dobových zvyklostí, v zachycení tísnivé atmosféry, v jejímž stínu žili ještě nedávno mnozí z nás. Hášova televizní inscenace je především uměleckou beneficí příslušníků starší i střední herecké generace (Brzobohatý, Postránecký, Čepek, Lukavský, Brejchová, Vránová, Satoranský, Brousek, Ráž, Štěpánek, Skopal a další); velkým příslibem pro budoucí televizní i filmovou tvorbu se jeví obsazení Ondřeje Vetchého do jedné z hlavních rolí. (24.04.2016)

I přes chvílemi pohádkový nádech a některé druhořadé herce osmdesátých a devadesátých let, kteří mi zde překáželi, můžeme brát SULLU jako pozůstatek excelentního herectví předlistopadové generace. "Nová vlna" z počátku devadesátých let, přinesla podobných, kvalitních inscenací opravdu dost. Československá hra na římskou politiku plnou krve mne bavila. Brilantní dialogy (rozhovor Sully a Herrenia - dokonalý) a Caligulovské osudy - na jejichž konci čeká smrt. (12.02.2015)

Dovoluji si upozornit na výjimečnou kvalitu textu Ferdinanda Peroutky. Jedná se, podle mne, o jednu z nejlepších divadelních her, napsaných v českém jazyce. Osobně ji řadím výš, než kterýkoliv dramatický kus Peroutkova přítele Karla Čapka. Hře zřejmě ve větším průniku do obecného povědomí zamezily jen smutné historické okolnosti po 2. světové válce. Své plné uznání ale kupodivu nenašla ani po roce 1989, což bych přičetl hodnotovému zmatku, ze kterého již asi cesta dopředu nevede. Ale k inscenaci samotné. Těžko něco podstatného namítat proti výběru herců, režijní pojetí je zřejmě také přiměřené, přesto tomu asi schází nějaká "šťastná", inspirovaná chvíle nebo snad názorem spřízněný tvůrčí a herecký soubor, těžko říci. Prostě velké dílo, důstojné (po mém soudu) velkého dramatického textu, nevzniklo. Je to dobrá, nadprůměrná televizní inscenace, ale ne více. Možná jindy nebo jinde, anebo jen v našich myslích či srdcích. (30.12.2007)

Vynikající text Ferdinanda Peroutky, hodný pěti hvězdiček. Nicméně u televizních inscenací dávám přednost komornějším kusům např. Oldřicha Daňka (papundeklové kulisy mi vůbec nevadí, ale když se mezi nimi pohybuje dav lidí, nemohu se ubránit pocitu, že se každou chvíli musí něco zbortit). Navíc přítomnost některých herců mi čistě subjektivně kazila výsledný dojem (Brousek ml., Zounar). Jak ráda bych Štastlivce Sullu viděla na divadelních prknech... (31.10.2012)

Jedna z nejlepších televizních inscenací z oněch časů, kterou bych zařadil hned vedle kultovního "Piláta Pontského, onoho dne." Výstavní scény: 1)Postráneckého zuřivé " A kde si tenkrát udělal čáru?!?!" k Otakaru Brouskovi st., a Čepkova nemilosrdně pragmatická věta "Sejmi ženo znamení smutku!" k Janě Brejchové. 90% (25.06.2017)