honajz

Docela se divím, že komunista Deyl ml. tuhle satiru na tehdejší byrokracii s dokonce řekněme křesťanským podtextem namluvil. Jinak už sama povídka, nakolik mám celu sbírku Bubáci pro všední den rád, je taková neurovnaná a podobně jako tomuto animáku jí chybí pointa - tedy nějaká údernější. Líbí se mi byrokratické kolečko o schvalování, to je jak dnešní vláda ohledně nouzových stavů kvůli koronaviru, ale i mnohé jiné vlády. Líbí se mi ty plivníkovy sliby, kdy splnil slávu, moc, ženské, zakončené výjevem na hlavy popravených pánů. A samozřejmě mne těší celkové křesťanské vyznění, že aby byl člověk šťastný, tak k tomu nepotřebuje slávu, moc, ženské, ale třeba jen kanárka. Škoda jen, že to tady působí poněkud neústrojně. Na každý pád si myslím, že i současní filmaři by v dalších Michalových povídkách našli inspiraci pro současnost, a je škoda, že nezkusí natočit další povídky, třeba o mrtvé kočce, určitě Kokešovi, to by bylo hodně aktuální, možná i Vikýřník by šel.

Myslím, že se ten přepis moc nepovedl. Ne, že by chyběly tajemné prvky a ozvláštnění, jsou tu a dobře natočené, už od úvodní řeči žáka ve třídě, ale Jedľovský hodně přehrává, moc hraje na vykolejeného blázna už od začátku, přitom by měl být génius, který se bojí průměrnosti, ale jinak prostě distinguovaný člověk. Měl jsem s jeho charakterem, s jeho postavou, problém se chytit - divák nedostane ty náznaky, které má, a díky tomu jde do kopru i celý konec, protože nefunguje. Vlastně bych řekl, že je to dokonce takové ne-čechovské. Tam, kde Čechov své drama rozvíjí postupně, a o to víc nás chytí do tenat, tady jsme vhozeni rovnou do situace, „že mu hrabe“ - a navíc nevíme proč. Strašně těžko se skládají střípky a musím se přiznat, že jsem si tu povídku musel vzít do ruky, abych motivace postav a především té hlavní pobral a pochopil. Navíc někdy se patláme v nepodstatných maličkostech (proč jsi nepřišel na večírek s mými přáteli?), ale u jiných, podle mne důležitějších scén dojde k strašně rychlému střihu a bez vysvětlení nebo vysvětlovací scény (celá ta legenda s černým mnichem, léčení, přerod v protivu, milenka...). Samotná povídka podle mne nabízí víc výkladů, tady se jede trochu po povrchu. Některé věci jsou jen jemně naznačeny (je genialita spojená s jistým druhem šílenství opravdu ke škodě věci, pokud člověk tvoří díla, která druhé potěší?), některé zbytečně natvrdo dořečeny, až to připomíná Tři veterány (a kolik lidí jsi v životě potěšil?). Ale některé věty z povídky tu jsou, naštěstí ty nejsilnější (Jsem tvá představa, ale protože je tvá mysl součástí přírody, jsem i součástí přírody. - Co s takovým mučedníkem? apod.). Taky ten sad - v knize představuje div ne ráj, který Kovrin vnitřně odmítá, protože odmítá se smířit s průměrností, tady je ale sad pojat depresivně a smutně. Přesto díky kameře je tento TV film s mnoha exteriéry a záběry přírody mírně nadprůměrný.

Myslím, že tohle je nejvěrnější adaptace Lemova románu (se všemi jeho klady i zápory) - navzdory laciným televizním kulisám a určité občasné teatrálnosti herců i provedení některých scén je dokonce poutavá, dobře natočená i zahraná, dramaturgicky dobře vystavená, klade ty správné „člověčenské“ otázky. Vlastně jsem díky tomu pochopil, proč šel Tarkovský dál a některé motivy a filozofické nápady, zde jen nadhozené, domyslel a dotvořil do svého, svébytného díla (a taky se nedivím, že se Lem pak na Tarkovského zlobil, nj, štvalo ho, že ho to taky nenapadlo). Navíc tvůrci velmi dovedně využívají práci se světlem a stínem, a to nejenom ve chvíli, kdy se Hari objeví, ale i v jiných scénách. I to zmizení na konci - jak šátek odfoukne závan vzduchu - je natočeno dokonale. Člověk si najednou uvědomí, že není potřeba naturalistických scén, stačí náznak a divákova fantazie. Řekl bych, že jde o hodně povedené dílko. A představitelka Hari - zde v hercích v této chvíli, kdy komentář píšu, neuvedená Antonina Piljus - je fakt čupr holka, na kterou se moc hezky dívalo. Sama mi připomněla jednu moji dávnou lásku... ještě že u nás u paneláku není moře se silovým polem.

Během sledováni tohoto opět mimořádně nudného a hloupého dílu jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, pak jsem si začal psát poznámky. Například: Proč auta jednou jezdí vlevo, podruhé vpravo? Měla by přece jezdit jen vlevo. Jak to, že výstřel z pistole takového kalibru a při otevřených dveřích žádná z písařek neslyšela a šly se podívat až potom, co Poulíček (dále pro jednoduchost Liška) odešel? Proč do role obsadili Lišku, který nejenom, že neumí mluvit (asi má vadu řeči, což mi u herce přijde trapné), ale ani to nedokázal přesvědčivě uhrát? Jak to, že si policajti jezdí sem a tam mezi barákem s Liškou a policejním ředitelstvím a jak to, že to často zvládají tak rychle? Proč se nepokusili do bytu dostat okny do ulice (kterými v úvodu šmíruje Liška svou ženu)? Proč se kurnik nesnažili využít noc a případný spánek Lišky? Jak měl Liška zajištěno, že v noci neusne a ruka mu neuklouzne po páce? Proč se v tomto dílu pořád mluví o atentátnících, když to pro děj nemá význam? Jak chodil Liška ty dva dny na záchod? Jak mohl mít Nováček schůzku s mladou, když zrovna předstíral novináře u Lišky? Proč položil Liškovi tak blbou otázku („Co na to vaše žena?“) Proč to vojsko jako vojenskou věc (Liška představuje bývalého vojáka) rovnou neřešilo a po vojensku? Porč jsme zas museli vidět nahý zadek? (To není otázka prudérnosti, ale představení doby, jak nebyla, navíc to zas nemělo žádný význam pro děj.) Proč nezkontrolovali těch 40 vynálezů, které si Liška chtěl nechat patentovat? Nebyli by tak překvapení z těch dráty ovládaných pistolí. Proč se kamera snaží navodit často dojem potápějícího se Titaniku? Atd., atd., už nebudu nudit.

Rozhodl jsem se zkouknout všechny dostupné „krakonošské“ pohádky (ono jich zas tak moc není), a tak po Kamenné tetce jsem dal tuhle pohádku. Trejtnarová (později Hudečková) je tady hodně nesympatická, a docela by mě zajímalo, co s takovou nánou Havel (ne prezident, hrnčíř a Havel bylo křestní jméno) chtěl dělat, když holka vlastně nic neuměla. Fakt by mě zajímalo, jak to vypadalo třeba měsíc po svatbě. Jinak Růžek sice není špatný Krakonoš, jen mi přijde, že ho nechávají deklamovat naprosté zhovadilosti, a on sám neví, jestli se u nich tvářit vážně, nebo se jim smát. Vůbec hraje toho Krakonoše dost rozporuplně - chvíli je trochu škodolibý, pak přejícný, nato kmotřence sprdne, jak je hloupý... A mohlo to být kratší. Přece jen tam žádná zápletka moc není (panská dcerka si chce vzít chasníka, jak přesvědčit tatínka?), nějaké scénky, vtipy navíc taky nějak chybějí, takže se to spíš vleče. Nejlepší je nakonec ten závěrečný tanec, kde do sebe všichni vrážejí. Podle mne si cucli té Krakonošovy meducíny a - jak sám Havel hrnčíř řekne („To je síla!“) - já podezírám Krakonoše, že všem podšoupl slivovici. Ostatně - sám řekne: „Vaříš povidla, a švestky ještě visí na stromě.“ Jasně, že ze švestek nakonec stočil slivovici.

Mně se to teda moc nelíblo. „Skřítkové, tesaři, vylezte z mechu, chopte se náčiní, postavte střechu...“ O ničem víc to není, o Krakonošovi vlastně taky, jen se ve vyprávění dozvíme, že ta skála Kamenná tetka je zakletá tetka, která vlezla do Krakonošovy zahrádky bez dovolení, a on ji za to nechal zkamenět (a asi i několikanásobně zvětšit), takže se o tom jen mluví. V obraze vidíme jen bylinkářku, kterou postihne bouřka, ale skřítkové zedníci dají přes noc vše do kupy. A největší wtf pro mne bylo, že se ta skála hýbala, ale ne, o golemovi to fakt není.

Tady těžko co komentovat. Sestřih nějakého koncertu tehdejších pěveckých es (konec 50. až polovina 60. let, tedy jedna končící a jedna začínající generace) na kousky po čtyřech písničkách, vidíme publikum, jak tleská, v pozadí orchestr Kala Vlacha a je to - překvapivě, že? - černobílé. :-) Teprve koncem 6. let už to začíná vypadat jako videoklipy. Ale výběr písní je neotřelý, některé jsem neznal, a jsem rád, že jsem je slyšel. Jeden díl ze 68. je speciál Karla Gotta.

Tenhle film je víc náboženský, než by si mnohý mohl myslet. Bere za svou tezi temné noci a rozehrává ji v konkrétním, lidském, ba člověčenském hávu současné doby. Těžko se o tom filmu píše, pokud následní čtenáři netuší, co může skutečně věřící (říkám věřící, ne náboženský) člověk cítit ve svém nitru a jak probíhá dialog s Bohem. Hodně mi to připomnělo Moc a slávu - tam taky kněz je formován okolnostmi tak, jak sám nechce, ale nakonec zjistí, že vlastně tohle utrpení bylo potřeba. Už jen na postavě učitelky je vidět, že Boha nezajímají nějaké povšechné modlitby, ale ty pronesené z hloubi srdce - a někdy dokonce i nadávání Bohu může být modlitbou, protože je od srdce. Navzdory tématu mě potěšilo, že se je Bergman snaží odlehčit takovými ne zrovna hned viditelnými vtípky, ale jsou tam, samozřejmě varhaník je naprosto skvělý, zvláště, jak naštvaně nakonec začne hrát... A v tom je další síla tohoto filmu: ani sebemenší postava tu není zbytečně, je domyšlená tak, že divák by dokázal z těch pár náznaků z fleku říct, jaká je asi její historie, nejen povaha. Nejde jen o varhaníka a posléze kostelníka, který nakonec hraje tu největší roli - jak mě při jeho projevu mrazilo! -, ale také postavu manželky a jejího manžela... Já Maxe von Sydow málem nepoznal, fakt jsem v něm viděl toho severského, zarputilého sedláka. Jinak tenhle film není o vině a trestu, je o nalezení sebe sama, nutnosti být k sobě upřímný. A v takové chvíli teprve jsme otevřeni těm drobnostem života, kterých jsme si předtím nevšímali a které jsou - pro ty, kdo chtějí vidět - důkazem Boha. Hodně jsem se bál nihilistické depky, ale i přes vážné téma a prezentaci tragédií jde opět o Bergmanův optimistický pohled na život, Boha a víru, až mne to samotného překvapuje.

Kdo psal text - zde uvedený jako obsah - na Letní filmové škole, tak ten film asi moc neviděl. O duchovní zážitek tady skutečně nejde, dokonce jsem ani v jedné místnosti neviděl „krasnyj ugol“, zase na druhou stranu jsou zde mystické podtóny, které jsou velmi důležité. Mně nejdřív hodně vadilo to skákání v časech tam a zase zpátky a jinam, ale on je v tom úmysl - jak ostatně vidíme v zrcadle, kdy se mladá matka vidí jako stařena, nebo ve scéně, kdy stařena vede malé děti, prostě čas a prostor se prolínají. Do toho sny - skvělé scény, bez legrace! Vlastně je zde zapracován i sen matky o tom, že přehlédla při korekturách překlep. Což ke skutečně noční můra každého korektora i dnes, natož tehdy ve stalinistickém režimu. Dokonce jsem s překvapením zjistil, že měl Tarkovský lucidní sny. I když mě to asi nakonec tak nepřekvapuje. Chápu, že film jako vidíme režisérovýma očima, takže režiséra samotného nezahlédneme, ani v odraze zrcadla. Ale možná mohl víc nadhodit ostatní postavy, u nichž naprosto tápu, kdo to je - ti Španělé a všichni kolem nich, ta starší paní s šálkem kávy nebo čaje, ta žena, kterou navštíví matka v závěru a vezme si modré náušnice... Asi to mělo nějaký význam, ale netuším jaký. Možná ve filmu vodítka jsou, ale mně přišlo, že ne, případně jen slabá. Ono těžko obecně někomu vyprávět své dětství a dospívání, protože to, co mělo pro vás velký význam, druzí nepochopí bez znalosti kontextu a souvislostí, a možná ani s touto znalostí prostě vaše city nedokážou vzít za své. Navíc se Tarkovskému celkově sype celková forma. Začátek je skvělý a kdyby film zůstal jen v rovině vztahu syna a matky, asi bych byl nadšený. Ale ty dokumentární záběry z vojny - asi mají svou sílu, ale musel jsem si dohledat, oč šlo. Takhle mi ty záběry přišly mimo mísu, vůbec se sem nehodily, ani do zatím nastolené atmosféry. Chápu, asi to měl být vzpomínkový film, kdy a kde a komu Tarkovský ublížil svou sebestředností a sobectvím a nepochopením, ale takhle se to skutečně dělí na Zrcadlo a jakýsi mix Ivanova dětství či Jdi a dívej se. Tenhle film měl mít hodinu dvacet, vynechat vojnu, a pak by šlo myslím o majstrštyk. Protože jednotlivé scény - s výjimkou válečných - jsou snové, nadčasové, nabízejí nějaké sdělení (někdy i po lopatě, když dvakrát krátce po sobě zazní, že "všichni jen spěchají a nikdo nemá čas", líbila se mi věta "Ležím na zemi a vidím podivné věci, kořeny, keře." (trochu připomíná mou oblíbenou větu ze Sekerezády) a následující rozvinutí, jestli mají rostliny nějaké pocity... Ale málo platné, celkově to při sobě nedrží a je mi to líto.

Vzhledem k celému konci, nevysvětleným podrobnostem, vztahům, nelogickému jednání postav, děrám ve scénáři a fakt naprosto pitomému konci jsem těžce zklamán. Hrálo si to na mysteriozní krimi, ale vylezla z toho maximálně hra pro PS, takové GTA Paříž podzemí bez aut.