Soljaris

Televizní dvojfilm výborné úrovně, dobře obsazený, dobře zahraný. Rekvizity jsou tak akorát, kniha je uchopena citlivě a ve správném smyslu, víceméně doslova. Zajímavé na zpracování je pochopitelně též to, že přímo na něj navázal Tarkovskij se svou slavnou verzí z roku 1972. Je zde méně filosofické nálože, což vůbec nevadí. I konec je srozumitelnější a nepřekombinovaný. P.S. sympatická Hari byla podle mě snad i přirozenější než Natalia Bondarčuk. (13.09.2012)

Myslím, že tohle je nejvěrnější adaptace Lemova románu (se všemi jeho klady i zápory) - navzdory laciným televizním kulisám a určité občasné teatrálnosti herců i provedení některých scén je dokonce poutavá, dobře natočená i zahraná, dramaturgicky dobře vystavená, klade ty správné „člověčenské“ otázky. Vlastně jsem díky tomu pochopil, proč šel Tarkovský dál a některé motivy a filozofické nápady, zde jen nadhozené, domyslel a dotvořil do svého, svébytného díla (a taky se nedivím, že se Lem pak na Tarkovského zlobil, nj, štvalo ho, že ho to taky nenapadlo). Navíc tvůrci velmi dovedně využívají práci se světlem a stínem, a to nejenom ve chvíli, kdy se Hari objeví, ale i v jiných scénách. I to zmizení na konci - jak šátek odfoukne závan vzduchu - je natočeno dokonale. Člověk si najednou uvědomí, že není potřeba naturalistických scén, stačí náznak a divákova fantazie. Řekl bych, že jde o hodně povedené dílko. A představitelka Hari - zde v hercích v této chvíli, kdy komentář píšu, neuvedená Antonina Piljus - je fakt čupr holka, na kterou se moc hezky dívalo. Sama mi připomněla jednu moji dávnou lásku... ještě že u nás u paneláku není moře se silovým polem. (01.03.2021)

Knihu jsem nečetl, tak nevím, o co šlo v prvé řadě S. Lemovi, ale obě ruská zpracování se naštěstí vyhýbají samoúčelnému sci-fi žánrovému libování si ve smyšlených technologických ekvilibristikách (což mají nezřídka rády pubertální americké fantasmagorie). Proto je i méně důležité, zda se onen oceán snaží člověka zkoumat či dokonce zničit jeho vlastními zbraněmi, tedy člověkem samotným. A je proto také nedůležité, že kulisy sovětské televize z r. 1968 opravdu samy o sobě diváka nepřesvědčí o tom, že jsou z daleké budoucnosti, protože o nejvnitřnější lidskou psychiku se zde jedná, o vztah k druhému člověku, bez níž žádná psychika nemůže existovat. Ony zhmotněné bytosti jsou sice křehká neutrinová stvoření, jejichž existence spočívá ve vnějším zdroji energie, který je drží pohromadě, ale nesmíme zapomínat, že ani ve reálném životě to není jinak, jak se ostatně přesvědčil hlavní hrdina již na Zemi. Neboť i v běžném životě se náš bližní může stát křehkou strukturou, kterou při životě neudržuje nějaký cizí oceán, ale úplně jiný zdroj - my sami. Oba filmy (a bezpochyby i kniha) jsou myšlenkově i emočně velice vděčné téma. (06.12.2014)

V druhé polovině mě to začínalo místy krapet nudit a herecké výkony občas působí poněkud strojeně (kromě Antonie Pilyus, ta to zahrála dokonale), ale jinak už snad nemám co vyčítat. Na Tarkovského verzi to sice nemá, ale i tak to skvěle funguje, má to chytře napsaný scénář, na televizní film je to slušně natočené, plynou z toho ty samé chytré myšlenky... A navíc za těch 143 minut tu - stejně jako u Tarkovského verze - není zbytečné scény a to mě vždycky hodně potěší. A navíc to má většinu času silnou podmanivou atmosféru. Takže za mě velká spokojenost a ačkoli to na plný počet zatím nevidím, na hodně silné 4* to je určitě. (25.05.2021)

Jedno je isté: Čas krutých zázrakov ešte neminul... Sledovať Solaris podľa Stanisława Lema je proste skvostný zážitok. Po najstaršej adaptácii som siahol skôr zo zaujímavosti a hlavne s obrovskou rezervou, pretože štúdiová čiernobiela TV inscenácia s veľmi nízkym rozpočtom samozrejme nemôže úplne nahradiť veľkolepý farebný film s detailne prepracovaným vizuálom a bohatou symbolikou (akým nádherný Solaris od Andreja Tarkovského z roku 1971 bezpochyby je). Avšak sklamanie sa nekonalo ani náhodou. Z domácej tvorby mi tento kus pripomenul najviac Ministerstvo strachu (1966) s Jiřím Adamírou – takmer prázdné štúdio s neývraznými kulisami, čiernobiely obraz s pomerne slabou technickou kvalitou, ale našťastie príbeh s kvalitným scenárom, idúci ruka v ruke s výbornými hereckými výkonmi, nielen doťahuje výsledok do špičkovej podoby, ale vytvára v tom "nevýraznom" prostredí pomerne hutnú, až bezvýchodiskovú atmosféru. Chcel som dať pôvodne 4 hviezdičky, aby som túto staršiu verziu odlíšil od Tarkovského filmu, ale záver príbehu v podobe podrazu zo strany kolegov-vedcov dr. Snauta a Sautoria ma úplne dostal – musím ísť na plný počet. Dá sa povedať, že tam, kde Tarkovský poeticky dolaďuje atmosféru a niektoré veci necháva tajomne nezodpovedané, v tejto inscenácii to priamo žije obrovským spádom v dialógoch a situáciách, ktoré každú chvíľu stupňujú napätie a prinášajú až do konca nové a nové prekvapenia. Napriek dlhej stopáži pútavé a pôsobivé. Ach, ta tragická láska dojímavá... (85%) (52 rokov filmu za 52 týždňov) (20.04.2019)