Fosgo

Hořkosmutný sled jednotlivých scének ze života skupiny mladých lidí. Bití partnerek je tu běžné, pomluvy se jen linou, milostné scény vyznívají strnule a takřka bezcitně, jednotliví aktéři jsou nudní a chladní jako zimní noc......Statická kamera bez výrazné obrazivosti ještě zdůrazňuje celkové odcizení postav v sterilním prostoru. .... Fassbinderovský minimalistický filmový pohled je výrazně bezvýchodný a přece výrazný. Jen nevěřícně pozoruji, jak jednoduchými prostředky lze dosáhnout silného účinku.

Jak uvařit film?.... Děj rozkouskovat do krátkých útvarů , ve kterých se vyskytuje mnoho snadno zaměnitelných postav. Zahustit pak skládačkou filmových obrazů vlastních i citacemi slavných děl (různé technické kvality i různorodé vypovídací hodnoty). Jemně přidat části hudebních skladeb, ale i šumy, hluky a nesrozumitelně znějící hlasy. Dodat trocha historie lidstva ...bez minimální reflexe. Nezbývá než dokořenit ještě myšlenkami (často vytrženými ze souvislostí) hluboce filosofickými i bezmezně plytkými. Prostě - pejsek a kočička vařili dort ... krmě je to značně různorodá a v celku takřka nestravitelná. Panu kuchaři se dílo příliš nepovedlo, ale vaříval kdysi ... jedna báseň.

Amatérské a nepovedené - záměr byl asi bohulibý - natočit pásmo příběhů, jaké může při meditacích prožívat buddhistický mnich. Chyběla však jednotící linka, která by nesourodé skladbě útržků dala nějaký řád i jednotný filmařský styl. Poklidné tempo jednotlivých části - tehdy, kdy se divák ponoříl do skoro meditativního stavu - bylo vždy přerušeno skokem do úplně jiného příběhu. I když některé příběhové útržky zaujaly - například cesta jeskyní, příběh s bůvolem.... připadalo mi, film natočila skupina studentů jako svá individuální cvičení.

Revoluce 1989... z povzdálí let, zdá se skoro zapomenutá. Místní TV oživí v komentované diskusi události revoluce na malém městě, kde se prostě hrdinství nenosí....Civilnost a komornost příběhu, realismus, hořká ironie, politická satira, úspornost výrazových prostředků, panoptikum postaviček ….jsou znaky nových rumunských filmů. Snímek tyto znaky obsahuje a k silném vyznění přidává pocit jakési špinavosti běžného života. Malý život už malým navždy zůstane, zdá se. Žádného optimismu se divák nedočká, dostane se mu leda štiplavé a kousavé, ale výrazné „poetiky trapnosti“. Rozhodně zajímavý filmový počin.

Telefonovat sám sobě může být povzbuzující a k úspěchu vedoucí, občas ale taková komunikace dostane trhliny ….. natočen byl film profesionálně, scénář (i přes dominantní milostně-romantickou linku) byl na bollywodské poměry zajímavý, herecké výkony ucházející. Jenže škoda převeliká se udála….sám duch mumbaiských studií se částečně z filmu vytratil, naivitu a spontaneitu nahradil profesionální chlad, taneční masové scény (tak typicky bollywoodské) prakticky zmizely, děj se odehrával převážně v naleštěných kancelářích a luxusních bytech (kde zůstala normální Indie?) … prostě, dílo mělo více znaků pocházejících z LA než z Mumbaíe. Nebudou za pár let tyto „produkty“ takřka identické?

Sympatická snaha o natočení jakéhosi trojdějinného opusu, ve kterém hlavní roli hraje náhoda. Různé životy s různými ženami možno prožít – a je jedno, ke kterému se rozhodneme, ale každý z těch jednotlivých životů bude rozdílně jiný, než ty ostatní – důsledkem nějaké náhody. Zůstat s jedním z rodičů, právě se rozcházejících...toť dilema celého života. Pokus to byl zajímavý, hýřící bohatostí stylů, nepřeberných hudebních složek, střídáním detailních pohledů i komplexních záběrů, trochu realistické, kousínek scifistické .....jenže eklektické, možná až přespříliš.

Miliony slov a vět, z nichž většina smrděla vulgaritou …to byl první negativní dojem.... Fiktivní politické čachry, boje o moc a snaha urvat kus žvance, téma jistě zajímavé ...jenže nepříliš dobře natočené....mé negace pokračují! Bez oddechu a zastavení děj se řítil někam kupředu, ve snaze být parodickým a humorným. Ke smíchu urodilo se pramálo a politické satiře … té jsem příliš nerozuměl. Snad jen pro asi tři kratičká několikavteřinová zpomalení děje, vybrané téma a některé originální vulgarity lze nad výsledkem alespoň přimhouřit obě oči. Jo, a stíhat číst titulky pro množství proneseného výraziva byl doslova nadlidský výkon.

Dvojka …. nebo spíše trojka? To vztahově důležité prožívají až příliš racionální ale veskrze hodný a nudný Michal, jeho věčně nespokojená partnerka Veronika (které se nelze zavděčit) a náhodný známý Šimon, beroucí si od života vše, co mu život dává ( a občas i trochu více). Dovolenková cesta severní Evropou „konečně“ rozložila nepříliš pevný partnerský vztah …natočen byl film s jistotou toho, že takhle opravdu probíhají nevyvážené vztahy, se vším tím hádáním, naštvaností, drobnými poťouchlostmi , ukřivděností, nevěrou ….za použití občas roztřesené kamery a chtěnou civilností a autentičností. Větší část děje probíhala v Dánsku, v zemi vzniku manifestu Dogma...a odkaz manifestu je zřetelný. Sympatický film.

Americký jih – se svými starostmi, mocnými lidmi, výrazným rasismem … prostě místo, kde ještě fungují atavistické nenávisti, Vztah ústřední dvojice černošského detektiva Virgila Tibbse (S. Poitier) a šerifa Gillespieho (R, Steiger) je určujícím pro celý film. V jejich pozvolném a vzájemném oťukávání je cítit potřeba prolomení vzájemné rasové nechuti. Důležitou scénou je ta, ve které se detektiv zachová jako bělošské okolí - ač jinobarevný, přece tak lidsky podobný. Vše se děje při řešení složitě strukturovaného a vycizelovaného detektivního příběhu. Jenže – postavy hrané S. Poitierem (vedle tohoto filmu například Hádej, kdo přijde na večeří nebo Panu učiteli s láskou) představují příliš kultivované, vzdělané a v bělošském prostředí se prosazující Afroameričany - jsou to postavy dosti nevěrohodné, i když divácky úspěšné. Hollywood těmito filmy především v 60. letech nabídl svůj pohled na horký rasový problém : že s těmi Afroameričany , kteří se chovají podobně jako běloši, je možné spolužití. Černí panteři i většina nebělochů rasovou situaci viděla dočista jinak.

Nízkorozpočtová niterná sonda do osudů vězněných i věznitelů ..odehrávající se v polovině šedesátých let v Laosu. Různě nakládají uvěznění se svoji touhou po svobodě - aktivně, pasivně, rezignovaně …. a dokonce i se strachem., různě se chovají i věznitelé. A za plotem tábora se rozprostírá prales (jež tak fascinuje v mnoha filmech pana Herzoga). Drama, takřka komorní ,,, a hlad bolestný a cesta ke svobodě trnitá. Postavy a jejich jednání jsou dané a jejich postoje se příliš nemění …. i když impuls ke změně od nově příchozího vězně je silný. Vystrašení vesničané uprchlíky pronásledují – nelze se divit - když pro ně nesrozumitelná válka probíhá v jejich vesnicích. Jen ta první scéna a také ta závěrečná jakoby jsou z jiného filmu – nepasují. I přesto, jde o uvěřitelnou a silnou výpověď, kdy touha po svobodě je určující esenci filmu.